Zdroj: E15 Magazín (listopad 2020)
Svůj tým pro privátní a často nejbohatší klienty buduje už dvanáct let. Dávno nejde jen o právní nebo daňové rady. Byznysmeny propojuje mezi sebou, řeší s nimi soukromé investice, pomáhá jim s osobními záležitostmi a teď i s dopady pandemie. „Na krizi jsme se připravili s dostatečným předstihem. Když pak udeřila, měli jsme na co navázat a mohli se díky tomu okamžitě soustředit na naše klienty,“ říká Jaroslav Havel, řídící partner advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS, pro kterou je rok 2020 tím nejúspěšnějším v historii.
Letos se nám skutečně mimořádně daří, ať již z hlediska hospodářských výsledků, tak i nových personálních posil či ocenění. Získali jsme nejprestižnější globální ocenění Chambers Europe Awards pro nejlepší advokátní kancelář na českém trhu a stali se s velkým předstihem absolutním vítězem soutěže Právnická firma roku v ČR. Historický úspěch ve stejné soutěži jsme si připsali i na Slovensku. Nárůst tržeb HAVEL & PARTNERS činil v první polovině roku více než 11 procent, a i když v souvislosti s dopady pandemie očekáváme určité zpomalení, i náš pesimistický scénář počítá s růstem obratu i zisku za celý rok 2020 o zhruba 10 procent. Tyto úspěchy samozřejmě souvisejí s neustálým rozvojem naší kanceláře, na advokátním trhu zcela ojedinělým způsobem jejího řízení, neustálým zlepšováním a rozšiřováním našich služeb, budováním dlouhodobých strategických vztahů s našimi klienty a s dalšími našimi konkurenčními výhodami. Jde tedy o kontinuální proces, kdy obratově, personálně i kvalitou a rozsahem našich služeb rosteme každoročně od našeho vzniku v roce 2001.
Pro nás jako největší právnickou firmu ve střední Evropě je zcela zásadní, abychom byli plně vybaveni pro řešení krizových situací a byli připraveni co nejlépe a nejrychleji reagovat na změny ve společnosti. Krizi se zásadním dopadem do ekonomiky jsme očekávali již delší dobu a zhruba přede dvěma lety jsme se na ni začali připravovat, ať již z hlediska našich služeb, důsledného finančního řízení či vytvořením dostatečné finanční rezervy. Zvýšili jsme také zásadně podíl služeb pro klienty z anticyklických oborů, celkovou efektivitu i výkon na právníka. Soustředili jsme se na digitalizaci našich služeb včetně marketingu. Byť nakonec krize udeřila v úplně jiné formě, než jsme očekávali, uměli jsme obratem zareagovat. Díky tomu jsme se mohli okamžitě začít věnovat našim klientům a od prvního dne jim poskytnout maximální podporu. O tom, že se nám to povedlo, svědčí naše letošní úspěchy, kterých si v takto těžké době ještě více vážíme. Pro naše klienty je to potvrzení, že spolupracují s nejlepší právnickou firmou na trhu, která je lídrem nejen v době blahobytu, ale i v době krize, a dokáže jim s jejími následky efektivně pomoci.
V tomto období udělala kancelář rapidní skok. Nabrali jsme stovky nových klientů, přešli k nám právníci od konkurence a stali jsme se největší česko-slovenskou advokátní kanceláří podle počtu právníků i klientů. Bylo to ale velmi náročné období. Vedení kanceláře udělalo během 6 měsíců komplexní restrukturalizaci byznys modelu společnosti. Ta se stala z vysokomaržové transakční kanceláře o dvou hlavních specializacích zaměřené převážně na mezinárodní klienty a mezinárodní trh komplexní firmou s diverzifikovanou nabídkou služeb pro klienty působící převážně v České republice a na Slovensku včetně řešení regulace veřejných zakázek, sporů a insolvencí. S počátkem krize jsme také zaznamenali výraznější zájem o právní a daňové služby související se správou a ochranou osobního a rodinného majetku. V roce 2008 jsme proto jako první na trhu založili specializovaný tým pro privátní klientelu, který jsme postupně rozšířili o další špičkové kolegy, abychom této prominentní klientele dokázali zajistit opravdu komplexní portfolio právních a daňových služeb.
V naší kanceláři se privátní klientele věnuje stabilní tým zhruba pětadvaceti velmi zkušených právníků a dalších dvanáct daňových odborníků. Je tak největší takto zaměřenou poradenskou skupinou ve střední Evropě. V čele stojí čtyři společníci včetně mě, kteří ve své profesi a praxi již sami dosáhli výrazných úspěchů a výborně oblasti podnikání a managementu rozumějí. Tím je zajištěna maximální profesionalita, ale také kontinuita vztahu s klientem, který požaduje důvěryhodnou vyspělou osobnost, již bude přirozeně respektovat jako svého partnera.
Korunových miliardářů v České republice a na Slovensku je cca pět set padesát až sedm set. Několik let docházelo konstantně k nárůstu jejich počtu, a to zejména v souvislosti s růstem velikosti a hodnoty jejich firem a dále v souvislosti se zhodnocováním majetku investorů zejména do nemovitostí, akcií či díky dalším investicím velkých finančních skupin. Současná situace vyvolaná pandemií COVID-19 nárůst počtu minimálně snížila, nicméně skutečný dopad do dlouhodobých valuací majetků českých a slovenských miliardářů ukáže až příští rok.
Našich komplexních služeb využívá přímo nebo prostřednictvím svých firem zhruba třetina z nich, tedy asi 200 podnikatelů a jejich rodin, přičemž jejich počet se neustále zvyšuje.
Klienti oceňují vedle renomé, stability, rychlosti a inovativnosti též plnohodnotné zapojení společníků kanceláře do řešení jejich privátních témat, významný obchodní rozhled a potenciál členů týmu, ale i vlastní zkušenost, kterou jsme připraveni se společníky klientům zprostředkovat. Vždyť od koho jiného si chcete nechat radit než od toho, kdo vybudoval na trhu respektovanou firmu podobnou té vaší, jejíž výnosy musí též konzervativně spravovat, investovat a zabezpečovat jim odpovídající míru ochrany před negativními dopady nečekaných událostí, rodinných bouří či krizí. Důležitá je i věková skladba klíčových partnerů ve skupině (mezi 38-48 lety), protože se očekává skutečně mezigenerační a velmi dlouhodobé poskytování služeb.
Naši prominentní klienti řeší celou řadu byznysových témat, ale i ryze privátní záležitosti. Nejčastěji jim pomáháme plánovat správu a dlouhodobou ochranu jejich osobního a podnikatelského majetku, radíme jim při zahraničních investicích, exportu nebo daňovém plánování. Miliardáři, kteří jsou dnes na vrcholu produktivního věku a stojí v čele úspěšných firem, zpravidla řeší otázku nástupnictví. V uplynulých deseti letech jsme pomohli realizovat několik stovek rodinných holdingů a struktur držby, desítky trustů a svěřenských fondů. V kontextu posledních měsíců se samozřejmě naše poradenství částečně přesunulo k otázkám souvisejícím s pandemií.
Chceme být i nadále dynamickou, chytrou a inovativní firmou, která se nejen učí od těch nejzkušenějších a nejlepších firem na světě, ale i sama udává trendy. Chceme také i nadále neustále zlepšovat a inovovat naše služby a přinášet klientům vysokou přidanou hodnotu. Být skutečně dlouhodobým strategickým partnerem našich klientů.
Vážení klienti a obchodní přátelé,
protože advokacie v našem pojetí není jen o právu, ale také o komunikaci, podpoře informovanosti, vzájemné inspiraci či sdílení užitečného know-how, přinášíme Vám již druhé vydání našeho H&P magazínu, tentokrát v rozšířeném vydání. Naleznete v něm řadu tematických článků, rozhovorů a analýz souvisejících s aktuálními celospolečenskými tématy, ale i zajímavé tipy či představení některých praxí naší kanceláře a našich dalších aktivit.
Dovolte, abych se s Vámi na tomto místě také podělil o letošní mimořádné úspěchy HAVEL & PARTNERS, kterých si obzvláště v tomto obtížném roce nesmírně vážíme. Na začátku listopadu jsme se s čtyřmi oceněními, včetně hlavní ceny pro domácí kancelář, stali absolutními vítězi soutěže Právnická firma roku v ČR, kterou zaštiťuje Česká advokátní komora a Ministerstvo spravedlnosti ČR. Tři ocenění a historický úspěch naší kanceláře jsme si připsali ve stejné soutěži také na Slovensku, k tomu jsme v obou zemích získali titul klientsky nejoblíbenější kanceláře. HAVEL & PARTNERS též patří nejprestižnější globální ocenění Chambers Europe Awards 2020 pro nejlepší advokátní kancelář na českém trhu. Jsme ale také dlouhodobě nejžádanějším zaměstnavatelem a nejprestižnější značkou v oboru právních služeb.
Na tomto místě bych proto velice rád poděkoval nejen všem kolegům za jejich enormní nasazení a špičkovou kvalitu práce, ale také Vám, našim klientům a obchodním partnerům, za to, že nám s důvěrou svěřujete své podnikatelské i ryze privátní záležitosti, inspirujete nás a motivujete nás posouvat se neustále dopředu.
Všem Vám pak přeji nejen užitečné a inspirativní čtení, ale především pevné zdraví a velkou dávku optimismu.
Jménem celé kanceláře
řídící partner
Zdroj: Právní rádce (listopad 2020)
Autoři: Jan Diblík, Robert Nešpůrek, Roman Cholasta
Pandemie koronaviru přinutila tisíce lidí pracovat z domova. Využívají přitom nejrůznější technologie, jež mohou posloužit jako vstupní brána do IT systémů firem.
Kriminalita se stále častěji přesouvá z reálného světa do on-line prostředí. Každoročně tak přibývá kyberzločinů. Zatímco v roce 2011 policie v Česku řešila přibližně 1500 případů, loni už jich bylo téměř 8,5 tisíce. Odborníci navíc zdůrazňují, že současná pandemie tento trend ještě posiluje. Společnosti stále intenzivněji fungují v kyberprostoru, pracují vzdáleně na home-officech a často si plně neuvědomují, jaká bezpečnostní rizika to s sebou přináší.
Podle ředitele Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Karla Řehky se v době koronavirové krize zvýšil počet kyberútoků o třetinu. Stejně jako koronavirus pravděpodobně bude mutovat a přizpůsobovat se tak, aby se co nejvíc rozšířil, tak i kyberzločinci neustále zdokonalují své techniky a útoky jsou stále sofistikovanější. Přibývá případů úniku citlivých či střežených informací, hackeři požadují čím dál vyšší výkupné za zpřístupnění zašifrovaného počítače či systémů, manipulují zaměstnance tak, aby získali důvěrná data nebo hesla.
Napadení systémů a citlivých dat má přitom pro danou entitu často za následek významnou finanční škodu, sankci ze strany příslušných orgánů veřejné moci a v mnohých případech i ztrátu důvěry na straně zákazníků. To pak zásadním způsobem ohrožuje její konkurenceschopnost. Kyberútok může mít i závažné právní důsledky. Je proto nanejvýš vhodné útokům předcházet.
Nejlepší ochrana před útoky v kyberprostoru je včasné a preventivní zavedení pravidel, která zabezpečí jak pracovní procesy, tak samotné technologie a data. Zabezpečení společnosti proti kyberútokům nemá přitom žádný konkrétní právní rámec. V obecné rovině stanovuje podmínky například GDPR. Ani zákon o kybernetické bezpečnosti není pro většinu společností relevantní, jelikož se primárně soustřeďuje na veřejné subjekty, dodavatele těchto veřejných subjektů, případně na provozovatele klíčových služeb pro stát.
Pravidla obsažená v tomto zákoně, respektive vyhlášce o kybernetické bezpečnosti, však mohou být dobrým vodítkem pro obsahovou stránku opatření v běžných společnostech. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost letos v létě také publikoval takzvaný Minimální bezpečnostní standard, kde lze také najít inspiraci.
Nezbytná je ale vždy vnitřní analýza společnosti, která identifikuje slabiny. Ty je pak třeba zohlednit v účinných opatřeních systému digitální ochrany. Taková opatření musí být přitom dobře proveditelná a pro zaměstnance hlavně srozumitelná. Měli by chápat a respektovat to, že například není vhodné navštěvovat rizikové stránky, že pracovní mobil nepatří do ruky dětem ani manželovi nebo že na volnou wi-i síť v kavárnách či na letišti by se vůbec neměli připojovat.
Zabezpečení společnosti proti kyberútokům nemá žádný konkrétní právní rámec.
Vedle eliminace rizikového chování zaměstnanců by společnost měla zajistit i náležité technické zabezpečení systémů a dat – pravidelně měnit hesla do iremních účtů a systémů, používat pokročilé technologie šifrování apod. Případným ztrátám důležitých dat a informací (což je častější než jejich skutečné zneužití) předcházet správným nastavením managementu zálohování.
Na důležitosti všechna tato pravidla nabývají právě teď, kdy řada zaměstnanců pracuje ze svých domovů. Radíme proto v rámci obchodních společností nad rámec běžných postupů sestavit bezpečnostní pravidla pro home-office. Například že pracovní e-maily by lidé měli posílat výhradně přes firemní e-mailový účet, že mají využívat pouze důvěryhodné sítě a bezpečné připojení k firemní síti. Ač mohou znít některá pravidla triviálně, nejde vždy o dodržovaný standard.
Společnosti by také měly pečlivě vybírat dodavatele pro IT systémy nebo antivirové programy. Vhodnou cestou může být zavedení certifikace podle norem, respektive rodiny těchto norem ISO/ IEC 27000, které stanovují požadavky na sestavení, implementaci, provoz, monitorování, přezkoumání a systému managementu informační bezpečnosti.
Doporučujeme také pravidelně provádět takzvané penetrační bezpečnostní testy. Po dohodě s klientem provede specializovaná firma řízený hacking, který odhalí slabá místa. Simulují se přitom jak útoky z vnějšku firmy, tak i útoky zevnitř společnosti. Existují také metody finančního vyhodnocení bezpečnostních slabin v rámci společnosti tak, aby mohlo vedení vyhodnotit priority řešení nedostatků.
Zavedení příslušných interních postupů je ale pouze prvním krokem. Pravidla je poté potřeba neustále aktualizovat a zaměstnance pravidelně školit tak, aby je skutečně dodržovali. A to se týká nejen prevence, ale i případů, kdy už k útoku skutečně došlo. Pro takové situace doporučujeme našim klientům vytvořit krizový plán, který stanoví jasný postup.
Ideální je okamžitě se obrátit přímo na právní a bezpečnostní experty, kteří rychle dokážou pomoci s minimalizací škod a poradí ohledně potřebného postupu. Následně je třeba incident řádně vyšetřit a zdokumentovat. Došlo-li k porušení zabezpečení osobních údajů, může rovněž vzniknout povinnost informovat Úřad pro ochranu osobních údajů. O útoku je vhodné informovat i policii a případně pojišťovnu.
Důležité je také dohlédnout na správné nastavení smluv s dodavateli IT systémů, včetně jejich podpory a údržby, zaměstnanci ale i pojišťovnami. Smlouvy a případné vnitřní předpisy by měly vždy jasně definovat, kdo má jaké povinnosti a za co je kdo odpovědný. To má totiž zásadní význam v případě reálného útoku a řešení jeho následků a související odpovědnosti. Nezbytnou součástí je také skutečné vymáhání nastavených pravidel.
Smlouvy s dodavateli IT systémů by ideálně měly garantovat pravidelné bezpečnostní aktualizace a měly by také zabezpečovat, že je za ně dodavatel v dostatečném rozsahu odpovědný. Vhodné je rovněž podrobně definovat povinnosti související s ochranou dat, šifrováním, zálohováním dat nebo reportováním. To přitom platí nejen u vztahů s dodavateli, ale také se zaměstnanci nebo externími spolupracovníky.
Běžné pojistky často rizika útoků nekryjí, je ale možné uzavřít speciální pojištění proti kybernetickým rizikům. I smlouvě s pojišťovnou je však třeba věnovat potřebnou pozornost, aby pokrývala nejen útoky přímo na počítačové sítě a systémy pojištěného, ale také na systémy, které pojištěný využívá, ale provozují je třetí strany, například u cloudových služeb. Proto doporučujeme smlouvu s pojišťovnou přizpůsobit konkrétním podmínkám tak, aby krytí rizik společnosti vyhovovalo.
Smlouvy s dodavateli IT systémů by ideálně měly garantovat pravidelné bezpečnostní aktualizace a měly by také zabezpečovat, že je za ně dodavatel v dostatečném rozsahu odpovědný.
Odpovědnost členů statutárního orgánu Stále více obchodních společností si uvědomuje, že případný kyberútok může být fatální. Podle průzkumu mezinárodní korporace Allianz Global Corporate & Specialty, který prověřoval největší rizika pro společnosti, odborníci z více než stovky zemí světa označili letos kybernetickou hrozbu za největší nebezpečí. Kybernetické útoky tak předčily dokonce riziko případného přerušení provozu nebo riziko dopadů legislativních změn.
Vedení společností by proto nemělo spoléhat na to, že se jim kybernetický útok prostě vyhne. A to i z toho důvodu, že v konečném důsledku je to právě statutární orgán, který je odpovědný za nastavení vhodné strategie, jež vyloučí případná rizika pro jejich společnost. Vedení by tak mělo přijmout dostatečná opatření pro předcházení kyberútokům. Opačná situace totiž může představovat porušení péče řádného hospodáře statutárních orgánů a jejich odpovědnost za vzniklé škody.
V dnešní době je proto klíčové věnovat otázce kybernetické bezpečnosti dostatečnou pozornost a odpovídající finanční investice. Důsledky kyberútoku totiž mohou být až likvidační. Jakkoliv to nemusí být na první pohled zřejmé, investice do kybernetické bezpečnosti se téměř vždy bohatě vyplatí.
Zdroj: PROTEXT SPECIÁL “30 let TRANSFORMACE” (listopad 2020)
Největší nezávislá právnická kancelář v tuzemsku a střední Evropě vytěžila svou zkušenost ze složitých let 2008–2010, z nichž vyšla silnější než předtím. Vedení HAVEL & PARTNERS příchod stávající krize očekávalo a už před dvěma lety se na ni začalo připravovat. A byť pak udeřila v jiné podobě, bylo na co navázat. „Uvědomili jsme si, že musíme transformovat portfolio služeb. Zefektivnit fungování, reagovat rychle a přizpůsobit se situaci se na pozadí pandemie ukazuje jako klíčová výhoda,” podtrhuje řídící partner kanceláře Jaroslav Havel.
Situaci, kterou zažíváme v souvislosti s pandemií koronaviru, klade na manažery nároky, které nemají obdoby. Ze dne na den museli přizpůsobit myšlení a strategii vedení firmy pro boj s neviditelným nepřítelem, který významně zasáhl do všech oblastí byznysu. Jako neporažený může z této bitvy vyjít jen manažer, který prokáže schopnost rychle a adekvátně zareagovat na vzniklou situaci a co nejrychleji se náhlým a nepředvídatelným změnám přizpůsobit. Když se mu to povede, získá náskok před konkurencí.
To jsou slova Jaroslava Havla, řídícího partnera HAVEL & PARTNERS, největší nezávislé právnické kanceláře ve střední Evropě. Firma nabízí nejkomplexnější domácí a zahraniční poradenství pro všechny právní oblasti a všechny podnikatelská odvětví. Sbírá prestižní ocenění za odbornost i značku, stará se o získávání a výchovu talentů, je nejvyhledávanějším zaměstnavatelem v oboru.
Ihned v březnu, kdy byla vláda v souvislosti s pandemií nucena přijmout bezprecedentní opatření ochromující celou republiku a její ekonomiku, nabídla kancelář, pro niž pracuje více než 220 právníků a daňových poradců, svým klientům mimořádnou podporu a spolupráci. „Dopady krize umíme řešit s klienty velmi komplexně, a to i výrazně nad rámec pouhých právních a daňových otázek, ale i legislativně a obchodně, vztahově či strategicky,” uvádí Jaroslav Havel.
Příběh společnosti, která se stará o přibližně 100 z 500 největších světových společností (podle Fortune 500) a o téměř 50 firem ze žebříčku Czech Top 100, se začal psát v roce 2001. Pětice mladých právníků s věkovým průměrem 27 let si tehdy předsevzala, že bude poskytovat špičkové právní služby s mezinárodním přesahem – a založila advokátní kancelář Havel & Holásek. „Začali jsme v nejhorší možné době. Žádná kancelář, patřící k první desítce na trhu, nezačínala po roce 2000 od nuly jako my. Pro nás je klíčové, že stále děláme práci, v níž vynikáme a která nás baví. Během téměř 20 let jsme vytvořili důvěryhodnou firemní značku, kterou klienti dobře znají a sami vyhledávají, neboť ví, že jim dokážeme vždy poskytnout rychlé a kvalitní služby na špičkové mezinárodní úrovni,“ říká jeden ze zakladatelů kanceláře Robert Nešpůrek.
Důležitým mezníkem se stal rok 2005, kdy společnost ukončila čtyřleté partnerství s firmou Deloitte a vydala se na cestu bez strategického partnera. Tržby i zisk kanceláře se do roka zdvojnásobily. Následoval personální a ekonomický růst, a to i v době globální finanční krize. V roce 2014 odešel Jan Holásek a pražská kancelář se přestěhovala z Ungeltu do moderního administrativního komplexu ve Florentinu. Od roku 2018 působí firma pod novým názvem HAVEL & PARTNERS.
Výkladní skříní kanceláře je poradenství při nákupech, prodejích či fúzování firem v nejrůznějších odvětvích, od nemovitostí po bankovní služby. Právní tým pro tuto oblast je s osmi desítkami právníků největší ve střední a východní Evropě. Ročně úspěšně dokončí až 100 podnikových nebo nemovitostních transakcí. Celková hodnota operací za posledních 15 let převyšuje částku 700 miliard korun.
Hlavním kapitálem, který dostal HAVEL & PARTNERS na vrchol česko-slovenské advokacie, jsou špičkoví právníci. Firma klade velký důraz na získávání a další rozvoj talentovaných právníků napříč senioritou. Výsledek? Kancelář je podle české soutěže TOP Zaměstnavatelé šest let po sobě nejžádanějším zaměstnavatelem ve svém oboru. Podle kritérií, jakými jsou známost, budování brandu, inovace nebo proslulost, je kancelář také pětinásobným držitelem titulu Czech Business Superbrands, který monitoruje nejlepší značky na českém trhu.
„Od března zažíváme v naší kanceláři nebývalou vlnu solidarity. Ještě více jsme posílili vzájemnou spolupráci a pracovali s obrovským nasazením, abychom našim klientům poskytli v této obtížné době maximální podporu. Jsem velice rád, že všechny kolegyně a kolegové jsou zdravotně v pořádku, ale také motivovaní k další práci. Věřím, že k tomu přispěla i řada ocenění naší práce, ať už to bylo nejprestižnější globální ocenění Chambers Europe Awards pro nejlepší advokátní kancelář v České republice či vynikající ratingy a řada cen v soutěži Právnická firma roku na Slovensku a v tuzemsku, kde jsme se stali absolutním vítězem. Rok 2020 je v tomto směru nejúspěšnějším v naší historii,“ doplňuje Robert Nešpůrek.
Recept na úspěch má Jaroslav Havel zdánlivě prostý: být vždy připravený na změny, umět je vytěžit a mít kvalitní lidi. „Z minulé krize z let 2008 a 2010 jsme silnější, a to díky přizpůsobení našeho byznys modelu. Po těchto zkušenostech jsme si nyní uvědomili, že musíme efektivně transformovat portfolio služeb. Zefektivnit fungování a stát se konkurenceschopnějším se na pozadí pandemie ukazuje jako klíčová výhoda,” doplňuje Havel.
Pomohly také nové technologie a propracovaná digitální strategie. Kromě digitalizace služeb i marketingu se HAVEL & PARTNERS podílí na krizové legislativě, poskytuje svým klientům online vzdělávání. Připravila komplexní informační servis k pandemii, zapojila se do řady bezplatných online poraden, významně navýšila své pro bono aktivity. V neposlední řadě spolupracuje s řadou klíčových asociací a komor včetně Hospodářské komory ČR na snižování dopadů následků pandemie na českou a slovenskou ekonomiku.
V souvislosti s aktuálním poklesem české ekonomiky, jehož důsledkem byly a jsou závažné finanční problémy mnohých firem, oznámila kancelář vytvoření unikátního týmu pro financování, restrukturalizace a insolvence. „Aktuálně máme největší odborný tým právníků zkušených v této oblasti, který je připraven klientům v obtížné finanční situaci nabídnout nejkomplexnější právní poradenství na česko-slovenském trhu,” říká Jaroslav Havel.
Stěžovat si v bouři na to, že jsou velké velké vlny, nemá podle něj význam. „Je potřeba rychle rozhodnout, jak napnout plachty, aby loď plula správným směrem. Vnímejme nynější krizi jako příležitost, ze které můžeme vyjít znovu posíleni,” uzavírá řídící partner Jaroslav Havel.
Zdroj: INFO.cz (9. 11. 2020)
O advokátní kanceláři HAVEL & PARTNERS se v posledních měsících říkalo hodně věcí: že z ní odcházejí klíčoví lidé, že všem snižuje mzdy a odměny a že jako jedna z mála na českém trhu zlevňuje své služby. Jak ale ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ popisuje její řídící partner Jaroslav Havel, všechno je jinak. Firma naopak dál roste a většina lidí v ní teď vydělává více než loni. Ani odchody nebyly tak časté, jak to třeba ještě v létě vypadalo. Společnost, která letos nejspíše dosáhne tržeb přesahujících miliardu korun, což je vzhledem k jejímu českému původu dosti unikátní, navíc minulý týden vyhrála po jarním úspěchu na cenách Chambers i žebříček Právnická firma roku.
Zásadní je pro nás dlouhodobé fungování, a v tomto světle přistupujeme i k situaci, která nastala. Velké a zavedené advokátní kanceláře nejsou tak ohrožené jako jiné, například retailové byznysy, které jsou závislé na okamžitém prodeji či neomezeném pohybu osob.
Vnímáme to jako příležitost. Rok a půl jsme se připravovali na příchod ekonomického ochlazení, a tak nás tato situace zastihla v dobré kondici. Krize před 10 lety pro nás byla mnohem těžší, byli jsme menší firma, závislá na mezinárodním obchodě, nyní už máme ale zásadně diverzifikované portfolio. Naší konkurenční výhodou je kromě diverzifikace klientely i služeb samozřejmě také naše velikost, kapitál i reputace. Za těch téměř 20 let jsme do kanceláře hodně investovali a tyto investice by se nám měly v krizi vrátit.
Získáváme v této době i řadů nových klientů, kteří k nám přecházejí jak od velkých a drahých mezinárodních firem, tak naopak i od menších lokálních advokátních kanceláří. Obecně platí, že v krizi tohoto typu, kdy se naruší výrazně i mezinárodní obchod, je logicky poptávka u firem po službách těch nejrenomovanějších místních právnických firem a u menších společností a občanů pak po těch nejlevnějších službách. Neustále také prohlubujeme vztahy se současnými klienty, s nimiž zvládáme velmi rychle komunikovat.
Během jarní části krize nám výrazně narostl objem práce, klientům jsme jej ale kompenzovali nabídkou slevy, pokud o to projevili zájem a byli zasaženi pandemií. Deklarovali jsme, že naše průměrná sazba je 3500 korun a opět veřejně jsme sdělili, že po slevě půjde o 2600 korun. Trvalo to ale pouze určité období.
Asi třetina. Máme opravdu velmi úspěšnou a bonitní klientelu. Většina klientů navíc působí v oborech, které krizí zasaženy nebyly. I my jsme ale pro jistotu snížili náklady a zavedli větší flexibilitu v odměňování s důrazem na odměňování těch nejlepších a nejvýkonnějších kolegů.
Určitě. V tomto roce u nás vydělávají více než vloni nejen ti nejlepší lidé, ale troufám si říci, že většina. Platy u nás dále standardně rostou v návaznosti na zvyšování výkonnosti jednotlivců, týmů i firmy, i v pololetí jsme řadě právníků přidávali. Změny se týkaly jen flexibilní části odměny cca 10 až 20 procent, a to zejména krátkodobě, tedy v druhém a částečně třetím čtvrtletí roku 2020. Je to logická strategie, která přesně reaguje na krizi. Tahouny potřebujete motivovat více.
Nárůst tržeb činil více než 11 procent a obdobně je tomu v případě zisku. V takovýchto nelehkých podmínkách logicky vždy nejvíce roste Praha, kanceláře v menších městech jsou na tom o něco hůře. Na Slovensku i podobně jako při ekonomické krizi v letech 2008 až 2012 – jdou tržby rychleji dolů, pokud nezískáte více klientů. Poptávka po právních službách se tam celkově propadá více než v Praze. Zároveň se ale díky tomu na slovenském trhu uvolnili někteří špičkoví právníci. Využili jsme toho a tři nové seniorní kolegy jsme tam přijali.
Co se týká hospodářského výsledku za celý rok 2020, v následujících měsících v souvislosti s dopady koronavirové pandemie a souvisejícími opatřeními očekáváme určité zpomalení, avšak i náš pesimistický scénář počítá s mírným růstem obratu a zisku za celý rok – nicméně věříme, že to bude až cca okolo 10 procent.
Pandemie má dopad na dynamiku, fungování i digitalizaci advokátních kanceláří. Všichni přehodnocují, s kým a jak chtějí spolupracovat. Dopad na mezinárodní kanceláře věnující se mezinárodnímu transakčnímu byznysu s vysokými cenami je v České republice větší, české kanceláře jsou v tomto směru mnohem stabilnější.
Ukazuje se, že řada lidí už nebude fungovat v nové době na nejvyšší úrovni, není schopna zareagovat na aktuální dění. A naopak. My jsme vyvinuli obrovské úsilí, aby se naši právníci přizpůsobili nové realitě a masivně do toho investovali i finančně a marketingově. Navíc právě v krizi se projeví, kdo má dlouhodobé myšlení nezbytné pro úspěch v právní profesi a v naší kanceláři a kdo ho nemá.
Obměna byla u nás o trochu větší než v běžné době, ale ne zase tak zásadně. Vzhledem k tomu, že máme více než 220 právníků, je obměna na úrovni osmi až deseti kolegů nakonec velmi malé číslo. Nejsme určitě nadšeni z každého odchodu, mrzí nás odchody dobrých právníků. Spíše však jde o přirozený proces, který se ve vypjaté době umocňuje. Právníci, kteří nejsou schopni u nás dlouhodobě úspěšně fungovat, přijmout naši firemní kulturu, pracovat týmově, sdílet informace a podporovat ostatní kolegy, být dlouhodobě loajální, porozumět právnímu byznysu v plném rozsahu a být i marketingově a obchodně zdatní, si přirozeně hledají jiné působiště, které jim z nějakého důvodu více vyhovuje. Na jejich místo se pak dostávají jiní, kteří tyto schopnosti mají, jde tedy o pozitivní proces.
Žádná úspěšná firma na světě nevznikla bez enormní disciplíny a vzájemné podpory a týmové spolupráce těch nejschopnějších lidí. Právě schopnost dlouhodobě udržet elitní skupinu právníků schopnou obsluhovat tu nejnáročnější klientelu odlišuje naši kancelář, stejně jako vedoucí kanceláře v jiných zemích, od konkurence. Naším cílem je dlouhodobě spokojený bonitní klient; to sekundárně vede i k nejvyšším obratům, ziskům a nakonec také k těm nejvýznamnějším oceněním.
Financování a restrukturalizace chápeme v souvislostech a jako jednotnou komplexní disciplínu s cílem vytvořit pro klienty obchodně a rizikově nejefektivnější řešení. Jsme tak plně připraveni pomáhat klientům v nastávajícím obtížném období. Ve struktuře našeho fungování je to patrně jediná změna, i když velmi důležitá. Pracujeme hodně pro banky a tato práce se bude měnit. Interně jde tedy o vylepšení a zkvalitnění řízení týmů a zacílení služeb podle potřeby klientů, externě o požadavek trhu. Je to model, který má řada špičkových zahraničních kanceláří. Uvažovali jsme o něm delší čas a pandemie to urychlila.
Než začala pandemie, bylo velmi těžké získat dobrého zaměstnance a kvalitního právníka. Teď se to obrací; v takovéto situaci každý hledá jistoty a ty poskytují velké firmy, které již prokázaly schopnost rozvoje bez ohledu na stav ekonomiky. Ty si mohou nyní daleko více vybírat. Vidíme mnohem větší zájem kvalitnějších kandidátů o práci u nás. Také prodlužování smluv v Havel & Partners probíhalo daleko jednodušeji než dříve. Chceme, aby tu zůstávali lidé, kteří s námi chtějí spolupracovat dlouhodobě, chtějí se neustále rozvíjet a zlepšovat a respektují naši firemní kulturu.
Naopak nejméně každé dva roky vyhodnocujeme potenciál spolupráce se zhruba deseti procenty nejméně výkonných kolegů a buď se nám podaří je více motivovat, anebo směřujeme k ukončení spolupráce. Pandemie toto ještě urychlila. Výborně teď u nás zafungovaly také všechny podpůrné týmy, od HR, přes marketing, IT až po finance.
Neustále se snažíme zlepšovat komunikaci a vzájemné propojení mezi naší kanceláří a našimi klienty a obchodními partnery, včetně spolupracujících advokátních kanceláří po celém světě. Využíváme k tomu stále nové komunikační nástroje a moderní prostředky, v rámci naší digitální strategie digitalizujeme i marketing. Delší dobu jsme uvažovali o novém firemním magazínu, který svým obsahem i grafikou bude patřit mezi ty nejlepší na trhu.
H&P magazín, který bude vycházet dvakrát ročně, pokrývá aktuální celospolečenská témata související s našimi právními a daňovými službami. Vedle řady tematických článků, rozhovorů a analýz je ale součástí časopisu také představení našich klíčových služeb a týmů, přehled nejvýznamnějších transakcí s naší účastí, aktuálních ocenění a dalších aktivit kanceláře, včetně souhrnu našich pro bono aktivit a nabídky naší vzdělávací Akademie. Jde nám o to, aby v něm našel zajímavý obsah majitel firmy či její manažer anebo právník velké společnosti, ale i samostatný právník ve firmě mimo Prahu, stejně jako manažer, poradce či právník v zahraničí. Časopis vychází česky a anglicky a vzniká zevnitř kanceláře.
S ohledem na situaci jsme na jaře přešli na online výuku, která je nejen odborně, ale i technicky plně profesionální. Z hlediska obsahu jsou tedy online semináře plnohodnotné, včetně možnosti komunikace s lektorem. Reakce ze strany klientů jsou vynikající, počet účastníků nám neustále narůstá. Vzhledem k tomu, že díky online formě nemáme omezenou kapacitu, otevřeli jsme nabídku ještě více i mimo klienty a obchodní partnery HAVEL & PARTNERS a na naše kurzy se hlásí i řada kolegů z velkých advokátních kanceláří. To nás samozřejmě velmi těší, protože to jen potvrzuje na trhu zcela mimořádnou kvalitu našeho vzdělávání.
Plánujeme rovněž produkci podcastů. Mladá generace začíná podle marketingových průzkumů preferovat audio před videoobsahem, je přehlcená množstvím vjemů. A až to bude možné, chtěli bychom kombinovat klasickou vzdělávací formu Akademie s online přenosy, aby naši klienti nepřišli o možnost komunikovat s lektory napřímo.
Soustředíme se na tři základní oblasti. První je zvyšování interní efektivity a automatizace rutinních činností, patří sem i efektivní práce s know-how. Naši klienti tak mají přístup k obrovským, dnes již téměř dvě desítky let budovaným specializovaným znalostem a vzorovým dokumentům, které jsou okamžitě k dispozici pro řešení konkrétní transakce. Druhou oblastí je modernizace externí komunikace s klienty a třetí pak využití moderních technologií pro obchod a marketing.
Postupně však začínáme využívat i technologické nástroje pro podporu našich služeb, jako třeba v oblasti investigací. Stále více přecházíme na bezpapírový provoz a využíváme elektronické podpisy, jako například DocuSign. Pokud jde o vlastní vývoj, ani u zahraničních právních firem většinou nepracují armády programátorů na vývoji nových aplikací, dodávají spíše obsahovou stránku založenou na vlastním know-how. Takto jsme se také podíleli na vývoji řady aplikací, které dnes především interně používáme v oblasti správy dokumentů nebo finančního řízení. Tím, že jsme větší firma, můžeme vyzkoušet i řadu věcí pro klienty a nabídnout jim je pak rovněž s manažerským a ekonomickým pohledem. Jsme tak pro ně inspirací, stejně jako je řada klientů inspirací pro nás.
Je to náš historicky největší úspěch a domnívám se, že také dosud nejlepší výsledek v historii této soutěže – žádná jiná kancelář v minulosti nezískala v jednom ročníku tolik ocenění, včetně hlavní a klientské ceny (HAVEL & PARTNERS zvítězila rovněž v kategoriích Právo hospodářské soutěže a Fúze a akvizice, pozn. red.). Nejlepších výsledků jsme letos dosáhli ve stejné soutěži také na Slovensku, kde jsme získali tři ceny, včetně klientské ceny a M&A. Jak jste říkal, získali jsme také prestižní globální ocenění Chambers Europe Awards 2020 pro nejlepší advokátní kancelář na českém trhu. Z tohoto pohledu je to tedy nejúspěšnější rok v historii kanceláře. Letos si toho s ohledem na okolnosti mimořádně vážíme. Je to především ohodnocení špičkové odbornosti, loajality a maximálního nasazení všech našich kolegů a jejich schopnosti poradit si se všemi nepříznivými okolnostmi, které s sebou pandemie covid-19 přináší. Pro naše klienty je to zase potvrzení, že spolupracují s nejlepší právnickou firmou na trhu, která je lídrem nejen v době blahobytu, ale i v době krize, a dokáže jim tak s jejími následky efektivně pomoci.
Chceme být pro klienty, které už si v tuto chvíli vybíráme spíše my, opravdu dlouhodobými strategickými partnery, trvale překračovat jejich očekávání a nadále zkvalitňovat naše služby. Zároveň si chceme udržet nadšení pro práci a dynamiku růstu, pokoru před klienty a vděčnost našim obchodním partnerům.
Budeme také dál rozvíjet daňovou praxi a více integrovat českou a slovenskou kancelář. Čeští klienti budou více mířit do zahraničí, také tento druh práce nám tedy výrazně naroste. Chceme být také nadále chytrou, moderní a inovativní kanceláří, která je lídrem na trhu, udává trendy a sama se inspiruje a neustále učí od těch nejlepších světových firem ze všech oborů.
Více než 95 procent obratu nyní generujeme z právních služeb, a takto výrazné to bude i do budoucna. Pokud budou naše ostatní služby v dlouhodobém horizontu činit 10 až 20 procent obratu, bude to úspěch. Díváme se velmi selektivně na jiné obory. Už nyní máme kromě daní také soutěžní ekonomii a podpůrné služby na zakládání společností, zajištění statutárních orgánů či sídla, ale to nějakým způsobem dělají ve světě i další špičkové kanceláře. Jsou to služby velmi blízké právu a vyplývají z potřeb klientů.
Rádi bychom se ale velké čtyřce přibližovali velikostí a komplexním pohledem na byznys, při zachování výsostného postavení špičkové právnické firmy. Pokud jde o obrat, tak podle našich informací činí u jednotlivých firem „Velké čtyřky“ cca 1,6 až 2,1 miliard korun, u nás pak necelou miliardu, s inkasem pohledávek pak 1,1 miliardy korun. Nikdy by mě nenapadlo, že dosáhneme takového čísla. Považujeme to za velký úspěch. Máme mnohem méně oborů činnosti a jen organický růst, kdežto tyto firmy jsou celosvětoví giganti s několika obory činnosti, desítkami let historie a prošly řadou fúzí a akvizic. Nicméně pokud budeme pokračovat v naší dynamice, třeba do této velikosti za dalších deset let vyrosteme.
Zdroj: E15 (5. 11. 2020)
Novela zákona o obchodních korporacích od příštího roku zásadně změní monistický model řízení akciových společností, jelikož ruší zcela funkci statutárního ředitele a jediným voleným orgánem akciové společnosti se stane správní rada. Podle odborníků z advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS to pro společnosti znamená řadu změn, na které by se měly připravit.
Dle současné právní úpravy fungují v akciové společnosti s monistickým systémem dva volené orgány, a to statutární ředitel a správní rada. Odborníci však namítají, že takový model vlastně monistickému pojetí příliš neodpovídá, naopak se kvůli existenci dvou volených orgánů spíš přibližuje systému dualistickému.
Novela tak od příštího roku monistický model řízení společností upravuje tak, aby odpovídal jeho tradičnímu pojetí známému z právních řádů jiných evropských států. Nově tedy zákon ruší kompletně orgán statutárního ředitele a stanovuje, že jediným voleným orgánem akciové společnosti s monistickým systémem řízení je správní rada.
Správní rada tedy úplně nahradí zrušený orgán statutárního ředitele a nově bude nejenom kontrolním orgánem, který má na starosti dohled nad společností, ale i statutárním orgánem, který obchodní společnost vede. „Tímto krokem se akciová společnost se správní radou stane pravděpodobně velmi oblíbenou volbou pro podnikatele, kteří preferují jednoduchost a efektivitu při řízení společnosti,“ naznačuje Ondřej Florián, partner advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS.
Správní radě tak bude náležet určovat základní zaměření obchodního vedení společnosti. Novela rovněž taxativně vymezuje další oblasti působnosti správní rady, například zajišťování řádného vedení účetnictví, předkládání účetní závěrky nebo návrhu na rozdělení zisku.
Správní rada má mít standardně minimálně tři členy. Může jich mít i víc, v takovém případě tomu ale musí společnost přizpůsobit své stanovy. Novela také stanovuje délku funkčního období členů správní rady na tři roky. Funkční období může být i jinak dlouhé, ovšem podle toho opět musí společnost změnit stanovy. Novela dále také upravuje pravidla volby a odvolání členů správní rady – rozhodovat o tom bude výlučně valná hromada.
Členové správní rady by zároveň měli pamatovat na to, že se na ně uplatní pravidla o střetu zájmu člena kontrolního orgánu. „Je tedy nutné, aby každý člen správní rady v rámci výkonu své funkce vždy zvažoval, zda může dojít ke střetu ať už jeho zájmu, nebo i zájmů osob jemu blízkých, se zájmem obchodní korporace. V takovém případě totiž musí učinit zákonem požadované kroky, zejména pak informovat o této skutečnosti příslušný orgán. V opačném případě může být člen správní rady povinen nahradit vzniklou škodu“ doplňuje Ondřej Florián.
Veškeré změny týkající se monistického systému vnitřního uspořádání akciové společnosti nabydou účinnosti 1. 1. 2021. „Doporučujeme všem akciovým společnostem s monistickým uspořádáním, aby se postupně začaly seznamovat se zněním novely a připravily se na provedení nezbytných kroků,“ říká Florián z HAVEL & PARTNERS a dodává „tuto změnu je možné provést jak nyní s odloženou účinností, tak bez zbytečného odkladu po nabytí účinnosti novely, nejpozději však do jednoho roku od účinnosti zákona.“
Zdroj: Právní prostor (4. 11. 2020)
Autoři: František Korbel, Dalibor Kovář, Pavel Amler
Události letošního roku zásadně změnily tradiční způsob komunikace, na který byla většina z nás zvyklá. Schůzky nahradily videokonference a ruku v ruce s tím se zvýšil i obecný požadavek na distanční právní jednání, tj. zejména na uzavírání smluv bez fyzického kontaktu smluvních stran. Zdá se, že tyto změny budou přetrvávat nadále a pravděpodobně se za nedlouho stanou nedílnou součástí našich každodenních (nejen pracovních) činností.
Osvědčené prostředky komunikace (potažmo jednání) na dálku, tedy elektronické nebo jiné technické prostředky, již však nějakou dobu existují. Přinejmenším dnes již téměř vymizelý (tele)fax zná, snad s výjimkou nejmladší generace, každý a nikdy nebylo pochyb o tom, že jednání učiněná faxem jsou z pohledu soukromého práva validní a bezezbytku platná, obdobně jako písemná jednání s využitím pošty. Přitom fax neobsahoval vlastnoruční ani elektronický podpis, šlo jen o černobíle naskenovaný obrázek podpisu s hrubým (a z dnešního pohledu zcela nedostatečným) rozlišením, pokud vůbec.[1] Právě na tyto situace mířil již od velké demokratizační novely č. 509/1990 Sb. § 40 odst. 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který uváděl, že: „Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“
Dnes faxy nahradily mobilní telefony a počítače a na nich e-maily, Teams(y) a mnoho dalších moderních komunikačních aplikací a prostředků, které – stejně jako fax – umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Přes naprosto běžné využití těchto technologií pro právní jednání v reálném životě lze však vnímat, že minimálně v některých právních kruzích zůstává nedořešenou otázkou, za jakých podmínek lze právní jednání uzavřené prostřednictvím elektronických prostředků považovat za platné, zejména je-li tuzemským právem vyžadována písemná forma takového jednání.
Dlužno dodat, že platnost soukromoprávního jednání v elektronické podobě zpochybňují především ti, kteří v minulé dekádě zpochybňovali platnost elektronického podání datovou schránkou (bez uznávaného elektronického podpisu), než tyto výhrady odmítl Nejvyšší soud.[2] Bohužel jakékoli znejišťování veřejnosti má velmi negativní dopady na právní jistotu a ochotu přejít plně do elektronického světa a je vnímáno jako nežádoucí v praxi.[3]
Tomu bychom chtěli naším článkem čelit a vysvětlit principy elektronické identifikace, elektronického podepisování a platnosti elektronických smluv v písemné formě v soukromoprávním styku.
Platné soukromé české právo přitom ještě výrazněji než předchozí občanský zákoník v § 562 odst. 1 OZ normuje, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.[4] Na základě diskusí v rekodifikační komisi k novému občanskému zákoníku došlo k záměrnému oddělení tohoto ustanovení od § 561 OZ o podpisech do samostatného paragrafu tak, aby bylo jasné, že se zde nevyžaduje (jakýkoli) podpis, jsou-li splněny podmínky zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Jinými slovy, v soukromém právu není obecně důvod problematizovat z hlediska platnosti situace, ve kterých je jasné, kdo jedná a co je obsahem jeho jednání. Předchozí úprava obsahovala tato pravidla v jediném ustanovení (§ 40 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), což mohlo svádět k jejímu, byť nesprávnému, výkladu jako nedělitelnému celku. Ale v praxi nebyl takový výklad zaujímán a jak bylo uvedeno shora, ani o platnosti prostého faxu bez podpisu jako písemného jednání nevznikaly větší pochybnosti.
Samotná právní úprava tedy již dlouhou dobu umožňuje uzavírat písemné smlouvy a uskutečňovat písemné právní jednání elektronicky, a to dokonce i bez podpisu[5]; samozřejmě není-li zvláštní úpravou stanoveno jinak (např. požadavkem úředního ověření podpisu, požadavkem smlouvy na jedné listině apod.). Pro soukromoprávní jednání v elektronické podobě nejsou, a ani nemohou být, žádná jiná omezení než pro obdobné jednání v listinné podobě.
Objevují se však i názory, které se snaží tyto závěry vyvrátit.[6] Problematickým bodem elektronického právního jednání se zdají být, alespoň dle některých názorů:
Zmíněné názory namítají, že v případě použití prostého elektronického podpisu není obecně dostatečně osvědčeno, že tento podpis vytvořila podepsaná osoba, že ho vytvořila za účelem podepisování, že ho sama k písemnosti připojila v míře dostačující do té míry, aby byly naplněny zákonné požadavky pro písemné právní jednání apod. Společným znakem těchto názorů je potom přesvědčení a zjednodušující závěr, že prostý elektronický podpis je nejen obecně nežádoucí, neboť snižuje míru důvěry v právních vztazích, ale dokonce neplatný, a to (sic!) absolutně.
Základním omylem těchto názorů je – podle našeho názoru – skutečnost, že zaměňují potenciální důkazní problémy s otázkou samotné (ne)platnosti písemného právního jednání opatřeného prostým elektronickým podpisem. Jinými slovy, v praxi nepochybně vznikne různá míra důkazní spolehlivosti různých úrovní podpisů, ale jejich volba podložená úvahou o jejich dostatečnosti, efektivitě, jednoduchosti či ceně je výhradně záležitostí jednajících a nemá sama o sobě vliv na platnost jednání.
Soudu přísluší řešení těchto otázek v rámci volného hodnocení důkazů při úvahách o tom, zda vůbec byl určitý dokument podepsán a kým. Ovšem tyto úvahy je třeba činit jen tehdy, jsou-li vůbec předmětem dokazování a sporu. Není sebemenší důvod, proč by měl soud sám od sebe dovozovat neplatnost, nota bene absolutní, u jinak prokázaného právního jednání v soukromém právu, a to jen z formálních důvodů pro nedostatek vyšší formy podpisu, zvlášť pokud ani mezi stranami není o tomto jednání pochyb a toto jednání (inter partes) se nijak nedotýká zájmů třetích osob ani veřejného zájmu.[9]
Domníváme se, že tyto názory a několik jim konvenujících rozhodnutí soudů, jakkoli nebyly správné ani dříve, již byly naštěstí překonány změnami, které přineslo od 1. července 2016 nařízení eIDAS.[10]
Dříve než přejdeme k jednotlivým aspektům právní úpravy elektronického právního jednání a elektronického podepisování, považujeme za vhodné připomenout tři základní zásady soukromého práva. Ty hrají klíčovou roli při interpretaci práv a povinností souvisejících s elektronickým právním jednáním a elektronickým podepisováním:
1. Autonomie vůle
Subjekty soukromého práva mohou vstupovat svobodně ze své vůle do právních vztahů. Touto smluvní svobodou se rozumí zejména svoboda smlouvu uzavřít či neuzavřít, vybrat si smluvní stranu, smluvní typ, určit obsah smlouvy a její formu.[11]
2. Zásada bezformálnosti
Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem (§ 559 OZ). Tj. není-li vyžadována písemná forma právního jednání, lze právně jednat i neformálně, tj. ústně nebo konkludentně, a to i pro velmi významná a hodnotná právní jednání. Je-li vyžadována písemná forma právního jednání, lze písemně jednat se stejnými účinky v listinné i v elektronické podobě (§ 561 a § 562 odst. 1 OZ). A nevylučuje-li to povaha písemnosti, platí ustanovení právního řádu o listině obdobně i pro jinou písemnost bez zřetele na její podobu (§ 3026 odst. 1 OZ per analogiam).
Přímo použitelné nařízení eIDAS k těmto zásadám doplnilo i výslovný zákaz diskriminace elektronické podoby.[12]
Smlouvy proto lze bez větších omezení uzavírat i elektronicky a považovat takové jednání za řádné. Elektronicky uzavřenou smlouvu je proto nutné obecně považovat za platnou a uzavřenou v písemné formě.
3. Presumpce poctivosti
Obecně lze v soukromém právu oprávněně očekávat, že jedná-li určitá osoba, jedná vědomě, záměrně a poctivě a svým jednáním chce dosáhnout obecně předpokládaných následků.[13]
Výše uvedené můžeme shrnout tak, že v soukromoprávních vztazích je každý oprávněn svobodně se rozhodnout, zda s určitou osobou uzavře smlouvu, zda tuto smlouvu uzavře ústně, konkludentně, nebo písemně v libovolné podobě (listinné či elektronické), přičemž každý může současně oprávněně spoléhat na to, že druhá smluvní strana bude jednat poctivě, nebude se vydávat za někoho, kým není, nebude podepisovat něco, s čím nesouhlasí nebo se tím necítí být vázána, a nepokusí se ho uvést v omyl, oklamat, podvést, poškodit, a že mu nezamlčí či nezkreslí skutečnosti podstatné pro jeho rozhodování.
Pravděpodobně už dnes nikoho nepřekvapí, že smlouva není jen papír a inkoust. Každý den se totiž bez nich realizují miliardy smluvních transakcí na celém světě (zaplacení parkovného, využití hromadné dopravy, koupě zboží v samoobsluze, v e-shopu atd.). I pokud má jít o písemné smlouvy, v souladu se zásadou autonomie vůle může být písemnost právního jednání zachycena i v elektronické podobě.
I v případě elektronického právního jednání se uplatní obecná soukromoprávní úprava § 561 odst. 1 věty první OZ, která výslovně stanoví, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Ovšem toto obecné pravidlo není jediné. Věta druhá umožňuje nahradit podpis mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Ve větě třetí daného ustanovení se hovoří o tom, že jiný právní předpis (tj. ZSVD[14] a nařízení eIDAS) stanoví, za jakých podmínek lze písemnost elektronicky podepsat při právním jednání učiněném elektronickými prostředky. A v následujícím § 562 odst. 1 OZ se připouští, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky, aniž by zde byl zmiňován požadavek podpisu, za předpokladu, že tyto prostředky umožňují:
Požadavek ad (i) na zachycení právního jednání lze vykládat primárně tak, že je nutné, aby obsah právního jednání bylo možné uchovat a opakovaně zobrazovat. Tento obsah by tedy měl být zachycen způsobem, který představuje grafické znázornění souboru znaků, které jsou písmem[16] (například text v e-mailu), a je možné jej uchovat například na datových nosičích či uložit v cloudu.
Složitější je otázka ad (ii), tedy v jaké míře určitosti (jak bezpečně) musí být určena jednající osoba.
Právní řád obecně nestanoví požadavek „stoprocentní určitosti“ jednající osoby, jako je tomu zejm. u úředního ověření (legalizace) podpisu, což je – jak každý chápe – pouze zvláštní úprava pro zvláštní situace. Obecně pro určení jednající osoby v soukromém právu platí mírnější kritéria. V případech, kdy není vyžadována ani písemná forma, je požadavek určitosti jednající osoby relativizován zcela (např. nákup v obchodě nebo parkovacího lístku či jízdenky v MHD).[17] V případě požadavku prosté písemné formy dostačuje k naplnění možnosti určení jednající osoby podle § 562 odst. 1 OZ její, alespoň potenciální určitelnost, tedy aby při jednání použitý elektronický nebo jiný technický prostředek důkazně umožňoval její určení.[18]
Z vlastnoručního podpisu na papír lze provést určení osoby také jen potenciálně, jen s určitou mírou pravděpodobnosti, pokud vůbec; ostatně podpis nemusí být ani čitelný. Uvedené je zcela v pořádku, neboť žádný podpis není primárním prostředkem identifikace osoby, jakkoli jí může v praxi přispívat.[19] Podpis je primárně kulturním a právním prostředkem ke stvrzení konečnosti a vážnosti vůle. Proto také nařízení eIDAS celoevropsky rozlišilo (elektronické) podpisy a identifikaci.
Zkusme si udělat paralelu se smlouvou podepsanou vlastnoručním podpisem na klasické listině. Ani tam přece podpis nezajišťuje identifikaci smluvních stran, ale stvrzení konečnosti a vážnosti jejich vůle. Identifikace stran je dána jejich vlastním tvrzením a uvedením identifikačních údajů do smlouvy. Má-li být identifikace bezpečnější, je prováděna nějakým dalším prostředkem, např. předložením občanského průkazu či úředním ověřením podpisu. V elektronickém světě je to stejné: Elektronický podpis je „jen“ podpis a slouží k podepisování. K identifikaci podepisující osoby slouží elektronická identifikace.
Požadavky kladené na spolehlivost identifikace jednajícího by v praxi měly odpovídat důvodům jejich věcné potřebnosti v dané transakci a závažnosti právních následků, které bývají pravidelně s daným právním jednáním spojeny.[20] Přílišné zpřísňování požadavků na zjišťování identity jednajícího v soukromém právu, jakkoli může být odůvodňováno zájmem na zvýšení právní jistoty, vede na druhé straně k nežádoucímu rozšíření okruhu osobních údajů, které budou v důsledku tohoto požadavku o jednajícím zpracovány.[21] Rozhodně tedy požadavek „určení jednající osoby“ nelze vykládat jako apriorní nezpochybnitelné prokázání, ale jako prostou potenciální určitelnost, která bude nejčastěji vyplývat z vlastního tvrzení podepisujícího.
Lze tedy uzavřít, že § 562 odst. 1 OZ je samostatně aplikovatelnou právní normou, která je ve vztahu speciality vůči obecné úpravě písemnosti s podpisem uvedené v § 561 odst. 1 OZ, neboť upravuje případy, kdy elektronická podoba právního jednání dostačuje požadavku písemné formy, aniž by bylo právní jednání elektronicky podepsáno, jsou-li splněny podmínky zachytitelnosti jednání v textových znacích a potenciální určitelnosti jednající osoby alespoň na úrovni jednoznačného tvrzení.[22]
Zároveň je však nutné zohlednit konkrétní funkci písemné formy v konkrétním případě. Je-li smyslem a účelem stanovení požadavku písemné formy jen varující funkce, pak je tato funkce splněna i např. v případě nepodepsaného e-mailu dle § 562 odst. 1 OZ. Lze totiž mít za to, že i napsání a poslání e-mailové zprávy dostatečným způsobem nutí jednajícího k rozmyšlení si svého jednání, a že i tím naplňuje varující funkci. Pokud však požadavek písemné formy plní i funkci zajišťovací a zabezpečuje právní jistotu třetích osob (např. dispozice s věcnými právy k nemovité věci dle § 560 OZ), pak by mělo být právní jednání podepsáno.[23]
Elektronickým podpisem se dle českého práva od nabytí účinnosti nařízení eIDAS a ZSVD rozumí několik úrovní elektronického podpisu vymezených v nařízení eIDAS, kterým se podepisuje fyzická osoba a kterým je:
Nad rámec nařízení eIDAS české právo v ZSVD vymezuje legislativní zkratkou uznávaný elektronický podpis, kterým je dle § 6 odst. 2 ZSVD jak kvalifikovaný elektronický podpis, tak výše uvedený zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis. Jde o tradiční českou specialitu, která je určitou modifikací mezi evropským kvalifikovaným a zaručeným elektronickým podpisem. Vyžaduje sice kvalifikovaný certifikát podpisu (tj. software) dle přílohy č. 1 nařízení eIDAS, ale nemusí nezbytně naplnit požadavek samostatného technického prostředku (tj. hardware) dle přílohy č. 2 nařízení eIDAS. Uznávaný elektronický podpis tedy není zvláštní úrovní nebo typem elektronického podpisu, stejně jako jím není biometrický podpis.[28]
V souladu s § 7 ZSVD lze v soukromoprávních vztazích elektronický dokument podepsat všemi úrovněmi elektronických podpisů, které popisujeme výše, přičemž dle znění tohoto ustanovení má i prostý elektronický podpis stejné účinky jako vlastnoruční podpis. Tuto skutečnost bez jakýchkoli pochybností explicitně potvrzuje důvodová zpráva k § 7 ZSVD.[29] Obdobně se k ní staví např. a výkladové stanovisko právníků z platformy Rozumné právo.[30] Jinými slovy, prostý elektronický podpis spočívající například v pohybu prstem na dotykovém zařízení spojený s elektronickým dokumentem by měl být svými účinky postaven naroveň podpisu na papír(ostatně, žádný zákon nestanoví, že by bylo možné umísťovat vlastnoruční podpis pouze na papír, takže je to spíše kulturní zvyklost, nikoli právní předpis či právní povinnost).
Zákonodárce v § 7 ZSVD staví na jisto, že minimální míra důkazní pravděpodobnosti o tom, že jedná konkrétní osoba, je zachována i v případě prostého elektronického podpisu, a nelze proto takové jednání považovat a priori za neurčité, neplatné, resp. zdánlivé. To zcela nepochybně plyne i z čl. 25 odst. 1 nařízení eIDAS, který stanoví, že elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Toto bezesporu platí pro jakoukoli úroveň elektronického podpisu dle definice v čl. 3 bodu 10 nařízení eIDAS.
Není proto žádoucí ani právně možné považovat prostý elektronický podpis za podpis právně a fakticky nedůvěryhodný, nepoužitelný či dokonce neplatný. Proto názor, že by soudy měly v soukromém právu uznávat pouze kvalifikované elektronické podpisy nebo zaručené podpisy založené na kvalifikovaném certifikátu, a nikoli běžné zaručené podpisy nebo prosté elektronické podpisy,[31] považujeme za ničím nepodložený, přímo odporující § 7 ZSVD, a tím pádem zcela neudržitelný.
Požadavek, aby veškerá elektronická právní jednání vyžadující podpis byla podepisována pouze vyššími úrovněmi elektronického podpisu, je s ohledem na digitální (ne)kompetence všech vrstev naší populace i praktické aspekty nenaplnitelný, zákon ho nevyžaduje a neměla by ho k samotné platnosti elektronického jednání nerealisticky vyžadovat ani judikatura.
Zákonodárce tedy v souladu s autonomií vůle, zásadou bezformálnosti právních jednání a presumpcí poctivosti ponechává subjektům soukromého práva, aby se bez zásahu státní moci svobodně rozhodly, zda chtějí jednat elektronicky, a zda si (v kontextu dané situace) navzájem důvěřují natolik, že i prostý elektronický podpis v konkrétním technickém provedení (např. i kliknutí na tlačítko, z něhož je zřejmé, že se strana chce podepsat) považují za důvěryhodný a dostatečný pro účely zachycení, resp. potvrzení obsahu jejich písemného jednání, stvrzení vážnosti jejich vůle a určení jednající osoby.
Zatímco požadavek samotné existence jedinečného subjektu vycházející z identity jednajícího je nesporný, složitější je již naznačená otázka, jaká míra pravděpodobnosti je právním řádem vyžadována pro zjištění (určení) této identity v konkrétním případě. Prakticky významným právním problémem je proto primárně otázka identifikace, resp. identifikovatelnosti jednajícího. Jak již bylo uvedeno výše, konkrétní (minimální) míru důkazní pravděpodobnosti („stoprocentní určitosti“ jednající osoby), která by měla být v rámci právního jednání vždy dosažena, však soukromé právo nestanoví a určují si ji tak účastníci podle okolností a potřeb sami.[32]
Obecně tak platí, že rozsah údajů potřebných k určení konkrétní osoby závisí na kontextu konkrétní situace.[33] Podle judikatury je rozhodující to, zda lze v konkrétní situaci jednajícího vůbec zjistit a zda pod uvedeným označením není jednoduše zaměnitelný s jinou osobou. Pokud jsou tyto požadavky naplněny, nezpůsobují neurčitost právního jednání (či vadu procesního podání) ani drobné vady použitých identifikátorů.[34]
Z praktického pohledu tak lze uzavřít, že v případech ekonomicky nevýznamných transakcí, dlouhodobě trvajících smluvních vztahů prokazatelných následným chováním stran (např. kontinuálním placením), nebo při pravidelně se opakujícím jednání mezi totožnými subjekty nebude požadování vyšší míry spolehlivosti identifikace jednajícího potřebné a ani žádoucí, neboť vytváří transakční náklady a ztěžuje plynulost (nejen) obchodního styku, aniž by cokoli podstatného stranám přineslo. Naopak, pokud budou strany považovat určité právní jednání za jedinečné a právně či fakticky významné, mohou samy z důvodu právní jistoty požadovat vyšší míru důkazní spolehlivosti a identifikace jednajícího, a to jak vyšší úrovní elektronického podpisu, tak i jeho doplněním prostředky elektronické identifikace a autentizace jednající osoby v odpovídajícím stupni důvěry (nízká, značná, vysoká) dle nařízení eIDAS.
Na tomto místě považujeme za důležité upozornit, že i pokud si strany zvolí nižší míru spolehlivosti identifikace jednajícího, jsou ve smyslu § 565 OZ chráněny zakotvenou vyvratitelnou právní domněnkou o uznání pravosti a pravdivosti jakéhokoli dokumentu stojící na kritériu zjevného podpisu konkrétní soukromé listiny.
Můžeme shrnout, že požadavky kladené na spolehlivost identifikace jednajících nejsou obecně v soukromém právu upraveny zákonem, jsou věcí stran a měly by vždy odpovídat primárně důvodům jejich věcné potřebnosti v dané transakci a závažnosti právních následků, které bývají pravidelně s daným právním jednáním spojeny.
Nutno uvést, že jakákoli úroveň elektronického podpisu, tím spíše pak prostý elektronický podpis, nemá a nemůže mít funkci jednoznačné identifikace podepisujícího. Znamená to ale, že v případě vlastnoručního podpisu na papír máme vyšší míru důkazní pravděpodobnosti o tom, že jedná konkrétní osoba?
Představme si následující situaci: Nájemce má zájem pronajmout si byt. Zalíbila se mu inzerce zveřejněná Pronajímatelem na internetové stránce. Provozovatel internetové stránky zastupuje Pronajímatele při učinění nabídky nájmu bytu, zejména pak při uzavření nájemní smlouvy, a za ta tímto účelem si od Pronajímatele opatřuje plnou moc s jeho vlastnoručním podpisem. Tato plná moc je předložena Nájemci při podpisu nájemní smlouvy. Je nepochybné, že Nájemce v daném případě, přestože má k dispozici plnou moc s vlastnoručním podpisem Pronajímatele, nemá jakoukoli jistotu, že tuto plnou moc Pronajímatel skutečně podepsal. Míra důkazní pravděpodobnosti je minimální a je nutné se spolehnout na prosté tvrzení stran a občanskoprávní principy uvedené na začátku tohoto článku.
Představme si jinou situaci: Nájemce má zájem pronajmout si byt. Zalíbila se mu inzerce zveřejněná Pronajímatele na internetové stránce. Provozovatel internetové stránky zastupuje Pronajímatele při učinění nabídky nájmu bytu, zejména pak při uzavření nájemní smlouvy, a za ta tímto účelem si od Pronajímatele opatřuje plnou moc podepsanou elektronicky s využitím prostého elektronického podpisu. Plná moc je podepsána pomocí unikátního SMS kódu vygenerovaného na základě požadavku Pronajímatele, který provozovatel internetové stránky převádí do datové podoby (jméno, příjmení, datum podpisu), a která je připojena k plné moci a stává se její neoddělitelnou součástí. Totožnost Pronajímatele je rovněž ověřena při založení účtu na internetové stránce pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč na principu identifikace postačující k otevření účtu v bance. Nájemce, vědom si výše uvedeného způsobu podepsání plné moci a požadavků ztotožnění, se může spíše domnívat, že tuto plnou moc Pronajímatel skutečně podepsal. Míra důkazní pravděpodobnosti je podstatně vyšší než v předchozí modelové situaci.
Aktuálně dostupná řešení pro elektronické podepisování jdou samozřejmě mnohem dále. Byť je podpis na výsledné listině většinou jen prostým elektronickým podpisem, obsahují tato řešení často jak provedení elektronické identifikace podepisujícího, tak i jeho autorizaci k právnímu jednání, umožňují dosvědčit provedení jednání určitou osobou prostřednictvím svědka a zachytit kompletní historii činností od vytvoření dokumentu až po konec jeho archivace v důvěryhodném systému. Takovým atributům se při běžném smluvním styku ve světě papíru nelze ani vzdáleně přiblížit. Pokud někdo relativizuje použitelnost dalších důkazů spojených s výsledným dokumentem, staví se do opozice vůči technickému pokroku a stále důmyslnějším technologickým řešením, která budou v blízké budoucnosti fakticky obsluhovat neustále narůstající množinu právních jednání.
Ačkoli je v některých ohledech nutné pohlížet na elektronické dokumenty jako na ekvivalenty dokumentů na papíře [§ 3026 odst. 1 OZ či § 2 písm. e) zákona č. 499/2004 Sb.], není možné srovnávat techniku připojení vlastnoručního podpisu na papír a na elektronický dokument a z toho dovozovat nepoužitelnost nižších úrovní elektronických podpisů. Je zcela na podepisujících, jakou formou provedou elektronický podpis – vždy tak budou činit s vědomím, že čím jednodušeji elektronický podpis učiní (napsání jména a příjmení osoby na konci elektronického dokumentu, což je bezesporu elektronickým podpisem dle definice nařízení eIDAS), tím nižší mu bude přisuzována důvěryhodnost a důkazní síla. Rozhodně však není jen proto apriori (absolutně) neplatný.
Při elektronickém právním jednání a jeho podepisování nelze přehlížet platnou a od let 2016/2018 též účinnou právní úpravu obsaženou zejména v nařízení eIDAS, ZSVD, ZoEI. Ta rozlišuje elektronický podpis jako prostředek stvrzení konečnosti a vážnosti vůle a elektronickou identifikaci jako prostředek vzdáleného ztotožnění jednající osoby. Stejně tak nelze přehlížet elementární základ pro soukromoprávní jednání uvedený v OZ.
V soukromém právu, na rozdíl od práva veřejného, není pro písemnou formu právního jednání obecně stanoven žádný konkrétní požadavek na úroveň elektronické identifikace ani elektronického podpisu. Považujeme proto za správné a žádoucí ponechat na vůli konkrétních osob, aby si v souladu s autonomií vůle, zásadou bezformálnosti právních jednání a presumpcí poctivosti a podle okolností případu svobodně zvolily listinnou či elektronickou podobu svého písemného právního jednání a způsob, jak se při tomto jednání identifikují a jak jej stvrdí svým podpisem. Zvláštní zákony mohou samozřejmě stanovit jinak, například požadavek jednání na téže listině v katastrálním právu, požadavek určité úrovně elektronického podpisu, požadavek úředního ověření podpisu, požadavek veřejné listiny apod.; v takovém případě samozřejmě platí to, co stanoví zákon.
Již dnes je v praxi většina písemných smluvních transakcí realizována jen elektronicky. Považujeme za důležité, aby jejich provedení jakýmkoli způsobem a v jakékoli úrovni elektronické identifikace a elektronického podpisu dle vůle a volby stran bylo právně závazné a systematicky nezpochybňované, přičemž bude kladen důraz na technologickou neutralitu. Tento trend je zcela nepochybný po celém světě.[35]
Jelikož se veškerá dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu k těmto otázkám zabývají stavem předcházejícím aplikovatelnosti nařízení eIDAS i ZSVD, tedy stavem který již neodpovídá současnému právu, a současné právo je vykládáno rozdílně, bylo by vhodné, aby Nejvyšší soud přijal v blízké budoucnosti rozhodnutí či sjednocující stanovisko k této tematice.
[1] Faxová podoba výsledného dvoustranného jednání (smlouva) je výsledkem složeným ze dvou originálů listin (když druhý v pořadí již obsahoval sken podpisu z prvního), které strany se svým podpisem vložily do přenosového zařízení, ale v praxi bylo v drtivé většině případů úspěšně dokazováno s pomocí výsledné hůře čitelné složeniny.
[2] Stanovisko pléna Nejvyššího soudu Plsn 1/2015 z 5. 1. 2017. A též bohatá prejudikatura, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2743/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 517/2014, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 3 VSPH 605/10 (9/2011 Sb. NS), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 8 As 89/2011, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. Vol 65/2017 (3659/2018 Sb. NSS). Obdobně též prejudikatura k nesmyslnosti požadavku dvojího uznávaného elektronického podpisu k e-mailovému podání a jeho příloze, viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/12, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1829/13 ad.
[3] Např. https://www.epravo.cz/top/clanky/prosty-email-a-nasledky-nedodrzeni-pisemne-formy-jednani-alias-prepjaty-formalismus-109790.html; https://www.rozumne-pravo.cz/cz/stanoviska/je-treba-zjednodusit-elektronicke-pravni-jednani/ aj.
[4] Blíže srov. výklad tohoto ustanovení v komentáři Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Sv. III. § 419-654. Praha: Leges, 2014. Naopak, podle našeho názoru nesprávně, je vztah § 561 a 562 vykládán M. Hrdličkou v 1. vydání velkého komentáře C. H. Beck. (Lavický a kol., 2014).
[5] Donát, J., Tomíšek, J. Právo v síti. Průvodce právem na internetu. Praha. C. H. Beck, 2016, s. 160.
[6] Viz např. trilogie Podepisování soukromých listin včera, dnes a zítra J. Podaného dostupná zde: https://www.pravniprostor.cz/autor/mgr-jan-podany, nebo J. Peterka např. v článku Zatímco technické obory přitvrzují, právo naopak měkne dostupném zde: https://www.pravniprostor.cz/clanky/spravni-pravo/zatimco-technicke-obory-pritvrzuji-pravo-naopak-mekne.
[7] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES.
[8] Čl. 3 bodu 10 nařízení eIDAS: „elektronickým podpisem“ se rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání(zdůrazněno autory). Nařízení eIDAS se tak přiklonilo k anglosaskému pojetí podpisu, pro které nejsou určující objektivní charakteristiky samotného podpisu, ale skutečnost, že jde o stvrzení konečnosti a vážnosti vůle podepisujícího. Tento přístup považujeme za správný, neboť nejde přece o to, jak který podpis vypadá, ale zda je u podepisujícího přítomna vůle se podepsat s vědomím právních následků podpisu. Problém tedy není v platnosti či neplatnosti jakéhokoli podpisu, ale v dokazování vůle.
[9] Odmítavé reakce vzbudilo v tomto ohledu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019, č. j. 26 Cdo 1230/2019-175, které označilo za absolutně neplatné námitky proti výpovědi zaslané nájemcem pronajímateli e-mailem z důvodu údajné absence podpisu, aniž by se soud vůbec jakkoli zabýval úrovněmi jednotlivých elektronických podpisů a aniž by tuto skutečnost kterákoli ze stran namítala. Srov. Janošek, V.: Prostý email a následky nedodržení písemné formy jednání alias přepjatý formalismus, epravo.cz, 2019 (https://www.epravo.cz/top/clanky/prosty-email-a-nasledky-nedodrzeni-pisemne-formy-jednani-alias-prepjaty-formalismus-109790.html). Toto rozhodnutí i další judikaturu v něm citovanou je třeba považovat za obsoletní v důsledku změny definice elektronického podpisu nařízením eIDAS.
[10] Námitky proti výpovědi z nájmu posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019, č. j. 26 Cdo 1230/2019-175 byly podány dne 14. 6. 2016, tj. ještě před účinností nařízení eIDAS.
[11] Viz zejm. § 1 odst. 2; § 3 a § 1725 OZ.
[12] Čl. 25 odst. 1, čl. 35 odst. 1, čl. 41 odst. 1, čl. 43 odst. 1, čl. 46 nařízení eIDAS.
[13] Viz § 7 OZ: „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“
[14] Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů.
[15] Blíže srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Sv. III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, komentář k § 561 odst. 1. Korbel, F., Melzer, F.: Písemnost, elektronický a biometrický podpis v elektronickém právním jednání, Bulletin advokacie, 12/2014. Korbel, F., Kovář, D., Potočňák, Š.: Elektronická identita při elektronickém (hmotně)právním jednání, Právní rozhledy, 18/2019.
[16] Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 369, m. č. 16.
[17] Korbel, F., Kovář, D., Potočňák, Š.: Elektronická identita při elektronickém (hmotně)právním jednání, Právní rozhledy, 18/2019.
[18] Například identifikace přihlášením osobními identifikačními údaji v rámci sítě prostřednictvím IP adresy a fyzické adresy počítače tzv. „MAC“ adresy (Media Access Control) či jakýmkoliv jiným průkazným způsobem.
[19] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 2 As 80/2017.
[20] Korbel, F., Kovář, D., Potočňák, Š.: Elektronická identita při elektronickém (hmotně)právním jednání, Právní rozhledy, 18/2019. Lechner, T. in Polčák, R. a kol. Právo informačních technologií. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, s. 232.
[21] Srov. čl. 5 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), který mezi zásady zpracování osobních údajů řadí také princip minimalizace údajů. Požadavek minimalizace osobních údajů v elektronických transakcích na věcně nezbytné minimum stanoví v bodu 11 recitálu i nařízení eIDAS.
[22] Tento závěr je správně označen za převažující (hlavní zastávaný) v Kment, V. Elektronické právní jednání: Analýza s důrazem na využití elektronického podpisu a elektronické. Wolters Kluwer, 2018. str. 119.
[23] Blíže Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kol: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III., Leges, Praha 2014, komentář k § 562, str. 647, m. č. 18, 19.
[24] Viz čl. 3 bodu 10 eIDAS, který jej definuje jako „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání“.
[25] Viz čl. 3 bodu 11 eIDAS.
[26] Tj. je: (a) jednoznačně spojen s podepisující osobou; (b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; (c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a (d) je připojen k datům, která jsou jeho podpisem takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat
[27] Viz čl. 3 bodu 12 eIDAS, který jej definuje jako „zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy“.
[28] Dynamický biometrický podpis (snímaný pomocí speciálního signpadu, tabletu atd.) není zvláštní úrovní nebo typem podpisu, ale pouze jednou z mnoha technicky vyspělejších forem prostého elektronického podpisu. Zaručeným elektronickým podpisem biometrický podpis obvykle nebude, neboť prostředky pro jeho tvorbu nemá podepisující pod svou výhradní kontrolou. To však nic nemění na jeho platnosti a důkazních kvalitách.
[29] Tj. nad rámec čl. 25 odst. 1 eIDAS, který stanoví právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu pro kvalifikovaný elektronický podpis, se rozhodl český zákonodárce: „…[prostý] elektronický podpis, zaručený elektronický podpis, zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis…[rozšířit]…paritu s vlastnoručním podpisem…“.
[30] Viz Rozumné právo.: Je třeba zjednodušit elektronické právní jednání – Dostupné z: https://www.rozumne-pravo.cz/cz/stanoviska/je-treba-zjednodusit-elektronicke-pravni-jednani/.
[31] Viz Podaný, J., Podepisování soukromých listin včera, dnes a zítra – III. část, dostupný zde: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/podepisovani-soukromych-listin-vcera-dnes-zitra-iii-cast.
[32] Ve veřejném právu je to jinak a obecně vzato se vyžaduje elektronická identifikace prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle § 2 zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci („ZoEI“), a to (obecně) ve stupni důvěry nejméně značná podle § 12 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů.
[33] Korbel, F., Kovář, D., Potočňák, Š.: Elektronická identita při elektronickém (hmotně)právním jednání, Právní rozhledy, 18/2019. Srov. rozsudek NSS z 28. 6. 2013, sp. zn. 5 As 1/2011: „Přímo může být identifikována osoba zpravidla jménem, nepřímo např. podle telefonního čísla, registračního čísla automobilu, čísla sociálního pojištění, čísla cestovního pasu, apod. Nepřímou identifikaci lze provést rovněž pomocí kombinace významných kritérií, která ji umožňují rozeznat zúžením skupiny, do které patří (věk, povolání, bydliště atd.). Z uvedeného vyplývá, že míra dostatečnosti určitých identifikátorů z hlediska provedení identifikace závisí na souvislostech konkrétní situace. Např. běžné příjmení nepostačí k identifikaci – tj. jednoznačnému určení – osoby v celé populaci země nebo ve velkém městě, ale pravděpodobně bude stačit např. k identifikaci studenta ve třídě nebo ubytovaného hosta v hotelu nebo účastníka konkrétního semináře konaného v daném čase v daném místě.“
[34] Usnesení NS z 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2989/2013, a usnesení ÚS z 21. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 42/02.
[35] Srov. např. studii o závaznosti elektronických podpisů ve Velké Británii akceptovanou tamní vládou a reflektovanou v aktuálním legislativním vývoji – blíže zde: https://www.lawcom.gov.uk/project/electronic-execution-of-documents/.
Autor: Adéla Havlová
Podpora „místních aspektů“ rezonuje napříč volebními kampaněmi, a zněla i v těch letošních. Logicky se pak prolíná i do programových prohlášení. Snaha sledovat a podpořit pozitivní efekty v místě, kde žijeme a podnikáme, je přirozená. Čím dál víc rezonuje důraz na společenskou odpovědnost (CSR) u firem i jednotlivců. Ať již jde o podporu znevýhodněných osob, dobré pracovní podmínky, redukci odpadu a recyklaci, čistotu ovzduší, omezení hluku, rozvoj zeleně, čerstvé zdravé potraviny apod. Doba pandemie přinesla další otázky, jako je výrobní a potravinová „soběstačnost“ (ať již pod ní rozumíme cokoliv), dostupnost a kapacita dodávek a pracovních sil při omezení přeshraničního pohybu, a vzrůstá i obava z nezaměstnanosti.
Kdykoliv se podpora „místních aspektů“ dává do souvislosti s veřejnými investicemi, každý specialista veřejných zakázek zbystří. Zákon o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ) vychází z evropských směrnic a tím i myšlenky jednotného evropského trhu, včetně zákazu diskriminace „přespolních dodavatelů“. Zároveň je dle nich zcela legitimní, pokud zadavatel sleduje i sociální a environmentální dopady, a nikoliv (jen) dosažení nejnižší nabídkové ceny.
A to je to, oč běží. Podpora lokálních aspektů je zaměřena na dopady, které se týkají komunity a životního prostředí v místě. Je jasné, že nastavení podmínek bude vždy o pečlivém balancování tak, aby podmínky byly splnitelné i pro „přespolní“ a nevytvářely bezdůvodné nezákonné překážky. A samozřejmě jednodušší bude mít zadavatel postup u zakázek malého rozsahu, kde je vázán „pouze“ interními předpisy a povinností řádné péče. Nicméně i v rámci ZZVZ má a musí mít zadavatel prostor uplatnit opatření, která jsou odůvodněná a přiměřená. Jak je vidět i v zahraničí, důležité přitom je, aby opatření v principu akceptovali i dodavatelé a kontrolní orgány. K správnému a účelnému nastavení opatření je potřeba diskuse – ta již několik let skrze aktivity MPSV běží a díky patří všem, kteří se do ní konstruktivně zapojují.
Opatření zadavatelů zároveň nemají být nahodilá. Podstatná je koncepce a upřímná vize zadavatele získat maximální a dlouhodobou hodnotu za investované veřejné prostředky. Účelem je tak širší pohled na „ekonomickou výhodnost“ nabídek a tento účel veřejným investicím naprosto patří.
Veřejné zakázky jsou schopné hrát na trhu podstatnou roli a udávat směr a takt. Veřejní zadavatelé si mohou být své role ve společnosti vědomi stejně dobře, jako soukromé společnosti, které CSR uplatňují s čím dál větší samozřejmostí a razancí, ač (nebo právě proto že) se jedná o podnikatele v tržním prostředí pod drobnohledem svých „spotřebitelů“ a klientů.
Zde nejde o stavění hladových zdí, které by byly samoúčelné, ale o zúročení potenciálu, které veřejné zakázky přirozeně mají. Tak jako před 20 lety začínalo třídění odpadů a dnes je odpad zdrojem. Tak jako před pár lety vrcholil tlak na nejnižší cenu způsobem, který v řadě případů vedl ke ztrátě kvality, k nedodržení smlouvy nebo ztrátě stability dodavatele – a dnes se důraz na kvalitu a podporu invencí prolíná i veřejnými zakázkami. Bylo by zpátečnické opomíjet potenciál, který každá investice má pro komunitu a na životní prostředí, celkově i v určité lokalitě.
Zdroj: E15 (25. 10. 2020)
V polovině října se podruhé uskutečnilo Real Estate Forum, odborná diskuze zaměřené na trendy nemovitostního trhu a zejména aktuální a mnohdy specifické projekty jihomoravského regionu. Díky koronavirovým opatřením aktéři tentokrát diskutovali on-line.
Vedle nového znění stavebního zákona, s nadsázkou řečeno povinného tématu konferencí zaměřených na problematiku výstavby a plánovaného rozvoje měst a obcí, se významným bodem letošního fóra stala nová brněnská čtvrť Jižní centrum – developerský projekt vznikající na rozlehlé ploše na jih od hlavního brněnského nádraží. Jak zdůraznil ředitel Kanceláře architekta města Brna Michal Sedláček, Brno, má Brno právě zde potenciál, který mu mohou ostatní evropská města závidět.
Podle plánů developerů má ve čtvrti, jíž Brňané znají pod názvem Trnitá, vyrůst několik moderních městských bloků s různým využitím, které nabídnou nejen administrativní prostory, ale také bydlení pro deset až patnáct tisíc lidí včetně potřebného zázemí, jako jsou obchody nebo parky.
Diskuze v rámci letošního Real Estate Fora se logicky nemohla vyhnout ani tématu vlivu koronaviru na projektování a realizaci výstavby Jižního centra. Opatření proti šíření nemoci COVID-19 zásadně proměnila realitu i výhledy do budoucna, a to především u komerčních a kancelářských prostor. Jak upozornil Lukáš Netolický z realitně poradenské společnosti Cushman & Wakefield, už nyní došlo na tomto trhu ke zpomalení poptávky a v souvislosti s ekonomickou krizí vyjádřil obavy, že v příštím roce bude v Brně až 100 tisíc metrů čtverečných neobsazených ploch, přičemž zvýšená neobsazenost přetrvá až do roku 2023 a 2024.
Developeři se takové situaci samozřejmě snaží přizpůsobit. Společnost CTP Invest ve svém projektu například sníží podíl administrativních ploch ve prospěch rezidenčních. Mezinárodní společnost HB Reavis, která v oblasti Trnité plánuje postavit víceúčelový projekt Nová Zvonařka s více než 120 tisíci metry čtverečnými podlažní plochy, chce zase kromě klasických administrativních prostor nabízet i sdílené pracovní prostory (coworking) nebo servisované kanceláře. „To je směr, který covid možná urychlil, ale ke kterému bychom stejně časem dospěli, protože to vidíme u vyspělejších trhů,“ vysvětlil Štefan Stanko, výkonný ředitel skupiny HB Reavis pro Českou republiku.
Jak upozornil Milan Kratina, CEO společnosti Accolade, která provozuje brněnské letiště a zároveň vlastní přilehlý logistický areál, jihomoravský metropole je při své strategické poloze, kdy daleko není do Vídně ani do Bratislavy, ideálním dopravním uzlem. Brno má druhé nejfrekventovanější letiště v ČR, v rámci letecké cargo dopravy se přes něj ročně přepraví více než pět tisíc tun nákladu a podle Kratiny by i tato skutečnost brzy měla napomoci znovu rozpohybovat brněnský trh s kancelářskými prostory. „Letiště je brána do města a do kraje, měla by tam být základní konektivita, protože pak roste region a roste i byznys,“ poznamenal Kratina. Za příklad v tomto ohledu mohou platit polská regionální města, kde po roce 2012 po poslední ekonomické krizi dramaticky vzrostl trh kancelářských prostor právě díky zavedení nových leteckých linek a dostavbě dálniční sítě. V současnosti již nájemní prostory u brněnského letiště využívají například společnosti DHL, Coca-cola nebo Zásilkovna.
Ludvík Juřička, partner advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS, zdůraznil, že při umisťování nových developerských projektů je právě dopravní dostupnost jedním z klíčových faktorů. Pokud nemá daná lokalita dobré logistické napojení, podstatně to limituje její rozvoj, což se ukazuje například u investorsky velmi zajímavé lokality Nová Zbrojovka. Mnohde však výstavbu potřebné infrastruktury brzdí největší neduh českého stavebnictví, a to jsou dlouhé povolovací procesy. Přijetí nového stavebního zákona, který by měl povolování nové výstavby, jak rezidenční, tak i dopravní, výrazně zrychlit, by do budoucna mohlo pomoci dalšímu rozvoji realitního trhu nejen v Brně. To potvrdil i další řečník fóra, František Korbel, advokát HAVEL & PARTNERS, který se na vzniku nové právní úpravy podílel. Nový stavební zákon ale musí ještě projít legislativním procesem, a není proto jasné, kdy a v jaké podobě vlastně začne platit.
Real Estate Forum vzniklo před dvěma lety z iniciativy největší česko-slovenské advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS a díky výjimečnému složení partnerů i řečníků se stalo nejprestižnější realitní akcí v jihomoravském regionu.
Autoři: David Krch, Vlaďka Laštůvková
Ve farmaceutickém průmyslu se v nedávné době otevřela diskuse nad správným nastavením distribučních modelů ve vztahu k DPH. Stojí za tím rozhodnutí Městského soudu v Praze, ve kterém byl potvrzen názor daňové správy, že v posuzovaném případě měl český distributor do základu daně za prodej léčiv zahrnout také úplatu za marketingové služby hrazenou mu zahraničním dodavatelem léčiv, neboť tento příjem podle správce daně představoval úplatu třetí osoby za prodej léčiv v České republice. Příjem z marketingových služeb fakturovaných do zahraničí tak měl podléhat české DPH. O správnosti tohoto názoru bude ještě rozhodovat Nejvyšší správní soud.
Česká farmaceutická společnost jako distributor léčiv („Distributor“) nakupovala v rámci skupiny od evropského skladu se sídlem ve Švýcarsku („Centrála“) léčivé přípravky, které na českém trhu dodávala dalším subjektům (velkoskladům a lékárnám). Z důvodu cenové regulace v České republice však Distributor léčivé přípravky prodával za cenu nižší, než za jakou je nakoupil od Centrály.
Současně Distributor přijímal od Centrály platby za marketingové služby, čímž byla i přes ztrátové prodeje léčiv zajištěna ziskovost Distributora z pohledu převodních cen. Distributor marketingové služby vykazoval jako poskytnutí služby s místem plnění mimo tuzemsko, a příjem z nich byl proto od DPH v České republice osvobozen (s nárokem na odpočet).
V konečném důsledku tak Distributorovi v rámci nastaveného modelu vznikala nižší daňová povinnost na výstupu. Tento rozdíl, který správce daně Distributorovi doměřil, byl roven (vyjma s příslušných sankcí) výši DPH, které by bylo odváděno, pokud by plnění z marketingových služeb podléhalo české DPH.
Soud dospěl k závěru, že marketingové služby představovaly dílčí plnění v rámci distribuce a bylo nutno jej z pohledu DPH považovat za činnost vedlejší sloužící pouze jako prostředek k získání prospěchu z plnění hlavního (tj. distribuce léčiv) za co nejvýhodnějších podmínek. Na obě činnosti proto bylo nutno uplatňovat stejný režim DPH a Distributor měl povinnost z příjmů z marketingových služeb odvést v České republice DPH stejně jako z příjmů z prodeje léčiv.
Soud se v tomto směru ztotožnil s názorem správce daně, že „zákazník, který nakupuje od žalobce léčiva, je příjemcem jediného nedělitelného plnění (distribuce a marketingu)“, a doplnil, že poskytnutí samostatného marketingu by bez návaznosti na distribuci léčiv postrádalo smysl, „neboť tento marketing má zcela jistě za cíl zvýšit povědomí zákazníků o léčivech, které žalobce distribuuje, a v důsledku toho zvýšit i prodejnost těchto léčiv“ koncovým zákazníkům v České republice.
Soud se současně ztotožnil s názorem správce daně, že pro Centrálu byl marketing přínosem až sekundárním. Tento svůj názor soud podpořil mimo jiné tím, že v době realizace marketingu byl vlastníkem léčiv Distributor, který byl také držitelem registrace léčivých přípravků. Centrála tak nebyla ani výrobcem léčiv, ani držitelem distribuční licence na území České republiky, a proto nemohla být příjemcem marketingových služeb ve vztahu k českému trhu.
S ohledem na uvedené[1] soud dospěl k závěru, že plnění za marketingové služby ve skutečnosti představovalo „úplatu přijatou od třetí osoby“ za prodej léčiv, kdy Centrála hradila Distributorovi náklady na marketingové činnosti, které v důsledku cenové regulace v České republice nemohl Distributor požadovat od svých zákazníků v prodejní ceně léčiv. Skutečnost, že náklady na marketing již byly obsaženy v úplatě za distribuci léčiv, soud zdůvodnil také tím, že náklady na distribuci a marketing nebyl Distributor schopen ve svém účetnictví odlišit.
V souvislosti s argumentací soudu je nutno doplnit, že v rámci dřívější daňové kontroly daně z příjmů Distributor správci daně deklaroval, že marketingové služby byly součástí služeb spočívajících v distribuci léčiv a netvořily samostatné plnění. Díky tomu byla i přes ztrátové prodeje léčivých přípravků zajištěna ziskovost Distributora z pohledu převodních cen; pokud by se jednalo o plnění dvě, musela by být na marketingové služby aplikována vyšší zisková přirážka. V rámci daňově kontroly DPH však Distributor argumentoval tím, že vykonává dvě oddělitelná plnění – distribuci a marketing, což se podle soudu Distributorovi nepodařilo prokázat.
Přesto, že na vyjasnění správného nastavení výše pospaného distribučního modelu si budeme muset ještě počkat, dokud o věci nerozhodne Nejvyšší správní soud, případně se k ní nevyjádří Evropský soudní dvůr v rámci předběžné otázky, je již nyní zřejmé, že v rámci daňových kontrol je vždy nutno postupovat obezřetně a jakékoliv vyjádření vůči správci daně posuzovat komplexně, neboť co se jeví vhodné v rámci jednoho řízení může způsobit závažné komplikace v řízením jiném.
Pokud by nakonec Nejvyšší správní soud závěry Městského soudu v Praze potvrdil, v praxi by vznikla potřeba zrevidovat obchodní modely postavené na obdobných principech a mohlo by také dojít ke zvýšení rizika plošného doměření DPH společnostem, které tento model aplikují. Tyto závěry se přitom netýkají pouze farmaceutických společností, ale všech subjektů, které obdobný model využívají, a to zejména tam, kde dochází k regulaci maximální ceny.
Závěrem je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud by se měl vypořádat s argumentací městského soudu a upřesnit, zda je skutečně možné považovat úplatu od Centrály ve prospěch Distributora za přijatou od třetí osoby v souvislosti s dodávkou léčivých přípravků Zákazníkovi. Faktická znalost farmaceutického prostředí se zdá pro rozhodování v tomto sporu klíčová.
[1] Nad uvedené soud posuzoval také možnost realizace smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi Distributorem a Centrálou a reálné možnosti Distributora ovlivňovat rozsah propagace distribuovaných léčivých přípravků.
Zdroj: Hospodářské noviny (23. 10. 2020)
Autoři: František Korbel, Dalibor Kovář
Celý život po nás někdo chce předložit občanský průkaz, cestovní pas nebo jiný doklad totožnosti. Důvěryhodná identifikace osoby dosud vyžadovala fyzickou přítomnost, vzájemný kontakt a s tím spojené náklady a rizika, zvlášť citelná v době koronavirové pandemie. Ministerstvo vnitra sice zavedlo občanský průkaz s elektronickým čipem, ale reálné výsledky tohoto projektu jsou rozpačité.
S příchodem bankovní identity nastane změna. Zákon o bankovní identitě, který nabývá účinnosti 1. ledna 2021, rozšíří služby bank o poskytování elektronické identifikace, autentizace a podepisování. Využití bankovní identity v zahraničí dává tušit, že je, na co se těšit. Na rozdíl od elektronické občanky totiž banky a soukromý sektor zajistí smysluplné využití a nabídku služeb.
Díky bankovní identitě bude možné jednoduše ověřit totožnost člověka na dálku pomocí prostředku pro přístup do internetového bankovnictví. Klienti budou při ověřování identity používat to, co velmi dobře znají, umí s tím pracovat a důvěřují tomu, nejčastěji svůj počítač či mobilní telefon.
Bankovní identita bude jednoduchou náhradou dokladů totožnosti skoro ve všech případech, kdy o to klient bude stát. Bez jeho souhlasu banka neposkytne druhé straně jakékoli údaje. Klient tak bude mít přehled o tom, kdo a za jakým účelem chce jeho totožnost znát.
Vedle elektronické identifikace bude bankovní identita také metodou pro elektronický podpis a půjde ji využívat i pro přihlašování do uživatelských účtů napříč internetem (tzv. single sign-on). Zároveň bude i platební metodou a umožní autorizaci jednoduchých plateb.
Inspirace přišla do Česka zejména ze severských zemí. V Norsku využívá bankovní identifikaci a související podepisování skoro 90 % aktivních obyvatel, mezi 20-54 lety věku dokonce 97 %. S nadsázkou tu říkají, že do banky se chodí pouze jednou za život, a to kvůli zřízení identity. Vše potřebné lze následně vyřídit s její pomocí, dokonce i rozvod.
Podobně by mohla bankovní identita fungovat i u nás. Díky ní získají elektronické služby státu až 5,5 mil. potenciálních uživatelů. Pro řadu firem to bude znamenat zajímavou úsporu v porovnání s vlastním řešením identifikace klientů a konkurenční výhodu na trhu. Využití bankovní identifikace bude pro uživatele zdarma. Vše zaplatí dodavatelé komerčních on-line služeb, kteří budou identitu, se souhlasem uživatelů, využívat. Podobně jako je financován systém platebních karet.
Jako spoluautoři zákona věříme v úspěch a plošné přijetí této inovativní možnosti využívat přístupové údaje do internetového bankovnictví i u nás. Nepochybujeme, že půjde o suverénně nejvíce využívané ověření totožnosti, které přinese nový rozměr digitalizace obchodu i veřejných služeb.
Autor: Ondřej Florián, Pavlína Petráčková
Další zásadní změnou, kterou přináší velká novela zákona o obchodních korporacích, je dlouho očekávané nové nastavení monistického systému vnitřní struktury akciové společnosti. V tomto již třetím díle našeho Průvodce korporátním světem po novele se budeme věnovat právě monistickému systému, který po novele dozná naprosto zásadních změn.
Dle současné právní úpravy jsou v rámci monistického systému vnitřní struktury akciové společnosti obligatorně zřizovány dva volené orgány, a to statutární ředitel a správní rada. Dále je stanoveno, že na statutárního ředitele se přiměřeně použijí ustanovení zákona o obchodních korporacích o představenstvu a na správní radu se přiměřeně použijí ustanovení zákona o obchodních korporacích o dozorčí radě.
Současná podoba monistického systému tak není díky existenci dvou volených orgánů příliš odlišná od dualistického systému vnitřní struktury akciové společnosti. Ten se v zásadě od monistického systému liší pouze svým pojmenováním, přesně vymezenou působností představenstva a dozorčí rady a také skutečností, že na rozdíl od monistického systému není možná kumulace funkcí (statutární ředitel totiž může být zároveň i členem správní rady).
Nadto uvedená přiměřená aplikace ve spojení s nepřesným vymezením monistického systému vyvolávala a stále vyvolává značné výkladové problémy, pokud jde o postavení a působnost statutárního ředitele a správní rady, neboť není možné jednoznačně určit, která všechna ustanovení v rámci dualistického systému se mají aplikovat i v systému monistickém a na které konkrétní orgány. Tato nejistota může být pro (zejména odlišné) osoby v orgánech statutárního ředitele a správní rady samozřejmě velmi nebezpečná.
Zásadní změnou, kterou novela přinese, je zrušení orgánu statutárního ředitele a jeho plné nahrazení správní radou. Správní rada tak v sobě bude nově kumulovat kontrolní a řídící pravomoci; bude nejenom kontrolním orgánem, který bude mít na starosti dohled nad činností společnosti, ale i statutárním orgánem, kterému bude příslušet obchodní vedení společnosti.
Obdobně jako u představenstva v dualistickém systému vnitřní struktury akciové společnosti nebo jednatelů společnosti s ručením omezeným bude platit, že správní rada se řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Nikdo ovšem nebude oprávněn udělovat správní radě pokyny do obchodního vedení nebo dohledu nad činností společnosti, s výjimkou případů, kdy o to správní rada výslovně požádá valnou hromadu, popř. pokynů v rámci koncernu. Od pokynů týkajících se obchodního vedení nebo dohledu na činnosti společnosti je ovšem nadále nezbytné odlišovat strategické a koncepční pokyny, které jsou ze strany valné hromady přípustné, pokud neodporují právním předpisům či stanovám společnosti.
Novela dále stanoví, že působností správní rady určovat základní zaměření obchodního vedení a základní zaměření dohledu nad činností společnosti nelze pověřit osoby odlišné od členů správní rady a že tuto působnost nelze ani rozdělit mezi členy správní rady podle určitých oborů. Jak ovšem uvádí důvodová zpráva, je třeba poznamenat, že takový zákaz delegace se vztahuje pouze na „základní“ zaměření obchodního vedení. T toho vyplývá, že zákon nezakazuje možnost pověřit určitého člena správní rady nebo osobu odlišnou od člena správní rady „běžným“ obchodním vedením.
Správní rada má mít tři členy, pokud stanovy společnosti neurčí jinak, přičemž si lze představit úpravu stanovující jak vyšší, tak nižší počet členů správní rady. Novela dále odstraňuje výslovnou úpravu funkce předsedy správní rady, která by mohla evokovat, že předseda správní rady je dalším obligatorním orgánem monistické akciové společnosti nadaným určitými pravomocemi nezávisle na správní radě. Neznamená to ovšem, že by si vícečlenná správní rada svého předsedu nově už nevolila, pouze se bude postupovat podle obecných ustanovení zákona o obchodních korporacích.
Novela také výslovně zakotví pravidlo ohledně volby a odvolání členů správní rady, a sice že tato působnost náleží valné hromadě. Nadto rovněž umožní vydávání akcií s tzv. vysílacím právem, tj. akcií, s nimiž je spojeno právo jmenovat jednoho nebo více členů správní rady a takto jmenovaného člena odvolat. Celkový počet takto jmenovaných členů správní rady ovšem nemůže být vyšší, než počet členů správní rady volených valnou hromadou. Z výše uvedené výslovné úpravy, a rovněž s přihlédnutím k tomu, že novela nikde neobsahuje právní úpravu obdobnou dozorčí radě ohledně dělitelnosti počtu členů třemi, a také vzhledem k povaze správní rady, kdy v sobě kumuluje jak řídící, tak kontrolní funkce, lze dovodit, že se ustanovení ohledně zaměstnanecké participace, která byla za současné úpravy v souvislosti se správní radou hojně diskutována, pravděpodobně nebudou na správní radu aplikovat.
Konečně novela stanoví najisto, s ohledem na smíšenou povahu funkce člena správní rady, že se na člena správní rady budou aplikovat ustanovení o střetu zájmu člena kontrolního orgánu. Dále také sjednocuje právní úpravu zákazu konkurence, ustanovení ohledně zániku funkce a volby nového člena, možnosti kooptace, volby náhradníků či pravidel rozhodování s právní úpravou představenstva.
Veškeré změny týkající se nové koncepce monistického systému vnitřního uspořádání akciové společnosti nabydou účinnosti ke dni 1.1.2021. Novela ovšem obsahuje v této souvislosti řadu přechodných ustanovení, konkrétně, že
S ohledem na shora uvedené doporučujeme všem akciovým společnostem s monistickým uspořádáním vnitřní struktury, aby se postupně začaly seznamovat se zněním novely a připravovat se na provedení nezbytných kroků, které bude třeba v této souvislosti učinit.
Nevyhnutelné bude provést revizi stanov těchto společností a provedení takových změn, aby jejich nové znění odpovídalo novelizovanému znění zákona o obchodních korporacích, minimálně v rozsahu stanoveném jeho kogentními ustanoveními. Tuto změnu je možné provést jak nyní s odloženou účinností, tak bez zbytečného odkladu po nabytí účinnosti novely, nejpozději však ve lhůtách uvedených výše v přechodných ustanoveních.
Náš korporátní tým je vždy připraven Vám pomoci se řádně připravit na plánované změny.
Radka Rainová
