Zdroj: Magazín Heroine
Ne, rozvod není jen běžná životní zkušenost, je to bolestivá záležitost pro všechny zúčastněné. Univerzální rada, jak ho přežít, neexistuje. Třeba vám ale situaci usnadní odpovědi na méně či více typické otázky, které jsme dali dohromady s Veronikou Bočanovou, senior advokátkou z HAVEL & PARTNERS.
Ano, je to tak. Hranice, kterou nikdy nepřekročíme, je, pokud nás klient vyzývá k protiprávnímu jednání anebo chce, abychom na druhého partnera hledali špínu s cílem ho znemožnit, zničit či diskreditovat. Zejména klientům se společnými dětmi se snažíme vysvětlit, že je v jejich zájmu nastavit vzájemné vztahy tak, aby to neničilo jejich děti a umožnilo jim to spolupracovat aspoň na nutné bázi. Když ovšem vidíme, že se náš klient snaží, ale druhá strana o korektní vztahy nestojí, samozřejmě klientovi pomáháme se bránit.
Na začátek je potřeba říct, že dítě má právo na osobní péči obou rodičů, a to ve stejné míře. Pokud se tedy rodiče nedohodnou, soud posuzuje mnoho kritérií, aby našel model, který je v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Rodiče často argumentují ve svůj prospěch tím, že druhý rodič se o dítě stará méně, je potřeba mu zachovat stabilitu dosavadního fungování, že si samo dítě takto nastavenou péči přeje, je příliš malé, že druhý rodič nespolupracuje…
Ani jeden z uvedených argumentů ovšem pro automatické odmítnutí střídavé péče nestačí. Soud se musí pokusit rodinu poznat a zjistit, jestli některá z námitek nehraje tak silnou roli, že by trvání na střídavé péči dítěti uškodilo. S tím by mu měl pomáhat opatrovník dítěte, který v řízení hájí jeho zájmy.
Nejčastěji dochází ke střídání po týdnu s prodloužením na čtrnáct dnů v době letních prázdnin. Jarní, podzimní, velikonoční a vánoční prázdniny pak rodiče s dítětem tráví ob rok. Další možností je střídání v kratších intervalech nebo v nerovnoměrných úsecích, kdy je dítě u jednoho rodiče dobu delší, u druhého kratší.
Pokud jde o zázemí, tak většina dětí mezi bydlišti svých rodičů cestuje. Výjimečně mají rodiče jeden prostor, ve kterém dítě zůstává a střídají se v něm sami rodiče. Na první pohled se tato varianta může zdát pro dítě lepší, ale ze zkušenosti jde spíš o přechodný model, který dobře funguje jen nějakou dobu. Jednou jsme například připravovali dohodu, v níž se rodiče shodli na tom, že se budou rok od uzavření dohody u dětí střídat v původním bytě. Každý z nich měl ještě přechodné zázemí. Zároveň společně deklarovali, že si otec najde pro sebe a děti nové bydliště a matka že se z původního bydlení pravděpodobně odstěhuje. Klíčová je shoda.
Velká vzdálenost mezi bydlišti je v praxi téměř vždy problém. Dokud jsou děti malé, tak to ještě jde. Úderem šestého roku věku ale většinou začíná boj o to, kam půjdou do školy. Dítě sice ze zákona může navštěvovat dvě školy současně, nicméně v praxi jde o nepopulární a pro děti velmi komplikované řešení. Soudy jsou pak postaveny před těžký úkol – rozhodnout, jestli je lepší dítě vystavit náročnému střídání dvou škol, kroužků, sociálních prostředí, nebo aby fakticky přišlo o jednoho pečujícího rodiče, z něhož se stane rodič volnočasový, víkendový.
Pokud se tedy jeden z rodičů rozhodne odstěhovat tak daleko, že není reálné, aby dítě chodilo do jedné školy, druhému rodiči doporučíme, aby se stěhování dítěte bránil. Také stěhujícímu se klientovi to musíme rozmluvit, pokud nemá písemný souhlas druhého rodiče.
V takovém případě se může bránit návrhem na vydání předběžného opatření. To samo o sobě samozřejmě nezajistí, že rodič začne bez problému dítě předávat, ale je to rozhodnutí soudu, což většina lidí nakonec respektuje.
Pokud nedojde ke zlepšení, existují další zákonné mechanismy, například ukládání pokut ze strany soudu anebo v krajním případě odebrání dítěte. Rodičům však v těchto případech doporučujeme využít „měkčí“ postupy, jako je rodinná mediace, konzultace s odborníkem na dětskou psychiku, rodinná terapie. Cílem je, aby rodiče dokázali upozadit své neshody, zlepšili vzájemnou komunikaci a zaměřili se na to, co potřebuje jejich dítě.
To je poměrně častá praxe u rodičů-podnikatelů, kteří jsou zvyklí své příjmy a výdaje optimalizovat a chtějí tento postup aplikovat i při nastavení výživného. Jenže si neuvědomují, že výživné se určuje hlavně na základě životní úrovně a také majetkových poměrů povinného rodiče, nikoli jen podle jeho reálného příjmu. Použít se dá i příjmový potenciál povinného rodiče. Pokud se soud nemá čeho důkazně chytit, má vždycky možnost sáhnout po příjmové fikci. V případě, že rodiče příjmy nedoloží, za průměrný měsíční příjem se považuje pětadvacetinásobek životního minima, což je v současné době cca 120 tisíc korun.
Tady je třeba rozlišovat mezi nároky před rozvodem a po něm. Pokud jeden z manželů nedosahuje stejné životní úrovně jako druhý z nich, je namístě, aby mu hradil výživné. Typickou situací je „předrozvodová“ fáze manželství: manželé se rozešli, žijí každý zvlášť, soud o děti se táhne a karta k bankovnímu účtu je zablokovaná. Rodič, který dosud nepracoval, protože byl s dětmi na rodičovské, je prakticky bez příjmu, zatímco druhý si nadále zachovává stejnou životní úroveň. Na tuto situaci pak nemá žádný vliv, jestli manželé mají nebo nemají společné jmění manželů. Stejně tak ale nelze říci, že nepracující manžel má automaticky nárok na polovinu měsíčního příjmu toho druhého. Příjem sám nemusí životní úroveň vůbec definovat.
Porozvodová kritéria jsou o něco přísnější. Na výživné má nárok pouze ten, kdo se po rozvodu nezvládne sám živit a tato neschopnost má původ v manželství. Často se jedná o model nepracujícího manžela/manželky, který pečoval o domácnost a děti, až mu ujel pomyslný kariérní vlak. Výživné v takovém případě nevychází ze shodné životní úrovně, ale musí být „přiměřené“. Co to konkrétně znamená, se u každého posuzuje jinak.
Manželé se, zjednodušeně řečeno, dělí o majetek rovným dílem. Ačkoliv princip zásluhovosti určitou roli hraje, neznamená to, že více vydělávající manžel získá větší podíl. Péče o domácnost a rodinu se totiž staví na roveň výdělečné činnosti. Pokud rodina dlouhodobě fungovala tak, že jeden z manželů doma pečoval o děti a domácnost, zatímco druhý vydělával, není možné to „pečujícímu“ manželovi vytýkat a postihovat ho nerovností podílu. Existují samozřejmě výjimky či specifické případy.
Rovnost podílů ale nabourává vyúčtování investic z výlučného majetku na společný majetek (a naopak) v průběhu manželství. Na částce se mohou negativně odrazit i okolnosti v manželství, jako je domácí násilí, gamblerství, alkoholismus, marnotratnost a další závažné faktory. V praxi soud zohlednil i skutečnost, že jeden z manželů zaplatil vysoké částky za pilotní průkaz, ze kterého rodina jako taková nic neměla.
Nejtěžší spory podle naší zkušenosti vycházejí z nedostatku informací. Zní to možná podivně, ale ať mají manželé společné jmění v zákonném rozsahu, nebo upravené smlouvou, pokud spolu během soužití nekomunikují, v okamžiku rozchodu si přestávají věřit. Čekají od sebe jen to nejhorší – méně vydělávající manžel podezírá toho druhého, že odklání majetek, více vydělávající si zas připadá jako nedoceněná chodící peněženka či kasička.
Jako prevence tak působí jasné nastavení pravidel už od počátku – být ohledně příjmů a hospodaření naprosto transparentní bez ohledu na to, kdo vydělává nebo ne. Jakmile se totiž při rozchodu aktivuje nedůvěra, je těžké dosáhnout dohody. A odstranění třecí plochy v podobě majetku dost často pomáhá i v rámci ostatních dohod.
KDO JE VERONIKA BOČANOVÁ
V advokátní kanceláři Havel & Partners vede tým pro oblast rodinného práva. Ve své praxi poskytuje komplexní právní služby v souvislosti s manželstvím a rodičovstvím. Specializuje se na nastavení podmínek péče o děti, řešení problematiky vyživovací povinnosti, manželské majetkové právo, správu majetku nezletilých dětí nebo právní zastoupení v opatrovnických řízeních či rozvodech.
Anna Sergejko, František Kousal, Michaela Skřivánková, a Vojtěch Zavadil pracují v HAVEL & PARTNERS jako právní asistenti a koncipienti. Práce je tu hodně, jak přiznávají. Zároveň se ale podle nich dá vybalancovat čas tak, aby se vedle práva mohli věnovat i dalším věcem, co je baví. V našem miniseriálu rozhovorů vám představíme, jak dokáží kolegové a kolegyně skloubit vše dohromady. Těšte se na rozhovory, které zveřejníme postupně v dubnu a v květnu.
Kolegů a kolegyň jsme se ptali na jejich práci i záliby a zajímalo nás, jestli se dá mezi těmito dvěma světy udržet balanc. To jsou totiž otázky, které stále častěji slyšíme na pohovorech a vnímáme, jak je tohle téma důležité zejména pro generaci, která začíná svoji profesionální kariéru. Inspirují a prolínají se oba světy?
Chcete si udržet balanc jako Anička, František, Míša nebo Vojta? Koukněte, co u nás můžete čekat.
Aničku, právní asistentku našeho commercial týmu, zaručeně u nás na chodbě potkáte vždy s širokým úsměvem. Specializuje se na farma právo, regulaci potravin a také komerční právo včetně IP. Venku pak odhazuje lodičky a narazíte na ni nejspíš s běžeckými botami na nohách nebo jógamatkou přes rameno. „Vím, že balanc není pojem jen v józe nebo běhu. V HAVEL & PARTNERS vybalancuju prostor pro know-how i volný čas,“ říká Anna Sergejko.
Celý rozhovor s Annou najdete zde.
Dva v jednom, to je ve zkratce práce Františka u nás. Dostal na starosti klienty (významné společnosti), pro které dělá vše, co je třeba, tedy generální praxi. Zároveň se ale jako koncipient u nás specializuje i na digitalizaci nebo GDPR. Svět onlinu mu je blízký nejen v práci, ale i ve volném čase. Je totiž youtuber a natáčí vzdělávací videa. „V HAVEL & PARTNERS mám možnost rozvíjet odbornost i osobní zájmy. Neztrácím balanc ani jako koncipient, ani jako youtuber,“ říká.
Celý rozhovor s Františkem najdete zde.
Míša, je multifunkční žena, a to nejen v práci, ale i ve volném čase. Zatímco v kanceláři se věnuje od ryzího korpo práva, přes restrukturalizace majetku, IPO až po korporátní spory, po práci taky střídá několik rolí. Je svatební fotografka, tanečnice, studentka energetiky a taky vášnivá cestovatelka. Neztrácí přitom balanc nad spisy, na cestách ani za foťákem. „Získávám znalosti a neztrácím možnost rozvíjet svoje zájmy,“ říká o práci u nás Míša.
Celý rozhovor s Míšou najdete zde.
Co mají společného soudní spory a právo duševního vlastnictví spolu s šermem a historií? To popisuje v rozhovoru Vojta Zavadil, který tyto zájmy propojuje jako koncipient. „V HAVEL & PARTNERS můžu výzvy překonávat v práci i ve volném čase,“ naznačuje. Vojta se v týmu pro oblast technologií specializuje na právo IP a IT, mediální právo, kyberbezpečnost a právní otázky spojené s umělou inteligencí. A ve střehu zůstává i po práci při tréninku historického šermu.
Celý rozhovor s Vojtou najdete ZDE.
„Vím, že balanc není pojem jen v józe nebo běhu. V HAVEL & PARTNERS vybalancuju prostor pro know–how i volný čas,“ říká právní asistentka Anna Sergejko. Letos končí vysokou školu, u nás v kanceláři je už ale pátým rokem. Jako členka našeho commercial týmu se zapojuje do velkých projektů. Do toho zvládla dva Erasmy – v Antverpách a v Kodani. A s prací a školou stíhá ještě běhat půlmaratony.
Chceš si taky udržet balanc? Přidej se k nám. Více ZDE.
U nás v kanceláři je výhoda, že si můžu vybírat směr, kterým bych se chtěla ubírat. Postupně jsem si tak vyzkoušela práci v týmu litigací, s public skupinou a skončila jsem v týmu commercial. Měla jsem tak možnost už na škole si otestovat přímo v praxi více oborů a zjistit, co mě baví nejvíc. A to je pharma právo, regulace potravin a také komerční právo včetně IP. Na Erasmu jsem studovala i life science a IP.
Je to často pestré a různorodé. Někdy sedím dlouho nad psaním smluv a textů, ale jindy mám půlden plný schůzek. Práce pak není jednotvárná a změna aktivity mě nabíjí energií. Už na škole jsem se dostala přímo k práci pro klienty. Můžu se při tom učit spoustu věcí od velmi schopných lidí. Dostala jsem se také dřív k zajímavějším projektům. Jde hlavně o zajímavé odborné věci, ať už různá regulatorní posouzení nebo smluvní agendu. Pomáhám seniornějším kolegům, a tím, že jim můžu asistovat, se od nich zároveň i učím.
Práce je opravdu hodně, zároveň se ale dá nějakým způsobem zorganizovat. Jsme hodně flexibilní – jak já, tak moji kolegové i nadřízení. Když si potřebuju vzít volno na zkoušky nebo home office, není to nikdy problém a s kolegy se vždy domluvím. Na druhou stranu i já jsem na příjmu, když je potřeba něco urgentně dodělat nebo u nějakého projektu trošku víc zabrat.
Za mě je třeba zorganizovat si čas tak, aby člověk zvládal obojí. Což se u nás v kanceláři vybalancovat dá. Už asi deset let běhám, a tím si čistím hlavu. S tím mi pomáhá i jóga. Myslím, že sport je na tohle hodně dobrý, protože člověk oddělí pracovní den od volna. Pohyb mě celkově nabíjí energií a vyvažuje někdy náročnější práci, která zaměstnává hlavně hlavu. Běhám dlouhé tratě, půlmaratony, potkáte mě nejčastěji na Petříně nebo na Ladronce… A moc fajn taky je, že můžu tuhle vášeň pro běh sdílet s kolegy, kteří jsou u nás v týmu na stejné vlně. Máme dokonce běhací výzvu, kde si v aplikaci měříme, kolik kdo uběhne. Překvapivě vede kolega, který se specializuje na GDPR, a má tak profesionálně ošéfované sdílení dat 😊.
V práci i v běhu jsem se hodně naučila vytrvalosti, tohle nastavení tedy pomáhá v obojím. Když něco nejde, umím se sebou díky vytrvalosti pracovat a zlepšení přijde skoro samo. Nejlepší je na běhu svoboda, že si můžu postupně doběhnout, kam chci, a prozkoumávat u toho nová místa. Tohle platí i naopak – z běhu vím, že v práci se vyplatí někdy překonat pomyslnou bariéru v hlavě a díky tomu sama sobě zvednout laťku.
Zjisti víc o dalších rising stars HAVEL & PARTNERS nebo nám napiš a staň se jednou z nich.
Zdroj: Týdeník Euro
V současnosti vlastní většinu majetku muži, ale v budoucnu by se mohl trend obrátit, říká Veronika Dvořáková, partnerka advokátní kanceláře Havel & Partners.
Ženy ovládají zhruba třetinu. Ročně narůstá jejich majetek globálně o pět bilionů dolarů. Více žen se prosazuje ve vedoucích pozicích, jsou stále častěji úspěšnými podnikatelkami a investorkami. Jsou schopné si vybudovat stále větší majetek. Navíc se dle statistiky dožívají ženy vyššího věku než muži, majetek proto často i dědí.
V rámci naší studie NextŽeny jsme se zaměřili na analýzu majetkových poměrů nejbohatších Čechů, Slováků a českých a slovenských rodin. V současnosti nominálně vlastní většinu majetku muži, ale v budoucnu by se mohl trend obrátit. Při přechodu z generace na generaci by mohlo v rukou žen skončit v rámci dědictví až 70 procent majetku. Výsledky naznačují, že je nutné o ženách uvažovat jako o případných nástupnicích současných vlastníků.
Zahraniční studie říkají, že ženy a muži přistupují k financím a správě majetku odlišně.
Ženy neinklinují k rizikovým investicím. Dávají přednost spíše konzervativnější ochraně kapitálu, volí pasivní investiční strategie. Investují dlouhodobě a v souladu se svými názory. Důležité jsou pro ně například environmentální nebo sociální aspekty. V Česku se ale specifickým přístupem žen a mužů ke správě majetku dosud komplexněji nezabývala žádná analýza. V rámci projektu NextŽeny proto aktuálně připravujeme průzkum, který tendence a rozhodovací procesy žen a mužů ohledně investic a majetku u nás zmapuje.
Zdroj: Building World (1/2023)
Autor: Martin Ráž, Dominika Hřebačková
Držíte léta kus pozemku napsaný v katastru na jinou osobu a „nedá se s tím hnout“? Ve skutečnosti se dá. Pokud jej držíte alespoň 20 let, může pomoci institut mimořádného vydržení. Není úplně jednoduché se jej u soudu domoci, ale pokud se to podaří, je možné docílit přiřknutí dané nemovitosti do vašeho vlastnictví. To platí, i pokud nemáte k dispozici mnoho dokladů o tzv. „dobré víře“, že jste vlastníkem byli již dříve. Dokonce je možné, aby nedostatek „katastrálního vlastnictví“ nebyl ani překážkou prodeje nemovitostí třetí osobě.
Podstatou řádného vydržení je, že pokud poctivý držitel 10 let v dobré víře užívá nemovitost jako svou vlastní, tak tuto nemovitost nabude do vlastnictví. Kromě 10 let faktického užívání je však nutné prokázat i další okolnosti, zejména že je držba (a) řádná, která se zakládá na právním důvodu (například na smlouvě, která je sice neplatná, ale držitel žije v přesvědčení o její platnosti); (b) poctivá, kdy držitel poctivě věří, že mu věc náleží; a (c) pravá, kdy k držbě nedošlo na základě vetření, vloudění potajmu či lstí.
Občanský zákoník pak vedle řádného vydržení definuje i institut mimořádného vydržení. U toho již odpadá požadavek stanovený pod písm. (a), tedy že držba se musí zakládat na právním důvodu. Platí, že pokud uplyne doba dvojnásobně dlouhá oproti vydržení řádnému (u nemovitostí je tedy potřeba nejméně 20 let), je tato věc vydržena i tehdy, jestliže se držba nezakládá na konkrétním právním důvodu (tj. např. není k dispozici vůbec žádná smlouva). Tato podmínka neplatí, pouze pokud se prokáže nepoctivý úmysl držby.
Nejvyšší soud v loňském roce ve svém rozhodnutí závazně vyložil požadavek (b), tedy na poctivou držbu. Tento byl dříve některými právníky považován za problematický, protože mohl „zadními vrátky“ vracet do hry požadavek dobré víry opřené o právní důvod. Nicméně, tyto obavy zřejmě pominuly. Nejvyšší soud konstatoval, že při posouzení není potřeba prokazovat poctivost držby, ale nikoli nepoctivý úmysl. Slovy soudu: „K naplnění takové držby postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma… Samotný nikoliv nepoctivý úmysl se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný.“
Toto rozhodnutí průlomově změnilo dosavadní nahlížení na nepoctivou držbu. Pokud se držitel dozvěděl, že drží nemovitou věc neoprávněně, mělo se dříve za to, že taková skutečnost má za následek zánik jeho dobré víry. I pokud by držitel subjektivně nadále věřil, že drží věc oprávněně, nemohli bychom již hovořit o dobré víře, protože v držiteli již jednou byly vzbuzeny pochybnosti o držbě a při posouzení by vůbec nezáleželo, jak moc velké tyto pochybnosti byly. Rozhodnutí tedy výrazně přispělo k vyšší míře právní jistoty při posouzení mimořádného vydržení.
Jak posuzovat případné pochybnosti držitele a kde jsou hranice, kde se z pochybnosti stává nepoctivý úmysl či lest, je otázka otevřená. Instruktivní však může být série rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se tzv. omluvitelných omylů.
V případě omluvitelného omylu soudy dovozují, že se neposuzuje pouze s ohledem na moment vyvolání pochybností o pravé držbě. Dle judikatury jsou podstatná i další kritéria, zejména (i) posouzení konkrétní situace s ohledem na poměr výměry pozemků, tvar a umístění pozemku nebo oplocení; (ii) užívání práva předchůdcem, tedy započtení vydržecí doby předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; (iii) dlouhodobé trpění sousedem; (iv) zda žalobce platil daň z nemovitostí za celek; (v) případné uvedení v omyl znalcem nebo státním orgánem.
Pokud držitel těsně před zamýšleným prodejem zjistí, že není oprávněn prodat část pozemku, protože jej dle katastru nemovitostí nevlastní, nastává problém. Katastr nemovitostí pochopitelně nezapíše převod nemovitosti, je-li převodcem kdokoliv jiný než zapsaný vlastník. Pokud není v takovém případě možná dohoda stran s „katastrálním vlastníkem“ nebo pokud není pro dohodu časový či finanční prostor, jsou v zásadě tři možnosti, jak může prodávající dále postupovat.
Buď prodá pouze část pozemku, která mu dle katastru náleží. Nebo podá žalobu na mimořádné vydržení a odloží celý prodej do té doby, než soud pravomocně rozhodne, přičemž v této variantě může uzavřít s koupěchtivým alespoň smlouvu o smlouvě budoucí. To je postup konzervativní a výhodnější pro kupujícího.
Alternativně ale prodávající také může převést kupujícímu část pozemku, která mu dle katastru náleží, ale zároveň vyjádřit i vůli převést část, kterou dle katastru nevlastní, a nový nabyvatel pak sám podá žalobu i na zbylou, prodávajícím katastrálně „nevlastněnou“ část. Tato varianta je obecně výhodnější pro prodávajícího, nenese rizika spojená se soudním sporem.
Je ale třeba opravdu velké opatrnosti, aby došlo k preciznímu vyjádření náležitostí smlouvy, přesně v podobě vyžadované rigidními katastrálními předpisy. Jinak by převod „neproblematické části“ pozemků také nemusel být do katastru nemovitostí zapsán pro zdánlivou neurčitost smlouvy.
Právně funkční přitom není zdánlivě atraktivní varianta, která jistě kupujícího napadne, tj. že by se ihned převedla jenom neproblematická část pozemku, vedle čehož by se původní prodávající domáhal žalobou zbytku a teprve, až jej získá, převedl by jej rovněž. Důvody tkví v procesním právu.
Jak je shora naznačeno, mimořádné vydržení se uplatňuje žalobou na určení vlastnického práva. V případném sporu by výrazným podpůrným argumentem mělo být především to, že vydržená nemovitá věc tvoří jediný hospodářský a funkční celek společně s právoplatně vlastněnou nemovitou věcí např. s ohledem na oplocení, hrazení daně, podobnosti terénu či zanedbatelné velikosti. Pokud naopak ke dni soudního rozhodnutí takový celek nebude existovat, je dost možné, že to povede k zamítnutí žaloby i přesto, že jiná kritéria byla splněna.
Vyžaduje se totiž, aby žalobce úspěšně prokázal tzv. naléhavý právní zájem a aktivní věcnou legitimaci, jinak musí být zamítnuta. Oba tyto instituty lze popisovat poměrně dlouze, z hlediska tohoto článku je však důležitý jen důsledek, že (úspěšným) žalobcem nemůže být osoba, která není vlastníkem, nebo jím ke dni rozhodnutí soudu již nebude. Jinými slovy: kdo prodal „neproblematickou“ část pozemku, již zpravidla nebude v postavení, kdy by mohl třetí stranu žalovat o zbytek – to již musí nový kupující.
Jak je ze shora uvedeného patrné, mimořádné vydržení je spojeno s několika interpretačními obtížemi a nezanedbatelným stupněm nejistoty. Přesto však představuje mimořádně atraktivní nástroj, jak se zbavit “letitých ležáků.“ A považujeme za poměrně jisté, že časem bude dostupná soudní praxe týkající se tohoto institutu výrazně přibývat.
Zdroj: Marketing & Media
V hlavní porotě Agentury roku zasedne také Veronika Dvořáková, partnerka advokátní kanceláře Havel & Partners, která je současně jedním z odborných garantů soutěže.
V souvislosti s prezidentskou kampaní se v poslední době hodně diskutovalo o etice a zodpovědnosti v PR a marketingu. Obzvlášť v době, kdy v Evropě řešíme důsledky covidu, ekonomické krize a již téměř rok trvajícího válečného konfliktu na Ukrajině, je zásadní, aby agentury při své práci jednaly čestně, pravdivě a transparentně tak, aby nepřispívaly k dalšímu rozdělování společnosti nebo šíření zkreslených či nepravdivých informací. Velmi důležitý je samozřejmě i odpovědný postoj k udržitelnosti a společenská angažovanost, včetně bezplatné nebo zvýhodněné pomoci neziskovému sektoru. V této oblasti vzniká ze strany agentur spousta skvělých projektů, které mě velmi baví sledovat.
Marketing a PR se neustále vyvíjí, a to enormně rychlým tempem – digitalizace, sociální sítě, kreativa i obsah se mění. Co fungovalo před pěti lety, nefunguje dnes, a co funguje dnes, nebude fungovat za pět let. I proto je nutné, aby profesionálové, kteří se chtějí dlouhodobě udržet na špičce, sledovali trendy, vzdělávali se, inovovali a neustále zkoušeli nové věci. To přitom vyžaduje velkou dávku osobní motivace i odhodlání a samozřejmě také vášeň pro obor. Z mého pohledu je důležitý i vzájemný respekt, inspirace a spolupráce s jinými agenturami či marketingovými profesionály se společným cílem kultivovat náš obor a budovat jeho dobré jméno směrem k médiím a veřejnosti.
Od špičkové agentury očekávám významnou přidanou hodnotu. Nesmí ustrnout, naopak by měla své služby neustále obohacovat o nejnovější trendy a technologie v oblasti marketingu, rychle je uchopit a převést do praxe a občas i přiměřeně experimentovat. Stejně jako v ostatních oborech v oblasti ‚professional services‘ považuji za naprosto klíčovou schopnost přemýšlet ‚out of the box‘, perfektně porozumět byznysu klienta a jeho potřebám a vysvětlit mu přínos poskytované služby pro jeho firmu. A každý by si jistě přál dělat s profesionály, které jejich práce očividně baví a dokážou pro své nápady nadchnout i všechny okolo, včetně rezistentních pesimistů.
Veronika Dvořáková
Partnerka advokátní kanceláře Havel & Partners, kde je zodpovědná za marketing, CSR, ESG a vede vzdělávací Akademii H&P. Významným klientům kanceláře poskytuje poradenství v oblasti strategického marketingu a krizové komunikace. Věnuje se také rozvoji vztahů se ženami – klientkami. Patří do žebříčku nejvlivnějších žen v ČR dle českého Forbesu, slovenský Forbes ji zařadil mezi nejvýznamnější ženy slovenského byznysu. Bývalá novinářka a vrchní ředitelka na ministerstvu spravedlnosti, pracovala též na lidskoprávním projektu OSN v Londýně. Je také porotkyní v soutěži Czech Superbrands.
Radka Rainová