Zdroj: E15 Magazín Osobnosti
Z koronavirové krize vychází advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS silnější. Podle jejího zakladatele, jednoho z nejznámějších českých právníků Jaroslava Havla, byla kancelář na krizi připravena a dokázala ji využít třeba ve větším zaměření na poradenství firmám v e-commerce či crowdfundingovým platformám. Vedle startupů a finančních ústavů radí také venture kapitálovým fondům, v některých má dokonce podíl.
Advokátní profese byla hodně založená na osobním setkávání s klienty a najednou jsme museli všichni ze dne na den začít fungovat distančně. Pro velkou kancelář našeho typu je digitalizace výhodou. Máme propracovanou digitální strategii, špičkovou techniku, ale i organizaci práce, a máme tak výhodu oproti menším kancelářím, které byly vždy mnohem více závislé na osobním kontaktu s klientem.
Je vidět i ve světě, že se v krizi nejlépe dařilo velkým právnickým firmám, které mají robustní řídící infrastrukturu, silnou značku a velkou důvěru klientů. Mají výbornou organizaci práce a jsou technologicky silné. Mají digitální marketing, nejsou závislé na osobním oslovování klientů.
Co se týká okamžitého dopadu, v krizi se vždy dočasně sníží počet transakcí, protože se zastaví investiční rozhodnutí. Naopak jsme více řešili dopady pandemie a souvisejících opatření do každodenního života firem i lidí, především v oblasti pracovního a smluvního práva, vliv vyšší moci na závazky, možné náhrady či veřejnou podporu.
Zastavil se také dodavatelský řetězec, takže se řešily nájmy. Ale dochází také k eskalaci dlouhodobých ekonomických trendů, především digitalizace, více řešíme také e-commerce. Neustále vyžadujeme i po kolezích, kteří pracují v relativně stabilních oborech práva, aby intenzivně vnímali, že je tu nějaká nová ekonomika, aby se zajímali o všechny inovace či nové investiční trendy, protože i jejich oblastí se to může v budoucnu týkat. Nemohou si dovolit zaspat.
Vidíme divoký akciový růst, volatilitu cen komodit, blockchain, bitcoin, vznikají specializované fondy na kryptoměny. Díky přebytku kapitálu vzniká mnoho platforem, jak se ke kapitálu dostat, ať už jsou to investiční fondy, nebo crowdfundingové platformy. My jsme například jen v posledních pár měsících pracovali na třech českých crowdfundingových platformách.
Pracujeme pro několik investičních fondů. Relativně často nastává situace, kdy české fondy vyjednávají s těmi americkými o vstupu, hledají v Silicon Valley fundraising nebo tam mají i své zastoupení. Často jde tedy o záležitosti spojené s tím – od pracovního práva, včetně imigračního, přes transakční poradenství, private equity a venture kapitálový fundraising až po vstup start-upu na americkou burzu.
Dlouhodobě sledujeme trh a řešíme, jak nejlépe působit v nové ekonomice a dostávat se k mladým úspěšným podnikatelům. Jsme první česká kancelář, která působila ve venture kapitálu, a to už od konce devadesátých let. Jedna z úspěšných cest, kterou jsme se vydali, jsou minoritní investice do vybraných zajímavých fondů ve výši zhruba od 100 tisíc do 500 tisíc eur. Tam, kde jsem investory, jsme i preferovanými právníky. Máme lepší přístup k informacím o trhu. Jako investor jsme pak také respektovaní mladou komunitou startupistů.
Máme podíly v několika fondech. U Creda je naše spolupráce dlouhodobě známá, protože jsme jim aktivně pomáhali i s fundraisingem. Byli také rádi, když se na začátku mohli pochlubit významnými a respektovanými investory. Dnes se naopak chlubíme Credem my.
Všechny banky se snaží mít nějaké fondy či venture kapitálové struktury, které do fintechu vstupují. Například Komerční banka do Rogeru, Česká spořitelna zase do Signi, bývalé iSmlouvy. Pro banky je těžké transformovat start-upy do vlastní banky, tak si vytvořily nějaké jednotky, ať už je to dceřiná společnost, nebo skupina lidí v bance, která má za úkol zajišťovat investice do fintechu.
Pak jsou tu úspěšní nezávislí hráči jako Twisto, které už prošlo několika investičními koly. I náš klient Elevator Ventures, investor do Twista, patří pod strukturu Raiffeisenbank. Podílíme se teď na celé řadě takových transakcí.
Jde o logický krok. Vyplývá to z toho, že v insolvencích ve většině případů stojíme na straně bank jako zajištěných věřitelů. Naším cílem bylo mít jeden úzce spolupracující tým, který dokáže komplexně řešit všechny fáze financování – tedy od vlastního poskytnutí úvěru přes řešení problémů se splácením, případnou restrukturalizaci dluhu až po insolvenční konec.
Dědické právo je přirozenou součástí naší práce s privátní klientelou. Zahrnuje preventivní poradenství v oblasti závětí, odkazů či podmínek až po sofistikovanější a mnohdy efektivnější řešení jako je založení svěřenských fondů či rodinných nadací.
Samostatnou disciplínou pro náš tým je zastupování dědiců v případech větších a komplikovanějších dědictví, kde je předmětem rozsáhlý majetek a často také spousta rodinného napětí, historických svárů či křivd. Taková dědická řízení můžou trvat dlouhé roky a s jejich délkou výrazně klesá nejen schopnost se dohodnout, ale i hodnota majetku – zejména společností. Mezinárodní prvek to pak samozřejmě ještě komplikuje a protahuje.
Není neobvyklé, že vstupujeme do vleklého dědického sporu až po několika letech a přebíráme aktivitu i odpovědnost za výsledek. V takovém okamžiku se jednoznačně uplatňují naše rozsáhlé transakční zkušenosti, které nás naučily transakce efektivně uzavírat, nejen roky vyjednávat, což může být výhodné pro právníky a jejich odměny, ale nikdy pro klienta.
Naši prominentní klienti řeší celou řadu byznysových témat, ale i ryze privátní záležitosti. Nejčastěji jim pomáháme plánovat správu a dlouhodobou ochranu jejich osobního a podnikatelského majetku, radíme jim při zahraničních investicích, exportu nebo daňovém plánování.
Miliardáři, kteří jsou dnes na vrcholu produktivního věku a stojí v čele úspěšných firem, zpravidla řeší otázku nástupnictví. V uplynulých deseti letech jsme pomohli realizovat několik stovek rodinných holdingů a struktur držby, desítky trustů a svěřenských fondů. V kontextu posledních měsíců se samozřejmě naše poradenství částečně přesunulo i k otázkám souvisejícím s pandemií.
Bonitní lidé bývají zpravidla hodně aktivní a časově vytížení, takže naprostým základem je se tomuto módu přizpůsobit a být jim k dispozici 24 hodin denně včetně víkendu. Často pro ně zajišťujeme i tzv. právní concierge, tedy řešení nejrůznějších situací – od pomoci s nákupem uměleckých předmětů, přes komunikaci se zdravotnickým zařízením či školou až po náhlé problémy v rodině. A tam je mnohdy třeba reagovat v zásadě obratem.
Klienti oceňují vedle rychlosti a časové flexibility také naše mimořádné renomé, stabilitu a inovativnost. Klíčové je také plnohodnotné zapojení společníků kanceláře do řešení jejich privátních témat, významný obchodní rozhled a potenciál členů týmu, ale i vlastní zkušenost, kterou jsme připraveni se společníky klientům zprostředkovat. Vždyť od koho jiného si chcete nechat radit než od toho, kdo vybudoval na trhu respektovanou firmu podobnou té vaší, jejíž výnosy musí též konzervativně spravovat, investovat a zabezpečovat jim odpovídající míru ochrany.
Důležitá je i věková skladba našich klíčových partnerů pro tuto oblast, kterým je typicky 38 až 48 let, protože se očekává skutečně mezigenerační a velmi dlouhodobé poskytování služeb.
Při finanční krizi v roce 2008 jsme byli mladou dynamickou firmou, neměli jsme nějaký velký finanční polštář. Všechno tehdy ustrnulo, ale my jsme šli dopředu, nicméně bylo to mimořádně náročné. Teď už jsme krizi s velkým dopadem do ekonomiky dokázali předpovídat a byli jsme na ni s předstihem připraveni, ať už z hlediska našich služeb, digitální strategie, důsledného finančního řízení či vytvořením dostatečné finanční rezervy. Jen jsme ve správný okamžik přepnuli do jiného módu a byli jsme o krok před konkurencí. Jsme lídr trhu, který ještě zvýší svůj náskok.
Ve střední Evropě jsme gigant. Jsme větší než velké advokátní kanceláře v Rakousku nebo v Polsku. Ale i v menších či srovnatelných zemích je řada větších právnických firem než my. Velké advokátní kanceláře, provozující relativně konzervativní právní a daňové služby, jsou typicky oproti velké čtyřce ještě stabilnější, z hlediska klientely i lidských zdrojů. Zároveň jsme ziskovější než velká čtyřka.
Nechtěli bychom hrát druhé housle v auditu nebo consultingu. Chceme dělat jako lídři trhu to, co umíme. Máme svou daňovou část, kde ale děláme především daňové poradenství související se složitými případy či komplexní právně-daňovou službou pro klienta. Tento způsob fungování nám vyhovuje.
Založení dalších poboček v zahraničí jsme nikdy neplánovali a platí to stále. Chceme využít své léta budované know-how v prostředí, které výborně známe a sami v něm úspěšně působíme. V zahraničí pak spolupracujeme s těmi, kteří patří mezi místní špičky stejně jako my u nás a samozřejmě s renomovanými mezinárodními kancelářemi. I pro naše klienty je to nejvýhodnější model; na jejich věc si můžeme v zahraničí vybrat ke spolupráci vždy tu nejlepší kancelář z hlediska služeb, referencí i ceny, protože nejsme svázáni žádnou exkluzivní spoluprací.
Dnes máme nejkomplexnější mezinárodní podporu dostupnou pro české a slovenské advokátní kanceláře. Úzce spolupracujeme s předními mezinárodními právnickými firmami v Evropě, Asii, Severní Americe, Africe i Austrálii. Naši klienti tak mají přístup k mezinárodním i lokálním znalostem a odbornosti prostřednictvím více než 90 tisíc právníků asi ve 160 zemích světa.
Chceme být i nadále dynamickou, chytrou a inovativní firmou, která se nejen učí od těch nejzkušenějších a nejlepších firem na světě, ale i sama udává trendy. Samozřejmě také chceme nadále posilovat pozici lídra advokátního trhu, zlepšovat a inovovat naše služby a přinášet klientům vysokou přidanou hodnotu. Být pro ně skutečně dlouhodobým strategickým partnerem.
Zdroj: DVTV
Partner advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS Filip Čabart hovoří v rozhovoru pro DVTV s Danielou Písařovicovou primárně o tom, proč vznikají situace, kdy je hotovost v igelitce sice podezřelá, ale není možné o ní prokázat více, a dále také o úloze bank oproti úloze orgánů státní správy v procesu kontroly.
Postoj bank je obezřetný, ale záleží na tom, jak často hotovost do banky nosíte. Když budete chodit 15 let pravidelně, tak to bankéře ani systémy nepřekvapí. Banka to nahlásila, ale ze strany dozorujících orgánů nepřišla odpovídající odpověď. Nevěřím, že by banka zastírala tento manévr. V trestněprávní rovině nešlo o praní špinavých peněz, když nemám původní trestný čin, říká advokát Filip Čabart.
Zdroj: Právní rádce (červenec/srpen 2021)
Autorka: Kateřina Staňková
Soudy již zrušily mnoho restriktivních opatření, která měla zabránit šíření koronaviru. Jak se to projeví v odpovědnosti za přestupky spočívající v porušení těchto opatření? A s jakými přestupky se vlastně setkáváme v době koronavirové? (1)
V době pandemie covidu-19 byla na území České republiky vydávána restriktivní opatření ve třech odlišných zákonných režimech. První skupinu tvoří krizová opatření přijímaná vládou na základě zmocnění obsaženého v krizovém zákoně.(2) Druhou skupinu tvoří mimořádná opatření vydávaná ministerstvem zdravotnictví v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví.(3) Po dobu jednoho roku ode dne 27. února 2021 mohou být dále vydávána mimořádná opatření v režimu pandemického zákona(4); tato opatření mohou nařídit ministerstvo zdravotnictví s celostátní působností nebo na území více krajů a krajská hygienická stanice na území svého správního obvodu.
Pro jasné odlišení mimořádného opatření podle pandemického zákona od mimořádného opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví odborná veřejnost zavádí pojem pandemické opatření, který se vztahuje na první uvedenou kategorii (tento pojem budu používat v dalším textu).(5)
Porušení opatření vydaného v některém ze shora uvedených režimů představuje přestupek dle daného zákona.
Podle krizového zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v době krizového stavu nesplní povinnost strpět omezení vyplývající z krizových opatření. Za tento přestupek může správní orgán uložit pokutu až do výše 20 tisíc korun.(6)
Krizový zákon neobsahuje zvláštní určení příslušnosti k projednávání předmětných přestupků. Uplatní se proto obecná úprava obsažená v přestupkovém zákoně, dle které bude k projednání těchto přestupků příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu byl přestupek spáchán.(7)
Přestože na to odborníci upozorňovali již vloni na jaře, vláda na podzim „zjistila“, že za porušení krizových opatření nemohou správní orgány potrestat právnické a podnikající fyzické osoby. Na konci loňského roku proto předložila Poslanecké sněmovně návrh, který měl tento nedostatek krizového zákona napravit.(8) Sněmovnou schválený zákon však nenalezl podporu v Senátu a sněmovna následně jeho veto nepřehlasovala. Krizový zákon tak platí beze změn.
Podle zákona o ochraně veřejného zdraví se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nesplní povinnost uloženou mimořádným opatřením vydaným k ochraně zdraví fyzických osob při epidemii, nebezpečí jejího vzniku, živelní pohromě nebo jiné mimořádné události. Za přestupek lze uložit pokutu do tří milionů korun. Je-li spáchán opakovaně (tedy do 12 měsíců) po nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, uloží se pokuta do čtyř milionů korun.(9) Přestupky podle zákona o ochraně veřejného zdraví jsou příslušné projednávat krajské hygienické stanice.(10)
Podle pandemického zákona se přestupku dopustí fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba, pokud nedodrží mimořádné opatření podle § 2. Za přestupek lze právnické a podnikající fyzické osobě uložit pokutu do tří milionů korun. Je-li spáchán opakovaně (tedy do 12 měsíců) po nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, uloží se pokuta do čtyř milionů korun. Fyzické osobě lze za přestupek uložit pokutu do jednoho, respektive dvou milionů korun. Přestupky podle pandemického zákona jsou příslušné projednávat krajské hygienické stanice.(11)
Pandemický zákon dále stanoví speciální úpravu pro zaměstnance, respektive zaměstnavatele.(12) Fyzická osoba se zprostí odpovědnosti ze spáchání přestupku, pokud jej spáchala na základě pokynu svého zaměstnavatele. Je-li přestupek spáchán jednáním zaměstnance právnické nebo podnikající fyzické osoby na základě pokynu této právnické nebo podnikající fyzické osoby i přesto, že zaměstnanec nejdříve odmítl podle tohoto pokynu jednat, lze maximální možnou výši pokuty zvýšit o čtvrtinu, tedy na čtyři miliony korun.
Právní předpisy(13) upravují rovněž pravomoc Policie České republiky a strážníka obecní policie projednat příkazem na místě(14) vybrané přestupky podle zákona o ochraně veřejného zdraví a krizového zákona, které postihují porušení povinností stanovených krizovými opatřeními a mimořádnými opatřeními, a přestupky podle pandemického zákona.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že jednotlivé zákonné režimy obsahují řadu rozdílností. Především jde o okruh potenciálních subjektů, které se mohou předmětných přestupků dopustit.
Zatímco přestupku spočívajícího v porušení mimořádného nebo pandemického opatření se může dopustit jak fyzická osoba, tak podnikající fyzická osoba a právnická osoba, přestupku spočívajícího v porušení krizového opatření se může dopustit toliko fyzická osoba.
Další rozdíl je v orgánu příslušném k vedení přestupkového řízení. V případě přestupků dle zákona o ochraně veřejného zdraví a pandemického zákona je příslušná krajská hygienická stanice. Zatímco v případě přestupků dle krizového zákona je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Významný je rovněž rozdíl v maximální možné výši pokuty pro fyzické osoby – 20 tisíc dle krizového zákona vs. jeden milion (a dva miliony za opakovaný přestupek) dle pandemického zákona vs. tři (respektive čtyři) miliony korun dle zákona o ochraně veřejného zdraví. A konečně lze zmínit citovanou speciální úpravu zproštění odpovědnosti zaměstnance a zpřísnění trestu pro zaměstnavatele, která se týká jen přestupků v režimu pandemického zákona.
Porušení krizových, mimořádných či pandemických opatření je přímo jedním ze znaků dané skutkové podstaty přestupků popsaných výše. Nouzový stav, pandemický stav nebo existující či hrozící epidemie však mohou hrát významnou roli i u všech ostatních přestupků, kterých se lze dopustit kdykoli a nesouvisejí s porušením uvedených opatření.
Podle zákona o přestupcích je správní orgán povinen při určení druhu a výměry správního trestu přihlédnout také k povaze a závažnosti přestupku a k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Povaha a závažnost přestupku je pak dle zákona o přestupcích určena mimo jiné okolnostmi spáchání přestupku.(15) Okolnost spočívající ve skutečnosti, že byl přestupek spáchán v době existujícího nouzového stavu, popřípadě jiného výše popsaného stavu, tak s ohledem na konkrétní situaci může představovat přitěžující nebo polehčující okolnost. Dle našeho názoru půjde v praxi v drtivé většině případů o okolnost přitěžující. Jako okolnost odůvodňující uložení přísnějšího správního trestu se nabízí zejména situace, kdy by pachatel existenci nouzového stavu využil ve svůj prospěch.(16)
V neposlední řadě je nutné upozornit na skutečnost, že porušení přijatých krizových, mimořádných či pandemických opatření, zejména pak porušení zákazu volného pohybu osob, může za jistých okolností naplňovat nejen skutkovou podstatu zmíněných přestupků, ale i skutkovou podstatu trestného činu. Konkrétně trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci a šíření nakažlivé nemoci z nedbalosti.(17)
Česká republika je materiální právní stát s odpovídajícími ústavně zakotvenými principy a zásadami. Proto mimo jiné platí, že není právně postižitelné jednání, kterým bylo porušeno krizové opatření, jež bylo (nebo jeho relevantní ustanovení) později zrušeno Ústavním soudem, nebo mimořádné či pandemické opatření, jež bylo (nebo jeho relevantní část) později zrušeno správním soudem.(18)
Opačný přístup by byl jednoznačně ústavně nekonformní. Tento závěr (jakož i následující úvahy) je o to významnější, že praxe posledních měsíců ukazuje, že zejména ministerstvo zdravotnictví vydává nezákonná mimořádná a pandemická opatření velmi často.(19) Adresáti předmětného opatření mají povinnost se jím řídit, dokud je soud pro neústavnost či nezákonnost nezruší. Pokud by však za jeho porušení byli vedeni k odpovědnosti – typicky by s nimi bylo zahájeno přestupkové řízení, pak je nutným důsledkem pozdějšího zrušení předmětného opatření zastavení přestupkového řízení.
Adresátům povinností stanovených takovým opatřením lze doporučit, aby při kontrole jejich plnění neakceptovali vydání příkazu na místě.(20) V případě zahájení přestupkového řízení navrhli jeho přerušení(21) nebo toto řízení procesně prodlužovali (popřípadě se proti rozhodnutí o vině za spáchání přestupku a uložení pokuty odvolali), a to do okamžiku, než bude předmětné opatření zrušeno soudem. Pak bude správní orgán nucen přestupkové řízení zastavit, a to ex offo (z úřední povinnosti).
V této souvislosti je vhodné připomenout, že mimořádné a pandemické opatření je opatřením obecné povahy a návrh na jeho zrušení (nebo jeho části) je oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech předmětným opatřením zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření jen společně s takovým návrhem.(22)
Naopak, krizové opatření vlády bude mít s ohledem na obecnost předmětu i adresátů zpravidla materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky, potažmo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.(23) Navrhnout zrušení takového opatření nebo jeho jednotlivých ustanovení tak mohou pouze vybrané subjekty.(24)
Ze shora uvedeného vyplývá, že možnost státu trestat porušení krizových, mimořádných a pandemických opatření v době, kdy jen minimum opatření obstojí při soudním přezkumu, je velmi problematická. Srozumitelnost a zákonnost, respektive ústavnost přijímaných opatření hraje tedy významnou roli nejen na poli prevence – jasná, logická a dostatečně odůvodněná opatření budou jejich adresáti spíše dodržovat, ale i na poli represe – pouze zákonná opatření lze vynucovat reálnou hrozbou trestu za jejich nedodržování.
Na základě zkušeností z praxe mohu konstatovat, že na rozdíl od mediálních výroků politiků v duchu „porušování opatření budeme tvrdě trestat“, to kompetentní správní orgány s kontrolou a trestáním porušování opatření nepřehání. To může být (a patrně z významné míry je) samozřejmě způsobeno i nedostatkem kapacity typicky hygienických stanic.
Bylo by skvělé, kdyby se vláda, ministerstvo a další kompetentní orgány poučily a v případě nutnosti v budoucnu znovu přijímat krizová, mimořádná či pandemická opatření postupovaly v souladu s právními předpisy a tím, jak je v posledním více než roce vykládají soudy, především Ústavní soud a Nejvyšší správní soud.
(1) Článek navazuje na starší texty otištěné v rubrice Správní zápisník: Staňková, K., Lucák, J.: Normativní opatření v pandemické době optikou justice, Právní rádce č. 6/2021 a Staňková, K., Repíková, K.: Přestupky v době koronavirové, Právní rádce č. 6/2020.
(2) Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů („krizový zákon“).
(3) Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon ochraně veřejného zdraví“).
(4) Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů („pandemický zákon“); pandemický zákon nabyl účinnosti dne 27. 2. 2021 a jeho § 1 až § 8 pozbydou platnosti uplynutím dne 28. 2. 2022.
(5) Více k problematice jednotlivých opatření a jejich soudnímu přezkumu viz Staňková, K., Lucák, J.: Normativní opatření v pandemické době optikou justice, Právní rádce č. 6/2021.
(6) Viz § 34 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona; k pokutě viz § 34 odst. 3 krizového zákona.
(7) Viz § 60 odst. 1 ve spojení s § 62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů („zákon o přestupcích“).
(8) Viz Sněmovní tisk 1111, Novela zákona o krizovém řízení.
(9) Viz § 92n odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví; k pokutě viz § 92n odst. 3 písm. a) a odst. 4 a § 93 odst. 4 téhož zákona. Vyšší pokuta za opakovaný přestupek byla do zákona vložena novelou, která byla součástí pandemického zákona.
(10) Viz § 82 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně veřejného zdraví.
(11) Viz § 10 až 12 pandemického zákona.
(12) Viz § 11 odst. 4 a § 10 odst. 4 pandemického zákona.
(13) Zákon č. 243/2020 Sb., o pravomoci Policie České republiky a obecní policie postihovat porušení krizových opatření a mimořádných opatření nařízených v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky, a dále § 12 odst. 3 pandemického zákona.
(14) Viz § 91 zákona o přestupcích.
(15) Viz § 37 písm. a) ve spojení s § 38 písm. d) zákona o přestupcích.
(16) Viz Staňková, K., Repíková, K.: Přestupky v době koronavirové, Právní rádce č. 6/2020.
(17) Viz § 152 a 153 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. K tomu více viz Staňková, K., Repíková, K.: Přestupky v době koronavirové, Právní rádce č. 6/2020.
(18) To samé v souladu s § 13 odst. 4 pandemického zákona platí o jednání, kterým bylo porušeno pandemické opatření, jež pozbylo platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení a správní soud vyslovil v rozsudku závěr, že opatření nebo jeho části byly v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem.
(19) K tomu viz Staňková, K., Lucák, J.: Normativní opatření v pandemické době optikou justice, Právní rádce č. 6/2021.
(20) To znamená např. nesouhlasili se zjištěným stavem věci a/nebo s právní kvalifikací skutku a/nebo s uložením pokuty a její výší. K ukládání pokuty příkazem na místě viz § 91 přestupkového zákona.
(21) Viz § 67 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů („správní řád“); k předběžné otázce viz § 57 správního řádu.
(22) Viz § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve zněni pozdějších předpisů („soudní řád správní“).
(23) Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, („zákon o Ústavním soudu“). Více k uvedenému závěru viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20.
(24) Viz § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
(25) Viz § 65 a násl. soudního řádu správního.
(26) V dané situaci lze postupovat i dle následujícího bodu a pravděpodobně to povede k rychlejšímu výsledku, z procesní opatrnosti lze však vždy doporučit rovněž podat správní žalobu. V žalobě je pak vhodné na podaný návrh na obnovu řízení upozornit a navrhnout přerušení soudního řízení do rozhodnutí správního orgánu v obnoveném řízení.
(27) Viz § 101d odst. 3 soudního řádu správního. K opravným a dozorčím prostředkům více viz Staňková, K., Selingerova, A.: Jak se bránit proti postupu správního orgánu, Právní rádce, č. 12/2020.
(28) V tomto případě se logicky nabízí analogická aplikace § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z judikatury správních soudů však vyplývá, že správní soudy analogickou aplikaci § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vylučují – srov. např. poměrně nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, čj. 9 As 173/2020 – 32, v němž soud mj. vyslovil, že „… § 71 odst. 1 nedopadá na rozhodnutí týkající se správního trestání, neboť nejde o rozsudek v trestním řízení – tento pojem je třeba chápat úžeji ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů“.
(29) Viz § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
(30) S výjimkou dosud nevykonaných trestů totiž práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením krizového opatření či mimořádného a pandemického opatření zůstávají nedotčena – srov. § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, resp. § 101d odst. 4 soudního řádu správního.
(31) Např. protože se ministerstvo „poučilo“ a nedopustilo se soudem vytýkaných chyb – typicky absence předchozího souhlasu vlády či nedostatečné odůvodnění.
(32) K takovým situacím by samozřejmě v materiálním právním státě nemělo docházet. Bohužel, v minulosti nás zejména ministerstvo zdravotnictví přesvědčilo o opaku. 33 Dle § 101a odst. 1 soudního řádu správního. Pandemický zákon dále v § 13 odst. 5 obsahuje speciální úpravu, podle níž „rozhoduje-li soud ve věci, jejíž rozhodnutí závisí na posouzení zákonnosti mimořádného opatření, a probíhá-li řízení o návrhu na zrušení mimořádného opatření, soud vyčká rozhodnutí o návrhu na zrušení mimořádného opatření a původní řízení do té doby přeruší“. To ale s ohledem na přednostní rozhodování soudu o návrhu na zrušení pandemického opatření není příliš pravděpodobná situace. Speciálně Nejvyšší správní soud v daných věcech rozhoduje skutečně velmi rychle – dosavadní rekord patrně drží šestý senát Nejvyššího správního soudu, který vedl soudní řízení pod sp. zn. 6 Ao 22/2021 pouhé čtyři dny. 34 Viz čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Zdroj: Právní rádce (červenec/srpen 2021)
Autoři: Robert Neruda, Roman Světnický, Martin Rott
Kritický nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců může firmy svádět k uzavírání dohod o nepřetahování lidí. Jaké jsou právní aspekty takovýchto ujednání?
Zaměstnavatelé se často snaží zamezit tomu, aby jejich klíčoví zaměstnanci přecházeli k jiné firmě, zvláště jedná-li se o konkurenci. Často je k tomu vedou obavy o osud klíčového know-how a jiných obchodně citlivých informací. Děje-li se tak jednostranně, takové kroky zpravidla nejsou problematické z pohledu antimonopolního práva. V posledních letech však přibývají případy dohod mezi zaměstnavateli, jejichž cílem je omezení fluktuace zaměstnanců mezi společnostmi aktivními v určitém odvětví. Takové dohody však mohou omezovat hospodářskou soutěž, a čelit tak nechtěné pozornosti ze strany soutěžních úřadů. Zaměstnavatelé o tomto riziku zpravidla nevědí.
Soutěžní právo zakazuje dohody a jiná ujednání mezi soutěžiteli, která mají za cíl nebo následek omezení soutěže. Typickými příklady, představitelnými i širší laické veřejnosti, jsou dohody negativně ovlivňující konkurenci na nabídkové straně trhu. Například dohody konkurentů o zvýšení cen jejich zboží nebo rozdělení zákazníků.
Méně se ví, že za dohody omezující soutěž jsou považovány i dohody na poptávkové straně trhu, prostřednictvím nichž je snížena soutěž o vstupy nezbytné k výrobě nebo poskytování služeb. Tyto dohody směřují na snížení konkurence mezi odběrateli konkrétního vstupu, která by se jinak projevila typicky lepšími podmínkami (vyššími cenami) pro dodavatele. A úplně nejméně se ví, že jednou z možných protisoutěžních dohod na poptávkové straně jsou dohody mezi podniky, kterými je omezena jejich soutěž o zaměstnance, například tím, že si podniky nebudou zaměstnance přetahovat. Této kategorii se věnuje náš článek.
Z hlediska soutěžního práva není relevantní, zda jsou stranami dohody o nepřetahování zaměstnanců konkurenti na nabídkové straně. Rozhodující je vzájemná soutěž o zaměstnance, tedy konkurenční postavení obou společností na poptávkové straně trhu práce. Obecná poučka říká, že vzájemná soutěž na trzích s produkty nebo službami přináší mnoho pozitivních efektů pro konečné spotřebitele. V případě soutěže mezi zaměstnavateli je to podobné, ovšem výhody těží především zaměstnanci v podobě lepších pracovních podmínek. Dohoda mezi zaměstnavateli o nepřetahování zaměstnanců druhé společnosti nebo o stanovení výše jejich mezd tak může představovat zakázané omezení hospodářské soutěže na trhu práce.
Tento typ dohod, obecně označovaný termínem „no-poaching agreements“, tedy dohody o „nepřetahování“ zaměstnanců, začal být hojně diskutovaným tématem v USA, a to zejména v souvislosti s medializovanými případy, ve kterých figurovaly největší IT společnosti ze Silicon Valley.
Tamní úřady následně avizovaly, že budou tento atypický druh protisoutěžních dohod potírat stejně jako tradiční kartely, a to včetně trestněprávních postihů. (1) No-poaching dohody se však neobjevují pouze v sektoru informačních technologií, i když právě toto odvětví se zdá být k takovým dohodám náchylné.
Prozatím zůstávají no-poaching dohody velkým tématem převážně v USA. V Evropě jim je věnována o poznání menší pozornost a Česká i Slovenská republika na svůj první případ tohoto druhu teprve čekají. Lze však předpokládat, že i v rámci EU bude pohled na dohody o nepřetahování zaměstnanců poměrně restriktivní a první případy tento předpoklad potvrzují.
Jaká ujednání mezi konkurenty na trhu práce mohou být problematická z pohledu soutěžního práva? Jako vodítko pro zodpovězení této otázky mohou sloužit pokyny pro personální manažery(2), vydané v reakci na medializované případy ministerstvem spravedlnosti USA a tamní Federální obchodní komisí. Podle dokumentu lze mezi no-poaching dohody v širším smyslu obecně řadit tři rozdílné typy dohod mezi zaměstnavateli:
Podobně jako je tomu u kartelových dohod o rozdělení trhu/zákazníků nebo stanovení cen, jsou no-poaching a wage-fixing dohody ve své čisté podobě považovány za protizákonné, aniž by bylo nutné zkoumat, jaký je jejich efekt na soutěž. Samotná existence dohody mezi stranami tak zakládá porušení antimonopolního práva a může za ni být uložena sankce. Naopak v případě sdílení citlivých informací například o mzdách musí soutěžní úřad prokázat protisoutěžní efekt dohody na trh. Lze předpokládat, že podobný postoj zaujmou i evropské soutěžní úřady.
Zprávy o no-poaching dohodách se v USA v posledních letech dostaly z odborných publikací až na titulní stránky novin. Zřejmě nejznámějším případem byla dohoda sedmi společností z IT a z filmového průmyslu, konkrétně společností Apple, Google, Adobe, Pixar, LucasFilm, Intuit a Intel.(3)
Společnosti se domluvily, že se vyvarují takzvaného „cold-callingu“ klíčových zaměstnanců, tedy že nebudou iniciativně předkládat zaměstnancům ostatních stran dohody pracovní nabídky.
Cold-calling je přitom běžnou praxí právě v IT a dalších technologických sektorech, ve kterých je velká poptávka po vysoce kvalifikovaných zaměstnancích. Personální oddělení těchto společností měla k dispozici seznam zaměstnanců ostatních účastníků dohody, jichž se zákaz týkal, který byl pravidelně aktualizován ze strany nejvyššího managementu.
Podle ministerstva spravedlnosti Spojených států, které případ posuzovalo, měly dohody za následek omezení soutěže o vysoce kvalifikované zaměstnance. Případ byl ukončen narovnáním s ministerstvem. Společnosti ovšem následně čelily hromadným žalobám ze strany zaměstnanců. Soudní řízení sice skončilo smírem, nicméně zaměstnavatele nevyšlo levně – společnosti musely žalobcům vyplatit celkem 430 milionů dolarů.
V dalším případě se cold-callingu účastnila filmová studia, která si navíc navzájem vyměňovala citlivé informace o zaměstnancích.(4) Šlo například o informace o výši mezd jednotlivých zaměstnanců nebo o tom, jaké pozice dané zaměstnance zajímají. Také v tomto případě byly společnosti účastnící se dohody povinny vyplatit žalobcům mnohamilionové částky v rámci soudního smíru.
Dohody o nepřetahování zaměstnanců se nevyhnuly ani oblasti prodeje železničních zařízení(5) nebo řetězcům restaurací rychlého občerstvení a jejich franšízantům.(6) Zkraje roku 2018 americké ministerstvo spravedlnosti avizovalo, že vyšetřuje několik dohod, které budou mít trestněprávní dohru.(7) K první obžalobě došlo v prosinci roku 2020 a týkala se dvou společností působících v oblasti fyzioterapie. Zaměstnavatelé měli mezi sebou uzavřít dohodu, jež spočívala ve fixaci nižších mezd pro zaměstnance, a současně mělo docházet z jejich strany k maření průběhu trestního řízení.(8)
Jen o měsíc později, v lednu 2021, byla podána další obžaloba proti provozovateli ambulantních zdravotnických zařízení. Dle amerického ministerstva spravedlnosti si s dalšími společnostmi ujednal zákaz předkládání pracovních nabídek důležitým zaměstnancům účastníků dohody, čímž došlo k omezení konkurenceschopnosti těchto pracovníků na trhu práce.(9) Obě obžaloby představují začátek snahy o trestněprávní stíhání no-poaching dohod a je jisté, že nebudou poslední.
Také v EU se již řešilo několik případů no-poaching dohod, ačkoliv tyto měly zpravidla pouze regionální rozsah. Již v roce 1959 rozhodl britský odvolací soud v kauze Kores Manufacturing v Kolok Manufacturing(10), že dohoda mezi společnostmi, v níž se zavázaly nepřetahovat si zaměstnance po dobu pěti let po ukončení pracovního poměru, je neplatná na základě doktríny restraint of trade, která je předchůdcem moderního soutěžního práva.
V aktuálnějším případě francouzský soutěžní úřad udělil pokutu za wage-fixing několika společnostem aktivním v odvětví poskytování služeb krátkodobého zaměstnávání.(11) Jedním z novějších případů je též dohoda mezi 15 nizozemskými nemocnicemi, jejímž efektem i cílem bylo podle tamního soudu omezení soutěže o kvalifikované anesteziology.(12)
Nizozemské nemocnice ve snaze čelit úbytku kvalifikovaných anesteziologů implementovaly program pro podporu zvyšování odbornosti těchto specialistů. Jeho součástí byla dohoda, na základě které nemocnice nesměly zaměstnávat anesteziology z ostatních nemocnic, a to ani po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru. Dohoda zároveň obsahovala prvky wage-fixing, neboť nemocnice se zavázaly, že nebudou anesteziologům platit jiné odměny a bonusy kromě měsíční mzdy. Soud ve svém rozhodnutí nepřisvědčil argumentaci nemocnic, že dohoda byla nezbytná pro zajištění kvality zdravotní péče.
Poměrně unikátní byl pak případ komplexního kartelu výrobců předizolovaného potrubí.(13) Vedle „tradičních“ rozdělení zákazníků a stanovení cen se účastníci kartelu dohodli i na „přetažení“ klíčových manažerů konkurenta, který nebyl členem kartelu. Společnosti dokonce sdílely náklady na odměny těchto zaměstnanců, které výrazně převyšovaly obvyklou výši. Evropská komise toto jednání posoudila jako součást komplexní strategie, jejímž cílem bylo vytlačení konkurenčního podniku z trhu.
Velmi aktuálním pak je i případ dohod mezi fotbalovými kluby portugalské ligy, který tamní soutěžní úřad začal vyšetřovat v polovině roku 2020. Ve snaze čelit následkům pandemie covid-19 uzavřely sportovní kluby dohodu, jejímž následkem fotbalisté, kteří ukončili s klubem z první nebo druhé portugalské ligy jednostranně smlouvu, nemohli být zaměstnáni žádným jiným z účastníků dohody. V dubnu 2021 vydal portugalský soutěžní úřad takzvané sdělení námitek, což indikuje, že hodlá přijmout rozhodnutí, kterým takové jednání prohlásí za nezákonné.(14)
Ne všechny dohody mezi podniky, na základě kterých se strany zavážou k neusilování o zaměstnance, omezují soutěž. Zejména v případě akvizicí podniků jsou taková ujednání mezi spojujícími se podniky běžně soutěžními úřady akceptovaná, pokud jsou proporcionální a nezbytná k jejímu provedení. Obdobně jako u konkurenčních doložek tak musí dohody o nepřetahování zaměstnanců splňovat podmínky stanovené příslušným soft-law Evropské komise(15) – zejména musí být časově a geograficky omezeny.
Jako příklad lze uvést akvizici německé společnosti Wegert-Grosslabor ze strany britské KingFisher.(16) Součástí smluv, na základě kterých britská společnost nabyla kontrolu, byl i závazek prodávajícího neusilovat o získání dvou seniorních manažerů prodávané společnosti.
Podobně jako časově omezený závazek zákazu konkurence uložený prodávajícímu v souvislosti s akvizicí bylo takové omezení ze strany Evropské komise posouzeno jako omezení přímo související se spojením podniků. Podobně tomu bylo v případě spojení ICI/Williams(17), ve kterém se prodávající zavázal, že nebude po dobu dvou let po transakci usilovat o některé ze zaměstnanců nabývaného podniku.
Ačkoliv není v rámci EU no-poaching dohodám zatím věnovaná taková pozornost jako v USA, jde podle našeho názoru o přechodný jev, a proto je potřeba, aby společnosti znaly rizika, která jsou s dohodami o nepřetahování zaměstnanců spojena. Nejvíce exponovaná jsou odvětví potýkající se s dlouhodobým nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců. A těch je právě v České republice požehnaně.
(1) Viz např. zpráva NO MORE NO-POACH: THE ANTITRUST DIVISION CONTINUES TO INVESTIGATE AND PROSECUTE “NO-POACH” AND WAGE-FIXING AGREEMENTS dostupný z: https://www.justice.gov/atr/division-operations/division-update-spring-2018/antitrust-division-continues-investigate-and-prosecute-no-poach-and-wage-fixing-agreements
(2) Antitrust Guidance for Human Resource Professionals, k dispozici na https://www.justice.gov/atr/file/903511/download.
(3) DOJ k tomu výslovně uvádí, cit.: „Naked wage-fixing or no-poaching agreements among employers, whether entered into directly or through a third-party intermediary, are per se illegal under the antitrust laws. That means that if the agreement is separate from or not reasonably necessary to a larger legitimate collaboration between the employers, the agreement is deemed illegal without any inquiry into its competitive effects.“
(4) Srov. zpráva Justice Department Requires Six High Tech Companies to Stop Entering into Anticompetitive Employee Solicitation Agreements, dostupná z: https://www.justice.gov/opa/pr/justice-department-requires-six-high-tech-companies-stop-entering-anticompetitive-employee
(5) Viz zpráva DreamWorks, Disney settlements in no-poach cases approved, dostupná z: http://www.employmentlawdaily.com/index.php/news/dreamworks-disney-settlements-in-no-poach-cases-approved/
(6) Viz zpráva Justice Department Requires Knorr and Wabtec to Terminate Unlawful Agreements Not to Compete for Employees, dostupná z: https://www.justice.gov/opa/pr/justice-department-requires-knorr-and-wabtec-terminate-unlawful-agreements-not-compete.
(7) Viz zpráva U.S. states probe fast-food franchise deals not to poach workers, dostupná z: https://www.reuters.com/article/usa-restaurants-probe/u-s-states-probe-fast-food-franchise-deals-not-to-poach-workers-idUSL1N1U5157
(8) Viz zpráva NO MORE NO-POACH: THE ANTITRUST DIVISION CONTINUES TO INVESTIGATE AND PROSECUTE “NO-POACH” AND WAGE-FIXING AGREEMENTS dostupný z: https://www.justice.gov/atr/division-operations/division-update-spring-2018/antitrust-division-continues-investigate-and-prosecute-no-poach-and-wage-fixing-agreements
(9) Viz zpráva Former Owner of Health Care Staffing Company Indicted for Wage Fixing dostupná z: https://www.justice.gov/opa/pr/former-owner-health-care-staffing-company-indicted-wage-fixing
(10) Viz zpráva Health Care Company Indicted for Labor Market Collusion dostupná z: https://www.justice.gov/opa/pr/health-care-company-indicted-labor-market-collusion
(11) Kores Manufacturing Co., Ltd. v. Kolok Manufacturing C. Ltd. [1958] 2 W.L.R. 858.
(12) Gürkaynak, Gönenç and Guner Donmez, Ayse and Özkanlı, Ceren, Competition Law Issues in the Human Resources Field, Journal of European Competition Law & Practice, Volume 4, Issue 3, 1 June 2013, Pages 201–214.
(13) Rozhodnutí dostupné z: https://uitspraken.rechtspraak.nl/inziendocument?id=ECLI:NL:GHSHE:2010:BM3366
(14) Rozhodnutí Komise IV/35.691/E-4: — Pre-Insulated Pipe Cartel.
(15) Viz zpráva Covid – 19: AdC imposes interim measure on the Portuguese Football League that suspends no-poach agreement dostupná z: http://www.concorrencia.pt/vEN/News_Events/Comunicados/Pages/PressRelease_202008.aspx
(16) Sdělení Komise o omezeních přímo souvisejících se spojováním a pro ně nezbytných (2005/C 56/03).
(17) Rozhodnutí Komise IV/M.1482 – KINGFISHER / GROSSLABOR.
(18) Rozhodnutí Komise IV/M.1167 – ICI / WILLIAMS.
Autoři: Petra Sochorová, Robert Nešpůrek
Zdroj: FairWhistle Blog
Nový zákon o ochraně oznamovatelů s sebou přináší silnou ochranu oznamovatele, především ochranu jeho identity a ochranu před odvetnými opatřeními.
Pokud povinné osoby tuto ochranu svým oznamovatelům neposkytnou, hrozí jim vysoké sankce ze strany dohledových orgánů. Ještě větší riziko však spočívá v tom, že oznamovatel, který se nebude cítit při oznamování uvnitř vaší organizace bezpečně, dá přednost oznámení veřejnému orgánu nebo dokonce médiím.
Toto riziko nejlépe odřídíte tím, že zavedete oznamovací systém, který bude respektovat všechny zákonné požadavky na ochranu osob, které se rozhodnou oznámení učinit. Vytvořením systému, který bude pro oznamovatele bezpečný a důvěryhodný, zvýšíte šance, že jej oznamovatel využije jako svoji první volbu a vy se dozvíte o možných problémech v organizaci jako první. Vyřešíte tak své interní záležitosti rychleji, levněji a hlavně, bez poškození reputace a ohrožení vašich obchodních tajemství.
Zákon chrání oznamovatele, ale i řadu dalších osob. Oznamovatelem může být typicky zaměstnanec, OSVČ, ale i dodavatel nebo jiný smluvní partner či uchazeč o zaměstnání. Mezi další chráněné osoby patří ti, kteří oznamovateli pomáhali získat informace, osoby oznamovateli blízké, zaměstnanci a kolegové oznamovatele ale i právnické osoby, ve kterých má oznamovatel účast nebo ve kterých je členem voleného orgánu.
Oznamovatel bude chráněný pouze pokud učiní oznámení o zákonem chráněných zájmech, tj. oznámení o možném protiprávním jednání v oblastech upravených zákonem (např. zadávání veřejných zakázek, ochrana spotřebitele nebo životního prostředí), ale i v dalších oblastech, pokud porušení dosáhne intenzity přestupku nebo trestného činu a bude-li souviset s prací nebo jinou obdobnou činností. Osobní problémy oznamovatele nebo kariérní stížnosti nejsou zákonem chráněné.
Oznamovatel má nárok na ochranu pouze tehdy, pokud měl oprávněné důvody se domnívat, že jsou oznámené informace pravdivé. Nemusí tedy prokazovat, že nejedná ve vlastním zájmu, dobrou víru apod., tedy proč oznámení činí.
Domnívá-li se oznamovatel, že oznámení je nezbytné pro odhalení protiprávního jednání a že v daném případě převáží zájem na oznamování, nepovažuje se oznámení za porušení bankovního tajemství, obchodního tajemství, smluvní povinnosti mlčenlivosti, popř. povinnosti zachovávat mlčenlivost podle jiných právních předpisů. V praxi se může jednat například o vynesení dokumentů z pracoviště nebo pořízení jinak nedovolených fotografií.
Povinnost mlčenlivosti je zachována u tzv. utajovaných informací a informací, jejichž vyzrazení by zjevně mohlo ohrozit například probíhající trestní řízení. Zachována je i mlčenlivost při výkonu právnických profesí (činnost notáře, státního zástupce, advokáta, soudce nebo daňového poradce).
Zákon vyžaduje, aby povinné osoby jmenovali tzv. příslušnou osobu, tedy jakéhosi firemního ombudsmana, který bude oznámení přijímat a řešit. Příslušná osoba je jedinou osobou oprávněnou znát identitu oznamovatele a je povinna ji chránit. Informace o totožnosti oznamovatele a dalších chráněných osob je příslušná osoba oprávněna poskytnout komukoli dalšímu jen s jejich písemným souhlasem. Toto platí i pro informace o totožnosti osob uvedených v oznámení. Tento zákonný požadavek klade vysoké požadavky na osobu příslušné osoby i na procesy týkající se řešení oznámení jako je jejich prověřování uvnitř organizace, vedení jejich evidence nebo vedení následné komunikace s oznamovatelem.
Zákon zakazuje jakákoli odvetná opatření proti oznamovateli a dalším chráněným osobám. Odvetným opatřením se myslí např. skončení pracovního poměru (rozvázání pracovního poměru nebo neprodloužení pracovního poměru na dobu určitou ), snížení mzdy, změnu rozvržení pracovní doby nebo neumožnění odborného rozvoje či jakékoli jiné jednání ze strany organizace, které by mohlo oznamovateli nebo jiné chráněné osobě způsobit újmu. V této souvislosti zákon přináší změnu i do občanského soudního řádu a přenáší důkazní břemeno na organizace. V případném soudním řízení bude poškozený oznamovatel moci pouze doložit, že byl vystaven odlišnému zacházení než jiná osoba ve srovnatelné situaci, a tvrdit, že se tak stalo z důvodu oznámení. Dále už bude na zaměstnavateli, aby prokázal, že odlišné zacházení bylo objektivně odůvodněno jiným legitimním a věcně relevantním důvodem a že představovalo přiměřený a nezbytný prostředek a ne odvetu za oznámení.
S ohledem na výše uvedené doporučujeme striktně oddělovat pracovněprávní procesy od procesů týkajících se whistleblowingu a předcházet tak možnému podezření z odvetných opatření.
Zákon za nedodržení pravidel ochrany oznamovatele a dalších chráněných osob zavádí sankce ve formě pokuty až do výše 1 000 000 Kč nebo 5 % z čistého obratu za poslední ukončené účetní období a dále umožňuje oznamovateli i dalším chráněným osobám požadovat odškodnění nemajetkové újmy, která jim byla organizací způsobena.
Autoři: Libor Novák, Robert Nešpůrek
Zdroj: FairWhistle Blog
Zákon o ochraně oznamovatelů vyžaduje, aby povinné osoby umožnily oznamovatelům (tj. především zaměstnancům, OSVČ, ale i smluvním partnerům jako např. dodavatelům), učinit v rámci své organizace oznámení písemně, ústně a na žádost i osobně. Dále zákon požaduje, aby obsah oznámení a totožnost oznamovatele znala pouze tzv. příslušná osoba, tj. za tímto účelem jmenovaný firemní ombudsman.
Jaké konkrétní oznamovací kanály zvolíte, je na vás, ale musíte je namixovat tak, abyste splnili zákonný požadavek umožnit všem potenciálním oznamovatelům oznamovat písemně, ústně a osobně, a abyste zajistili ochranu jejich identity.
Při jejich výběru zvažte, co je pro vaši organizaci důležité a jaké požadavky by měly kanály splňovat. Jednotlivé parametry kanálů mohou zvyšovat komfort uživatelů (dostupnost i mimo pracovní dobu) či naopak nevědomky stavět bariéry (omezené jazykové verze, nedostatečná ochrana anonymity oznamovatele, omezený přístup pro osoby mimo organizaci). Za best practice řešení jsou v současné době považovány webové platformy, které fungují jako cloudová služba, a proto většinou nevyžadují žádný zásah do vašeho IT systému. Pokud zvolíte pokročilejší verze webových platforem, které umožňují v jednom systému písemné i telefonické oznamování, budete je muset doplnit již jen osobou firemního ombudsmana.
Mnoho klientů se nás ptá, zda musí přijímat anonymní oznámení. Směrnice EU uvádí, že členské státy mohou zavést povinnost organizací přijímat anonymní oznámení. Současný návrh zákona tuto povinnost výslovně neobsahuje, ale důvodová zpráva uvádí, že anonymní podání je nutné přijímat. Proto se domníváme, že pokud by se organizace snažila vyloučit anonymní oznámení, riskovala by, že její vnitřní oznamovací systém nebude splňovat zákonné požadavky. Pokud se snažíte zavést bezpečný a důvěryhodný oznamovací systém, pak možnost oznamovat anonymně bude zvyšovat kredibilitu celého systému. Kromě toho, statistiky uvádějí, že společnosti, které anonymní oznamování připustily, získávají vyšší počet relevantních oznámení.
Níže najdete přehled vlastností nejvíce využívaných oznamovacích kanálů.
nezávislý profesionál s příslušným vzděláním a expertizou jmenovaný organizací jako tzv. příslušná osoba, která je odpovědná za přijímání a řešení oznámení.
| Výhody: | Nevýhody: |
| Má odborné znalosti a zkušenosti s přijímáním a řešením oznámení a umí řídit právní rizika | Nevhodné pro oznamovatele, který chce zůstat 100% anonymní |
| Stojí mimo organizaci, není v konfliktu zájmů | Neumožňuje ústně oznamovat odkudkoli a kdykoli, je nutné sjednat schůzku |
| Zvyšuje důvěryhodnost pro oznamovatele, může mu poskytnout podporu a informace ohledně jeho práv, navázat s ním dialog a získat informace nezbytné k efektivnímu prošetření oznámení | Pro prověřování oznámení uvnitř organizace bude potřebovat součinnost organizace |
| Je nestranný, není ovlivněn tlakem či míněním zaměstnanců v dané organizaci | |
| Je k dispozici 24/7, funguje zastupitelnost, je schopný komunikovat v jazycích, které potřebujete |
zaměstnanec organizace jmenovaný jako tzv. příslušná osoba, která je odpovědná za přijímání a řešení oznámení.
| Výhody: | Nevýhody: |
| Zná prostředí organizace a snadněji bude prověřovat případná oznámení | Nevhodné pro oznamovatele, který chce zůstat 100% anonymní |
| Neumožňuje ústně oznamovat odkudkoli a kdykoli, je nutné sjednat schůzku | |
| Není nestranný a hrozí konflikt zájmů, může být pod tlakem organizace, jejímž je zaměstnanec | |
| Menší důvěra pro oznamovatele, který nevěří, v jeho nestrannost | |
| Nemá dostatek znalostí a zkušeností pro řízení rizik spojených s oznamováním | |
| Nutné vyčlenit kapacitu zaměstnance nebo přijmout nového, zajistit jeho dostupnost 365/7 nebo zastupitelnost může být obtížné |
cloudová služba pro online oznamování na zabezpečené webové adrese určené pro organizaci
| Výhody: | Nevýhody: |
| Umožňuje písemné oznamování odkudkoli s přístupem na web a kdykoli 24/7, sofistikovanější verze zahrnují i telefonické oznamování | Nutnost počítačové/elektronické gramotnosti |
| Umožňuje 100% anonymní oznámení | Nutnost přihlašování do systému (požadavek na uživatelské jméno/heslo) |
| Umožňuje následnou komunikaci s oznamovatelem a zasílání příloh | Vyžaduje delší čas pro zřízení a nastavení vnitřního uživatelského prostředí |
| Vnitřní prostředí můžete uzpůsobit vaší organizaci (loga, jazyky, vysvětlující texty, dotazníky) | Cloudová služba je zpoplatněna |
| Lze nastavit přístupová práva příslušným osobám | |
| Poskytují auditní záznam o aktivitách v systému | |
| Umožňují vést elektronickou evidenci oznámení |
centrální e-mailová adresa zřízená výlučně pro oznamování, ke které má přístup pouze příslušná osoba.
| Výhody: | Nevýhody: |
| Univerzální a levné řešení | Náročné z hlediska IT opatření v rámci organizace: email musí být zajištěn tak, aby do něj neměl přístup nikdo kromě příslušné osoby |
| Umožňuje písemné oznamování odkudkoli s přístupem na web a kdykoli 24/7 | Ochrana identity oznamovatele a důvěrnost informací není zaručena: e-mail může být vždy vystopován |
| Umožňuje následnou komunikaci s oznamovatelem a zasílání příloh (důkazů atp.) | Nedůvěra oznamovatele, který nevěří v důvěrnost e-mailové komunikace |
centrální telefonní linka zřízená výlučně pro ústní oznamování, ke které má přístup pouze příslušná osoba. Může být pojata různými způsoby: záznamník, rozhovor s externím operátorem nebo přímo s příslušnou osobou.
| Výhody: | Nevýhody: |
| Umožňuje ústní oznamování odkudkoli bez nutnosti přístupu na web, automatizovaný systém kdykoli 24/7 | Nemusí zajistit anonymitu/ochranu identity oznamovatele |
| Nemožnost následné komunikace s oznamovatelem | |
| Neumožňuje zasílání dokumentů (přiložení důkazů) | |
| Nutné zajistit nahrávku ústního oznámení | |
| Případná jazyková bariéra (např. omezená schopnost komunikovat v anglickém či jiném jazyce) |
fyzická schránka umístěná v prostorách organizace, do které mohou oznamovatelé vkládat svá písemná oznámení.
| Výhody: | Nevýhody: |
| Jednoduché řešení | Obtížné zajistit ochranu identity oznamovatele při vkládání oznámení |
| Omezená přístupnost: přístupné jen v pracovní době a nepřístupné pro oznamovatele mimo organizaci jako jsou dodavatelé | |
| Rychlé a levné řešení | Necentralizované řešení, pokud má zaměstnavatel více poboček Nepraktické: nutnost zajistit 24/7 obsluhu schránky Neumožňuje následnou komunikaci s oznamovatelem Neumožňuje elektronickou evidenci oznámení |
Zdroj: Soudní rozhledy 6/2021,
Autoři: Jan Šturm, Juraj Dubovský, Ondřej Mocek
Dne 17. 3. 2020 vydal NS rozsudek sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 Rc 94/2020 týkající se mimo jiné problematiky právního režimu přezkumu oprávněnosti výpovědi podnájemní smlouvy. Závěry zde vyslovené NS nedlouho poté potvrdil ve svém rozsudku z 22. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1384/2020.
V uvedených rozhodnutích NS řešil mimo jiné otázku možnosti aplikace § 2314 ObčZ, tedy tzv. námitkového řízení a žaloby na určení oprávněnosti výpovědi, a to v kontextu výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání. Řešená právní otázka konkrétně spočívala v tom, zda se v případě výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání použije speciální režim pro řešení sporů, resp. námitkové řízení a žaloba na určení oprávněnosti výpovědi dle § 2314 ObčZ, jako je tomu u nájmu. NS dospěl ve výše citovaných rozhodnutích k závěru, že v případě podnájmu – na rozdíl od nájmu – se speciální režim pro řešení sporů bez dalšího nepoužije.
Tento závěr NS, tj. deklarovaný odlišný právní režim sporů o výpovědi u podnájmu ve srovnání s nájmem, autoři tohoto příspěvku považují za diskutabilní a vzhledem k významu dané otázky pro právní praxi ze strany NS také relativně skromně odůvodněný. Předmětný závěr zřejmě bude předmětem další odborné diskuze, ke které by měl přispět i tento článek.
Důležitost předestřené právní otázky pak narůstá také s ohledem na pandemickou situaci, která vyvolala mimo jiné zvýšený počet sporů týkajících se předčasného ukončování (výpovědí) nájemních, ale i podnájemních vztahů.
Na úvod tohoto příspěvku je vhodné připomenout, že předchozí úprava nájmu nebytových prostor neznala zvláštní námitkové řízení, neznala dokonce ani zvláštní řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi. K přezkumu docházelo pravidelně v rámci řízení o splnění povinnosti při skončení nájmu, resp. v rámci rozhodování o vlastnických žalobách (§ 2225 ObčZ).1 Úmyslem zákonodárce, vtěleným do § 2314 ObčZ, tak bylo nově zejména vyloučit možnost případných sporů v situaci, kdy (ne)oprávněnost výpovědi je či byla v zásadě nepochybná.
Jako prostředek pro vyloučení takovýchto sporů pak zákonodárce v rámci § 2314 ObčZ, vlastní toliko (zvláštní) úpravě nájmu prostor sloužících podnikání (tj. § 2302 a násl. ObčZ), upravil tzv. námitkové řízení a na to navazující deklaratorní žalobu na určení oprávněnosti výpovědi. V průběhu daného řízení má vypovídaná strana v zákonné lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení výpovědi možnost rozporovat oprávněnost výpovědi vznesením tzv. námitek vůči straně vypovídající (§ 2314 odst. 1 ObčZ).2 Tento krok přitom zákonodárce předpokládá jako podmínku, aby se vypovídaná strana mohla ultimativně domáhat přezkumu oprávněnosti (tj. přezkumu naplnění důvodu nebo konkrétně zvolené právní kvalifikace)3 podané výpovědi před příslušným soudem (§ 2314 odst. 2 ObčZ).
Po doručení námitek má vypovídající strana lhůtu jednoho měsíce, aby podanou výpověď znovu posoudila a případně ji vzala zpět; teprve nechá-li vypovídající strana tuto lhůtu marně uplynout, resp. svou výpověď zpět nevezme, má vypovídaná strana prekluzivní lhůtu dva měsíce, aby se obrátila se žádostí o přezkum oprávněnosti výpovědi na soud (odst. 3 ObčZ). Záměrem zákonodárce tak bylo pomocí této speciální určovací žaloby, § 2314 upravené v § 2314 ObčZ, rychle odstranit spor o naplnění výpovědních důvodů a omezit po určité době možnost přezkoumání oprávněnosti výpovědi, typicky v žalobách na plnění.4 To ostatně dokládá také skutečnost, že v případě žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi žalobce není povinen prokazovat naléhavý právní zájem,5 jako je tomu v případě „obecné“ určovací žaloby ve smyslu § 80 OSŘ.
Námitkové řízení je tedy prostředkem prevence, jímž má být na základě formalizovaného dialogu – skrze vypořádání námitek – dotčených stran (tj. stran smlouvy o nájmu podnikatelských prostor) předcházeno nutnosti zahajovat soudní spor o vyklizení předmětu podnájemního vztahu, potažmo řízení týkající se důvodnosti podané výpovědi. V případě, že však bude řízení ohledně oprávněnosti výpovědi i přesto zahájeno, má zákonodárce patrný zájem na tom, aby byla otázka oprávněnosti výpovědi vyřešena samostatně a co nejrychleji; také proto zákonodárce speciálně upravuje diskutovanou žalobu na určení oprávněnosti výpovědi, pro jejíž podání má vypovídaná strana pouze dva měsíce, a vyjímá tuto žalobu z režimu „obecných“ procesních určovacích žalob.
V rámci výše citovaných rozhodnutí nicméně NS uzavřel, aniž by pro to předestřel nějaké bližší zdůvodnění, že se popsané právní instituty ve vztahu k podnájmu prostoru sloužícího podnikání bez dalšího nepoužijí, neboť to smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje.6
NS v rámci rozsudku z 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, nejprve rozebírá právní povahu (konstrukci) podnájmu v ObčZ, od čehož poté odvíjí své (jakkoli spíše neurčité) závěry k uplatnitelnosti námitkového řízení a žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi v rámci podnájemních vztahů.7 V této souvislosti NS uzavírá, že je-li podnájemní vztah „slabší“ než vztah nájemní, nemůže podnájemce ani požívat stejné ochrany jako nájemce.
S NS lze patrně souhlasit potud, že není-li konkrétní otázka upravena jinak, řídí se podnájem subsidiárně úpravou užití věci, která je obsahu daného podnájmu nejbližší.8 Bude-li tedy předmětem podnájmu prostor sloužící podnikání, pak se vyjma obecné úpravy podnájmu (tj. § 2515 a 2516 ObčZ) použije zvláštní úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání (tj. § 2302 a násl. ObčZ). V zásadě by tak aplikaci § 2314 ObčZ v rámci podnájmu nebytového prostoru nemělo nic bránit.
NS nicméně dovozuje, že úvahu popsanou v předchozím odstavci lze uplatnit jen přiměřeně s přihlédnutím k specifikům podnájemních vztahů a jen v rozsahu, v němž nebudou práva a povinnosti účastníků podnájemního vztahu upravena podnájemní smlouvou. Dle názoru NS přitom ObčZ neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání. Ustanovení § 2314 ObčZ dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu (neujednaly-li si něco jiného), jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 OSŘ.
Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut a s tím spojené námitkové řízení vztahovalo i na podnájemní vztah. […] Názor odvolacího soudu, že v dané věci je možné analogicky aplikovat § 2313, resp. § 2314 ObčZ, tak není správný.
K vyslovenému závěru, ovšem opět bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, se poté NS znovu přihlásil ve svém navazujícím rozhodnutí z 22. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1384/2020. Uvedená tvrzení NS jsou však diskutabilní, a to zejména z následujících důvodů. Předně, samotný zákonný text říká, že není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu (§ 2302 odst. 1 věta poslední ObčZ). Jazykovým výkladem tedy dospíváme k závěru, že nestanoví-li zvláštní úprava pro nájem prostoru sloužícího podnikání pro některou z řešených otázek odlišně, použije se subsidiárně obecná úprava nájmu (tj. § 2201 a násl. ObčZ).
Lze tak zřejmě bez dalšího uzavřít, že se obecná úprava podnájmu (tj. § 2215 a 2216 ObčZ) prosadí i v případě zvláštní úpravy nájmu prostoru sloužícího podnikání,9 neboť tato zvláštní úprava otázku podnájmu sama explicitně blíže neupravuje. Prozařování obecné úpravy do úpravy zvláštní však NS nesporuje; podle NS není dán důvod, aby zvláštní úprava – diskutovaný § 2314 ObčZ – vstupovala do obecné úpravy řešeného podnájmu.
Komentářová literatura k § 2302 odst. 1 ObčZ přitom uvádí, že obecná úprava nájmu je toliko doplňována zvláštní úpravou nájmu prostoru sloužícího podnikání;10 jinak řečeno, nájem prostoru sloužícího podnikání stanoví v zásadě pouze doplnění k obecné úpravě nájmu. Nejde o komplexní úpravu, jako tomu bylo dříve (v rámci zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor).11 Jednoduše řečeno, diskutovaná zvláštní úprava je toliko nadstavbovým prvkem úpravy obecné, jehož prostřednictvím jsou zohledněna specifika nájmu v případě podnikatelské činnosti. Uvedený „obecný“ právní základ přitom v žádném ohledu nepopírá specifika této „zvláštní“ právní nadstavby (v podobě § 2314 ObčZ ), která by se měla prosadit bez ohledu na specifika úpravy „obecné“ (v podobě úpravy podnájmu, tj. § 2215 a 2216 ObčZ).
NS však v rámci výše uvedených rozhodnutí dovozuje, že se na obecnou úpravu podnájmu aplikuje zvláštní úprava toliko přiměřeně, s nutností přihlédnout ke specifikům podnájemních vztahů (viz výše). Zákon ale pro takovýto závěr neposkytuje jakoukoli oporu, resp. neuvádí jakýkoli požadavek korekce aplikace diskutované zvláštní úpravy nájmu k podnikatelské činnosti, ať už jako celku, či ve vztahu k jednotlivým ustanovením. Současně zde nevidíme důvod upírat vypovídané straně v rámci podnájemního vztahu k prostoru sloužícímu podnikání stejnou ochranu, resp. možnost rychle vyřešit otázku oprávněnosti výpovědi, jako zákonodárce přiznává podnikateli-nájemci.
V této souvislosti se lze také opřít o praktickou perspektivu řešené otázky; v rámci obchodních vztahů je obecně lhostejno, zda se jedná o nájemní či podnájemní vztah. Kruciální, resp. zcela nepostradatelné pro subjekty takovýchto právních poměrů je mít k dispozici především standardizovaný a logický zákonný postup v případě, kdy se tyto právní vztahy rozhodnou strany předčasně ukončit jinak než oboustrannou dohodou.
Glosovaná rozhodnutí NS mají potenciál významně ovlivnit postavení vypovídané strany podnájemního vztahu, přičemž svou oporu (ratio) uvedená rozhodnutí nenacházejí ani v textu zákona, ani v jeho smyslu a účelu. Uvedené platí o to spíše, že dle navazující judikatury obecných soudů je možnost diskutovaného přezkumu výpovědi z podnájemního vztahu vyloučena také v případě, kdy si strany podnájemního vztahu výslovně sjednají „postup dle § 2314 ObčZ“ ve smlouvě, neboť by se jednalo o postup v rozporu s veřejným pořádkem. KS v Praze, jako soud odvolací, s odkazem na výše citovanou judikaturu NS, dovodil v usnesení z 16. 2. 2021, sp. zn. 23 Co 3/2021, že je možno tento postup akceptovat pouze ve vztahu mezi účastníky smluvního vztahu, nikoliv ve vztahu k soudnímu přezkumu, neboť účastníci by tímto způsobem rozšířili působnost soudu danou zákonem (když tento postup je zákonem upraven zcela jednoznačně pouze ve vztahu účastníků nájemního vztahu, nikoliv podnájemního) a jednalo by se o postup v rozporu s veřejným pořádkem.
Odvolací soud tak uzavírá, že v daném případě nelze aplikovat a za tohoto stavu je třeba žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi posoudit v § 2314 ObčZ intencích § 80 OSŘ, tedy se zabývat otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Citované rozhodnutí nebylo napadeno v rámci dovolacího řízení; přestože tak uvedené rozhodnutí nebylo s konečnou platností „schváleno“ v rámci přezkumu NS, je z procesní opatrnosti vhodnější prozatím považovat možnost posouzení oprávněnosti výpovědi z podnájemního vztahu postupem dle § 2314 ObčZ za vyloučenou i tehdy, sjednají-li si tuto možnost strany v podnájemní smlouvě.
Nad rámec výše uvedeného lze tak v této souvislosti současně rozporovat závěr NS (viz výše), že by podnájemní vztah byl relevantně jakkoli „slabší“ než vztah nájemní. Jediným zdůvodněním tohoto tvrzení, které by v daném ohledu mohlo být relevantní, je povaha akcesority podnájemního vztahu v poměru ke vztahu nájemnímu. Charakter akcesorického závazku podnájemního vztahu, a to navíc toliko co do jeho trvání (srov. § 2277 a 2278 ObčZ), ale nijak nevypovídá o síle podnájemních vztahů; a už vůbec pak nevypovídá o důvodu, proč by se pro podnájemní vztahy měly uplatnit natolik diametrálně odlišné – a přitom podle zákonodárce esenciální – podmínky ochrany vypovídané strany, kterou přitom zákon přiznává vypovídané straně v případě vztahů nájemních. Oba tyto poměry jsou totiž na sobě co do obsahu či okamžiku svého vzniku zcela nezávislé (vztah nájemce vůči pronajímateli a vztah podnájemce vůči nájemci je v uvedených souvislostech třeba vnímat a posuzovat odděleně, neboť v tomto ohledu jeden vztah nikterak nepodmiňuje ten druhý a naopak).
Jak bylo výše uvedeno, smyslem § 2314 ObčZ je zejména poskytnout stranám smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání prostředek pro rychlé zodpovězení otázky (ne)naplnění výpovědních důvodů v případě, že se jedna ze stran rozhodne nájemní smlouvu jednostranně ukončit. NS však vyloučil možnost aplikace uvedené právní úpravy v případě smlouvy o podnájmu prostor k podnikatelské činnosti, čímž vytvořil dvoukolejnost mezi ochranou vypovídané strany v případě nájemních a podnájemních vztahů. Právě tato dvoukolejnost může mít negativní praktické dopady do sféry osob participujících v rámci podnájemních vztahů.
Předně, na základě diskutované rozhodovací praxe NS je strana vypovídaná z podnájemního vztahu nucena se domáhat určení oprávněnosti výpovědi prostřednictvím „obecné“ určovací žaloby ve smyslu § 80 OSŘ. Pomineme-li nyní, že je takovýto žalobce povinen prokazovat svůj naléhavý právní zájem na určení existence konkrétního právního poměru nebo práva, což je samo o sobě v mnoha případech velmi problematické, je třeba mít na paměti, že takováto určovací žaloba (stejně jako žaloba na určení oprávněnosti výpovědi ve smyslu § 2314 ObčZ) je preventivního charakteru. V zásadě má tedy místo pouze tam, kde vystihuje celý obsah a povahu příslušného právního poměru, a lze ji tak považovat za záruku odvrácení budoucích sporů účastníků.12 Jinými slovy vyjádřeno, obecná žaloba o určení ve smyslu § 80 OSŘ nemůže být zpravidla důvodná tam, kde může osoba žalovat na splnění povinnosti.13
Přestože by se tak v teoretické rovině měla strana vypovídaná z podnájemního vztahu a priori domáhat neoprávněnosti výpovědi prostřednictvím (obecné) určovací žaloby, je s ohledem na podmínky uplatnění tohoto procesního prostředku (a závěry řešené judikatury NS ve vztahu k uplatnitelnosti § 2314 ObčZ v rámci podnájemních vztahů) nucena podat rovnou žalobu na plnění. Ve většině případů totiž (obecná) určovací žaloba nebude v dané situaci představovat záruku odvrácení budoucích sporů dotčených subjektů podnájemního vztahu, přičemž právě tento předpoklad je podmínkou pro to, aby mohla být (obecná) určovací žaloba úspěšně podána (viz výše).
NS nicméně dovodil, že výše uvedené předpoklady úspěšného podání (obecné) určovací žaloby neplatí bezvýhradně. NS uzavřel, že prokáže-li žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít.
Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) OSŘ (srov. například již zmíněný rozsudek NS z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek NS z 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, SJ 51/2002).14
Mohlo by se tak zdát, že se pro subjekty podnájemních vztahů fakticky nic nemění a určení neoprávněnosti výpovědi se lze domáhat za stejných podmínek (tedy jako v případě § 2314 ObčZ) i na základě § 80 OSŘ. Takovýto závěr je však nesprávný.
Vypovídaná strana z podnájemního vztahu se totiž nemůže domáhat určení neoprávněnosti (potažmo neplatnosti) samotné výpovědi, nýbrž toliko určení, že podnájemní vztah nadále trvá. NS v této souvislosti konstantně judikuje, že pokud právní otázka (například oprávněnost či platnost výpovědi), o níž má soud rozhodnout, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního poměru (například podnájmu), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu [§ 80 písm. c) OSŘ – viz rozsudek NS z 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, SR 5/1996 s. 113].15
Je tudíž zřejmé, že institut určovací žaloby ve smyslu § 80 OSŘ bude v případě posouzení oprávněnosti výpovědi z podnájemního vztahu velmi problematicky uplatnitelný. Dospěje-li totiž soud k závěru ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zda podnájemní vztah nadále trvá, či nikoli, podanou určovací žalobu zamítne.
Problematickou přitom zůstává skutečnost, že soudní řízení o (obecné) žalobě na určení není co do své délky nikterak privilegováno před ostatními druhy soudních řízení. Ohledně nutnosti podat žalobu na plnění se tak vypovídaná strana může ultimativně dozvědět až po několikaměsíčním či spíše několikaletém vedení sporu o určení oprávněnosti výpovědi. Je patrné, že po takovéto době nejistoty již pro vypovídanou stranu může konečné řešení prakticky ztratit jakýkoli přínos.
Bude-li však zájem vypovídané strany o řešení věci nadále trvat, bude muset v případě zamítnutí určovací žaloby zahájit nové soudní řízení, tentokrát prostřednictvím žaloby na plnění, která by měla plně vystihovat celý obsah a povahu příslušného právního poměru. Právní základ žaloby na plnění se bude v konkrétním případě samozřejmě různit dle toho, čeho chce vypovídaná strana ultimativně dosáhnout. Pokud bude mít vypovídaná strana – coby podnájemce – primárně zájem na tom v podnajatých prostorech nadále setrvat, a jejím jediným cílem tak bude postavit najisto, že podaná výpověď byla neoprávněná, jedinou možnost, kterou podnájemce v tomto případě má, je žalovat na strpění dalšího užívání předmětu podnikatelského podnájmu (srov. § 1789 ObčZ).16 V takto zahájeném řízení bude muset soud – jako předběžnou otázku – posoudit právě diskutovanou oprávněnost podané výpovědi, neboť pouze na základě zodpovězení této otázky bude moci soud relevantně posoudit důvodnost uplatněného nároku vypovídaného podnájemce (tedy aby vypovídající pronajímatel strpěl pokračující výkon podnájemního práva).
Lze tak namítnout, že se na ochraně vypovídané strany z podnájmu fakticky nic nemění; vypovídaná strana má ve své dispozici právní prostředek, jak se může soudního přezkumu oprávněnosti výpovědi (přestože jako otázky vedlejší) ultimativně dovolat. Takovýto závěr by byl však povšechný a zkratkovitý.
Žaloba na strpění dalšího výkonu podnájemního práva přinejmenším není s to suplovat onen formalizovaný dialog účastníků podnájemního vztahu v podobě námitkového řízení. Ve vztahu k námitkám ve smyslu § 2314 ObčZ přitom jistě nelze považovat jako dostatečný substitut tzv. předžalobní výzvu ve smyslu § 142a OSŘ; přestože je účelem této výzvy taktéž snaha předcházet zbytečným soudním sporům (tedy nikoli pouze zajistit žalobci možnost uplatnit vůči žalovanému náhradu nákladů řízení), nemusí být tato činěna vždy. Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele (srov. § 142a odst. 2 OSŘ), nemusí budoucí žalobce vyzývat protistranu ke splnění povinnosti, která případně bude předmětem nadcházejícího sporu. Takovéto zvláštního zřetele hodné důvody by měly být vykládány široce, a odepřít žalobci právo na náhradu nákladů soudního řízení (o uložení povinnosti vypovídající straně strpět další výkon podnájemního práva) by tak mělo být možné jen zcela výjimečně.17
K tomuto závěru se ostatně hlásí též NS, podle něhož pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, a absence výzvy podle § 142a OSŘ tak zásadně nebude důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (vypovídající strana) ani po doručení žaloby svou výpověď nevezme zpět; není-li totiž vypovídající strana ochotna vzít podanou výpověď zpět ve lhůtě odpovídající té předpokládané § 142a OSŘ, není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.18 Uvedené závěry následně pak též NS prohlásil za ustálenou soudní praxi.19
Shrneme-li uvedené, oproti povinnosti strany vypovídané z nájemního vztahu vznést námitky ve smyslu § 2314 ObčZ, strana vypovídaná z podnájemního vztahu před podáním žaloby na strpění dalšího výkonu podnájemního práva žádnou takovou povinnost principiálně nemá.
Výše naznačený úmysl zákonodárce, vtělený právě do § 2314 ObčZ, takovýmto sporům předcházet tak s ohledem na rozebíranou judikaturu NS nemá prostor se v případě přezkumu výpovědi z podnájemního vztahu jakkoli prosadit. Pomineme-li však nyní, že právě takovýto postup bude velmi pravděpodobně přispívat k nárůstu počtu sporů, o to více v době pandemie viru covid-19 či jiné podobně nejisté době, přinášejí výše citovaná a v tomto příspěvku rozebíraná rozhodnutí NS pro stranu vypovídanou z podnájemního vztahu nutnou dávku právní nejistoty ohledně vhodného postupu při ochraně jejích práv.
Jak bylo již výše naznačeno, podnájemce má věcně totožná práva jako nájemce, tedy užívat či požívat předmět (pod)nájmu. V důsledku glosovaných rozhodnutí NS se však podnájemce, resp. strana vypovídaná z podnájemního vztahu, dostává do postavení diametrálně odlišného (rozumějme více nejistého), než je tomu v případě vztahů nájemních. Nelze přitom než zopakovat, že pro takovýto závěr zde nevidíme legitimní důvod.
Je očividné, že peněžité plnění, zejména pak jako náhrada případné škody vzniklé podnájemci (předčasnou) výpovědí z podnajatých prostor, nemusí vždy představovat ultimativní cíl této vypovídané strany. Bude-li mít vypovídaný podnájemce-podnikatel především zájem v podnajatých prostorech nadále setrvat, nemůže se však domáhat soudního přezkumu oprávněnosti obdržené výpovědi, jako je tomu v případě zvláštní právní úpravy nájmu prostoru sloužícího podnikání, ve smyslu § 2314 ObčZ.
Jak bylo popsáno výše, pro vypovídaného podnájemce bude velmi problematické využít „obecné“ určovací žaloby dle § 80 OSŘ. V konečném důsledku tak bude muset vypovídaný podnájemce napadat oprávněnost výpovědi prostřednictvím žaloby na plnění, a to v podobě žaloby na uložení povinnosti vypovídající straně strpět další výkon podnájemního práva; pouze tato žaloba bude totiž s to poskytnout vypovídanému podnájemci, v jeho nejisté situaci, alespoň drobnou jistotu v podobě absence nutnosti prokazovat naléhavý právní zájem.
V rámci takto zahájeného sporu pak bude soudem – avšak pouze jako předběžná otázka – posouzena oprávněnost výpovědi, resp. posouzeno, zda podnájemní vztah nadále trvá, či nikoli. V případě pronajímatele, coby vypovídané strany, bude otázka oprávněnosti obdržené výpovědi – opět jako otázka předběžná – posouzena až v případném sporu o zaplacení dlužného nájemného, resp. náhrady pronajímatelem utrpěné škody z důvodu předčasného odchodu podnájemce.
Lze však důvodně předpokládat, že z procesní opatrnosti bude strana žalující podávat společně se žalobou na plnění také „obecnou“ určovací žalobu (ať už pro případ, že bude chtít pronajímatel například žalovat na zaplacení nájemného též za dobu po podání výpovědi, nebo se podnájemce bude chtít právě touto cestou domáhat určení, že podnájemní vztah nadále trvá). V konečném důsledku tedy bude docházet k dublování předmětných sporů, které budou toliko více prodlužovat právní nejistotu dotčených stran (zejména pak tedy strany vypovídané); netřeba dodávat, že strana vypovídaná z podnájemního vztahu bude zároveň nucena na obranu svých práv vynaložit o poznání vyšší náklady na vedení souvisejících soudních řízení v podobě dvojmo placeného soudního poplatku za podanou (obecnou) žalobu určovací a současně podanou žalobu na plnění.
Neutěšenost celé situace pak již jen podtrhuje skutečnost, že nezřídka se pronajímatel, coby strana vypovídající, bude velmi pravděpodobně snažit vyvinout tlak na vypovídaného podnájemce zároveň podanou žalobou na vyklizení předmětu podnikatelského podnájmu. Můžeme tak uzavřít, že východiska výše citované a popsané rozhodovací praxe NS značně ovlivní (tj. degradují) podobu možné ochrany vypovídané strany podnájemního vztahu.
Znovu opakujeme, že nevidíme jakýkoli – ať už praktický, či teoretický – důvod, přičemž sebemenší zdůvodnění nepředkládá ani samotný NS, proč by se zvláštní úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání neměla prosadit též v případě podnájmu takovýchto prostor. Nelze přitom ponechat stranou tu skutečnost, že budou-li účastníci podnájemních vztahů nyní respektovat výše naznačený postup – a priori tedy budou na místo (obecné) žaloby určovací podávat žalobu na plnění –, vyvstává otázka, jak bude na tyto spory nahlíženo v situaci, kdy před pravomocným skončením takto zahájených sporů bude případně rozebíraná výkladová praxe NS ve vztahu k § 2314 ObčZ změněna. To pak způsobem, kdy uvedená praxe bude zcela obrácena, a § 2314 ObčZ se následně „nově“ uplatní i v případě posouzení oprávněnosti výpovědi z podnikatelských podnájemních vztahů. Budou takto podané žaloby vzhledem k tzv. incidentní retrospektivitě judikatury20 zamítány, nebo bude chráněna důvěra stran, resp. strany vypovídané ve výklad práva podaný již v té době překonanou judikaturou a z toho vyplývající její oprávněné očekávání ve správnost zvoleného procesního postupu? Jedná se pouze o další aspekt prohlubující právní nejistotu dotčených osob vyplývající z řešené judikatury NS.
Lze se pouze domnívat, zda jsou rozebírané závěry NS vedeny snahou co nejvíce minimalizovat v soudní praxi podávané určovací žaloby, nebo zde byla motivace jiná. Nelze však než uzavřít, že NS zasahuje výše popsanou rozhodovací praxí poměrně zřetelně do uvedeného a z textu zákona zřejmého úmyslu zákonodárce. Přinejmenším se to tak může jevit vzhledem ke skromnému odůvodnění obou výše citovaných rozhodnutí.
1 Viz Hulmák, M. § 2314. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 až 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 519 (marg. č. 25).
2 Námitky pak vyžadují písemnou formu (§ 2314 odst. 1 in fine ObčZ). Smysl a účel námitkového řízení lze spatřovat v tom, že strana vypovídaná sdělí, co konkrétně vůči výpovědi namítá. Vznesené námitky však obecně nemusejí být blíže zdůvodněny, postačí sdělit nesouhlas s výpovědí, případně výpovědními důvody. I přestože vypovídaná strana může mít zájem blíže vysvětlit důvody svých námitek, k zachování jejího práva na soudní přezkum výpovědi postačí, omezí-li své námitky co do obsahu toliko na prosté vyjádření nesouhlasu s podanou výpovědí.
3 Srov. Bajura, J. § 2314. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1351 a 1352 (marg. č. 3).
4 Viz Hulmák, M. § 2314. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 až 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 517 (marg. č. 4).
5 Srov. například Mlynář, V. § 2314. Petrov, J. a kol. Občanský zákonik․ Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2486 (marg. č. 16).
6 Viz rozsudek NS z 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019.
7 Analýza příslušných závěrů NS vyslovených ve vztahu k otázce poměru (vztahu) nájmu a podnájmu, resp. k otázce právní konstrukce institutu podnájmu v rámci českého práva, není předmětem tohoto příspěvku (dané závěry NS zde budou zohledněny jen v nutných souvislostech).
8 Viz rozsudek NS z 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019.
9 Srov. též například Bajura, J. § 2302. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1319 (marg. č. 11).
10 Srov. Hulmák, M. § 2302. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 až 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 491 (marg. č. 23).
11 Viz Mlynář, V. § 2302. Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2472 (marg. č. 14).
12 Srov. například rozsudek NS z 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4675/2018.
13 Srov. rozsudek NS z 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003 (Rc 2/2004).
14 Viz rozsudek NS z 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006.
15 Viz rozsudek NS z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99 (Rc 68/2001); obdobně pak též například rozsudek NS z 18. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1509/2019.
16 V následující části textu budou příslušné závěry činěny ve vztahu k vypovídané straně v postavení podnájemce. Vypovídaná strana v postavení pronajímatele je totiž z praktického hlediska oprávněna žalovat toliko na plnění v podobě zaplacení případně dlužného nájemného či předčasnou výpovědí podnájemního vztahu způsobené škody (lze s poměrnou jistotou předpokládat, že vypovídající podnájemce v krátkém čase podnajaté prostory vyklidí a vypovídaný pronajímatel nebude nucen žalovat na vyklizení těchto prostor). Pouze v případě vypovídané strany – podnájemce je tak relevantní též hypotéza, kdy má takováto strana zájem v podnajatých podnikatelských prostorech nadále setrvat, a primární otázkou pro ni bude toliko, zda podnájemní vztah nadále trvá, či nikoli.
17 Srov. například Tichý, J. Jiný pohled na předžalobní výzvu a náklady s ní spojené. Právní rozhledy, 2014, č. 8, s. 285.
18 Viz například usnesení NS z 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1154/2014; shodně pak též usnesení NS z 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015, z 31. 3. 2015, č. j. 29 Cdo 947/2014-80, a z 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014.
19 Viz rozsudek NS z 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015.
20 Srov. například nález ÚS z 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15.
Zdroj: E15
Stát by ušetřil, kdyby lépe vybíral a kontroloval externí právní služby, říká řídící partner největší česko-slovenské advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS Jaroslav Havel.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových připravuje návrh novely zákona, která by mu umožnila hájit v majetkových sporech před soudy všechny složky státu, tedy i příspěvkové organizace, jako je například Ředitelství silnic a dálnic nebo Národní památkový ústav. Úřad chce rozšířit své právní pracoviště, kde nyní pracuje necelá stovka odborníků, o desítky dalších právníků. Lze tak ušetřit?
Obecně je žádoucí, aby stát a státní podniky měly k dispozici přiměřená právní oddělení na zabezpečení běžných právních potřeb. Ideálně, aby v čele těchto oddělení byli vedoucí, kteří jsou schopní vybírat a koordinovat práci špičkových advokátních kanceláří v situacích, kdy na to státní aparát nestačí. Kvalitní specializovaní právníci ve službách státu by měli být schopni zajistit právní servis odpovídající kvalitě průměrných advokátních kanceláří.
A možné úspory?
Věříme, že stát může nadále zlepšit své hospodaření při vynakládání výdajů na externí advokátní kanceláře především jejich lepším výběrem a zejména odpovídajícím dohledem při poskytování služeb u již sjednaných zakázek. Sledujeme, že celá řada zakázek vedených ze strany veřejného sektoru je v celkové částce vynaložené na právní služby často i několikrát nadhodnocená oproti tržní ceně, která by byla dosažená v soukromém sektoru, přestože sjednané sazby advokátních kanceláří jsou často výrazně nižší.
Jak by měly úřady a další složky státu postupovat?
Veřejný sektor si často z různých důvodů vybírá advokátní kanceláře, které vůbec nepatří ke špičce v oboru, jež by si naopak vybral soukromý sektor. Podle našich statistik je HAVEL & PARTNERS, která má v současnosti celkem 250 právníků a daňových poradců, jedinou advokátní kanceláří, která patří do první desítky advokátních kanceláří podle realizovaných tržeb jak v oblasti soukromého, tak v oblasti veřejného sektoru. Věříme, že tento fakt mluví za vše.
Cestou k dosažení úspor na straně státu není další navyšování počtu právníků a vytváření dalších specializovaných „právnických úřadů“, ale zásadní zvýšení efektivity činnosti státních zaměstnanců a rozšíření a zvýšení manažerských schopností vedoucích úředníků, kteří advokátní kanceláře objednávají. Zároveň je klíčová jejich důsledná činnost s péčí řádného hospodáře při výběru a kontrole poskytovaných právních služeb.
Nebyla by pro vás advokátní kancelář státu se 150 právníky konkurencí?
Věříme, že činnost špičkových advokátních kanceláří je jak pro veřejný, tak soukromý sektor naprosto nezbytná, protože na straně veřejného sektoru zkrátka v celé řadě případů nelze dosáhnout tak mimořádné výkonnosti vedoucích právníků, jejich unikátního know-how, znalostí nejen místního, ale i mezinárodního práva a právního prostředí, a také vnější a vnitřní motivaci pro vynikající výkon právnické profese.
Zdroj: Ekontech.cz
Jak funguje advokátní kancelář s dvacetiletou tradicí v digitálním světě? Jaroslav Havel, řídící partner advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS, nás nechal nahlédnout pod pokličku pětinásobného nositele speciálního ocenění PRÁVNÍK.
Jaroslav Havel inklinoval k humanitním oborům už od dětství. Proč si vybral konkrétně oblast práva? Protože mu umožňuje posouvat věci dál a setkávat se s mimořádně inspirativními lidmi. A to ho na jeho profesi těší ze všeho nejvíc i nyní, s více jak dvě dekády dlouhou zkušeností v oboru.
Pro naše klienty jsme především dlouhodobým strategickým partnerem. Díváme se na jejich podnikání i z manažerské a podnikatelské perspektivy. Vedeme je z právního a daňového pohledu byznysem a pomáháme jim získat náskok před konkurencí. Nabízíme jim komplexní, chytrá a inovativní praktická řešení pro jejich podnikání.
Za tu dobu ušli čeští podnikatelé obrovský kus cesty, podnikatelské prostředí se zkultivovalo, přiblížili jsme se západnímu světu. Tomu se musela průběžně přizpůsobovat i legislativa, a především právní služby. Ty musí být mnohem komplexnější. I my proto jako úspěšná velká kancelář poskytujeme poradenství ve všech oblastech práva a všech podnikatelských oborech, abychom byli schopni realizovat všechny požadavky klientů s ohledem na jejich aktuální potřeby na trhu.
Tento rozvoj urychlený ještě pandemií koronaviru s sebou nese i četná právní rizika. Firmy potřebují bezpečně podle práva nastavit uvnitř společnosti jednotlivé procesy digitalizace, včetně přechodu na digitální dokumenty a využívání elektronických podpisů. To s sebou nese i otázky například ohledně správy dat. A v neposlední řadě má mnoho právních aspektů i celá oblast e-commerce.
„Měli jsme vizi a velké odhodlání. Na vrchol jsme se dostali díky strategickému uvažování, efektivnímu vedení a přizpůsobení potřebám trhu a klientů.”
K založení Akademie HAVEL & PARTNERS nás motivoval zájem klientů o vzdělávání. Chtěli jsme jim nabídnout vzdělávací akce v aktuálních oblastech práva a managementu a poskytnout jim další přidanou hodnotu. Je to na trhu unikátní projekt, na který máme mimořádně pozitivní ohlasy. V době pandemie jsme přešli na online formu a otevřeli Akademii všem, takže se u nás školí i kolegové z konkurenčních kanceláří. Zároveň se neustále snažíme zlepšovat komunikaci s našimi klienty a obchodními partnery. Využíváme k tomu moderní prostředky a nové komunikační nástroje. Jedním z nich je i H&P magazín, v jehož tištěné i online verzi nabízíme našim klientům zajímavý obsah s manažerským přesahem do aktuálních témat.
Letos naše kancelář slaví 20. výročí od svého založení. Za dvě dekády se nám podařilo vybudovat úspěšnou komerčně zaměřenou firmu s důvěryhodnou značkou. Chceme být i nadále dynamickou, chytrou a inovativní kanceláří a být intelektuálním lídrem na trhu českého právně-daňového poradenství. Budeme se nadále soustředit na to, abychom klientům nabízeli co nejlepší služby a byli pro ně dlouhodobým strategickým partnerem.
Když jsme kancelář v roce 2001 zakládali, začínali jsme pouze v pěti lidech v podstatě od nuly, na takový úspěch jsme v té době ani nepomýšleli. Měli jsme ale vizi a velké odhodlání. Na vrchol české advokacie jsme se dostali jen díky strategickému uvažování, efektivnímu vedení firmy a také proto, že jsme se za všech okolností dokázali přizpůsobit potřebám trhu a klientů, kterým jsme dokázali být i ve složitých chvílích maximální oporou.
JUDr. JAROSLAV HAVEL
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a od roku 2001 působí jako řídící partner advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS. Mezinárodní ratingové publikace ho doporučují jako předního českého odborníka pro oblast fúzí a akvizic a obchodního práva.
Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS získala v 16. ročníku oborové soutěže Lemur – Česká cena za public relations 2021 – první místo v kategorii Služby. V další oborové soutěži Fénix content marketing pak má stříbro za nejefektivnější firemní obsah. Obě ocenění kancelář získala za svůj Komplexní informační servis v době koronavirové.
Když se vlivem pandemie a souvisejících opatření lidé i firmy dostali do zcela bezprecedentní situace a chyběly jim informace, cítila HAVEL & PARTNERS jako lídr advokátního trhu ve středoevropském regionu povinnost přispět svým unikátním know-how a poskytnout zdarma poradenskou pomoc všem podnikatelům i občanům při výkladu následků jednotlivých vládních opatření. Vytvořila proto komplexní informační servis týkající se právních a daňových následků opatření ve všech klíčových oblastech. „I přes velký nárůst objemu klientské práce se u nás v kanceláři zvedla obrovská vlna solidarity. Dennodenně jsme připravovali užitečný obsah v mnoha formátech a prostřednictvím vhodně zvoleného komunikačního mixu jsme ho dostali k širokému publiku. Tím jsme prokázali, že umíme být i v době krize lídrem advokátního trhu, který je užitečný nejen klientům, ale celé společnosti,“ říká marketingová ředitelka a partnerka kanceláře Veronika Dvořáková.
Tento komplexní marketingový projekt nyní ocenila i odborná porota soutěže Lemur složená z profesionálů a odborníků v oblasti public relations a marketingové komunikace z prestižních agentur, firem a státních i neziskových organizací. „HAVEL & PARTNERS přinesla velmi promyšlený a užitečný servis, z marketingového a komunikačního pohledu zabalený do velmi precizně vydefinovaných a pestrých formátů, které umožnily, že se k těmto informacím dostalo maximum lidí, ale také se vzbudil zájem médií a přinesl advokátní kanceláři ještě mnohem větší publicitu a podporu image,“ komentovala vítězství kanceláře v kategorii Služby členka poroty soutěže Lemur a spolumajitelka PR a marketingové agentury Ogilvy Dita Stejskalová.
Lemur, Česká cena za public relations, je pravidelně vyhlašována od roku 2006. V letošním ročníku byly oceněny PR projekty realizované v období roku 2020 až do března 2021, které nejlépe vycházely z podnikatelské strategie zadavatele, obsahovaly kreativní řešení, byly v souladu s etickými pravidly oboru a měly prokazatelně pozitivní dopad na podnikání a reputaci zadavatele.
Kancelář pak s kampaní ke koronaviru uspěla i v další prestižní oborové soutěži Fénix content marketing. Porotci 8. ročníku Fénixe udělili HAVEL & PARTNERS stříbro v kategorii Nejefektivnější firemní obsah.
Ačkoli oběma soutěžím dominují především projekty zpracované externě ve spolupráci s PR agenturami, HAVEL & PARTNERS celou kampaň připravila in-house. „Marketing a PR je již od vzniku kanceláře nedílnou součástí našeho úspěchu a růstu, proto máme vybudovaný velmi silný a zkušený marketingový tým. Neustále sledujeme trendy a v oblasti marketingu professional services je i sami udáváme, máme propracovanou marketingovou strategii, včetně té digitální. Marketingu a PR se věnuji i já osobně a je to oblast, ve které umíme velmi efektivně pomoci i řadě našich klientů,“ doplňuje řídící partner kanceláře Jaroslav Havel.
Největší česko-slovenská nezávislá advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS jako již pravidelně s nastupujícím létem přistoupila k internímu povyšování. Kariérní postup zaznamenává od 1. 7. 2021 hned 10 advokátů – tři z nich se dostávají na pozici vedoucích advokátů a dalších sedm pak postupuje na pozici senior advokát.
Trojice Kateřina Surková, Martin Drahotský a Jiří Kunášek, kteří dosud působili na pozici senior advokátů, se od července stávají vedoucími advokáty.
Od zmíněného data pak kariérního posunu z pozice advokátů na pozici senior advokátů dosahují Pavel Amler, Soňa Karbanová Schweizer, Pavla Kaufmannová, Jakub Kocmánek, Pavla Korcová, Marián Minárik a Martin Stančík.
„Advokacie je především o lidech, a proto mě velmi mě těší, že v týmu HAVEL & PARTNERS máme kolegy, kteří svým pracovním nasazením, špičkovou profesionalitou, mimořádnými odbornými znalostmi a manažerskými dovednostmi a nadstandardní úrovní svých služeb přispívají k trvalému růstu a rozvoji firmy,“ říká řídící partner kanceláře Jaroslav Havel.
„Naším cílem je spolupracovat s nejlepšími právníky na trhu, a především si je také dlouhodobě udržet. Proto klademe velký důraz na profesní i kariérní rozvoj úspěšných kolegů na všech úrovních seniority. V kanceláři rozvíjíme motivační prostředí s jasnou vidinou kariérního růstu, který je v případě mimořádných právnických talentů mnohem rychlejší než u konkurence. Všem povýšeným kolegům gratuluji a zároveň pěvně věřím, že při další spolupráci dosáhneme společně mnoha nových úspěchů,“ dodává.
HAVEL & PARTNERS má mimořádně stabilní tým seniorních právníků. Naprostá většina partnerů, kteří v kanceláří působí, se přitom na vedoucí pozice v kanceláři dostala v rámci interního povýšení. Kancelář také nadále zůstává nejžádanějším zaměstnavatelem v oboru, již sedmý rok v řadě zvítězila v anketě TOP Zaměstnavatelé.
Zdroj: komunalniekologie.cz
Má obec možnost, jak zjistit, zda osoby podnikající na jejím území mají uzavřenou smlouvu na svoz odpadu přímo se svozovou firmou? Podnikatelé na výzvu obce často nereagují. Umožňuje obcím zákon dotázat se svozové firmy, se kterými podnikateli z obce má uzavřenou smlouvu?
Tento dotaz přišel do naší poradny. Obrátili jsme se proto na Mgr. Petra Opluštila z advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS s.r.o. a níže uvádíme jeho odpověď:
Obec se může svozových společností na tyto informace dotázat. Nicméně svozové společnosti nemají povinnost tyto informace obci poskytnout. S ohledem na skutečnost, že se jedná o citlivé informace o zákaznících, nelze očekávat, že obec na základě takového dotazu obdrží požadované informace. Mělo by však být v zájmu každého podnikatele prokázat obci existenci smlouvy s obcí nebo jinou oprávněnou osobou týkající se komunálního odpadu, který produkuje. Každý podnikatel má povinnost mít takovou smlouvu uzavřenu ještě před vznikem komunálního odpadu (§ 15 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech).
Každý obecní úřad má oprávnění kontrolovat, zda právnické a podnikající fyzické osoby působící na jejím území využívají obecní systém pouze na základě písemné smlouvy s obcí a v souladu s ní a zda mají zajištěno smlouvou převzetí odpadu, který samy nezpracují v souladu se zákonem o odpadech, osobou oprávněnou k převzetí daného druhu a kategorie odpadu podle zákona o odpadech.
Pokud v rámci kontroly prováděné podle kontrolního řádu kontrolovaná osoba “nereaguje”, tedy slovy zákona příslušnou smlouvu nepředloží, je namístě vůči takové osobě zahájit přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupku dle § 118 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech.
Za tento přestupek lze uložit pokutu až do výše 1.000.000 Kč. Přestupkové řízení může vést týž obecní úřad, který kontrolu prováděl. Pokud je příslušná smlouva předložena v průběhu přestupkového řízení, přestupkové řízení by mělo být zastaveno. Sledovaného cíle – zapojení podnikatelů do obecního či jiného systému nakládání s odpady – však bude dosaženo.
Radka Rainová
