Zdroj: newstream.cz
Hodnota skupiny kolem advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS narostla za šest let na dvojnásobek.
Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS má podle aktuálního ocenění společností Patria Corporate Finance, jehož výstup má redakce newstream.cz k dispozici, hodnotu 2,3 miliardy korun. To je více než dvojnásobek hodnoty z roku 2014, kdy byla na hodnota skupiny vyčíslena naposledy.
„Ocenění potvrzuje naši mimořádně silnou pozici na advokátním trhu ve střední Evropě, neboť hodnota přes dvě miliardy je u právnické firmy, která působí pouze ve dvou jurisdikcích, naprosto výjimečná. Nepřetržitý ekonomický růst firmy už od jejího založení a její dlouhodobá ekonomická stabilita jsou také potvrzením pro naše klienty a obchodní partnery, že spolupracují s maximálně důvěryhodnou firmou s minimálním rizikem,“ říká zakladatel a řídící partner právní firmy Jaroslav Havel.
Do skupiny patří kromě tuzemské pobočky advokátní kanceláře také slovenská kancelář, vzdělávací Akademie a inkasní firma Cash Collectors.
Valuaci vypracovala Patria Corporate Finance na základě výnosových a komparativních metod oceňování společností, a to ke konci prosince 2020. Havlova kancelář, která byla založena jako Havel & Holásek, je největší nezávislou právní firmou v regionu CEE a slaví letos dvacetileté výročí od vzniku. Tržby kanceláře v roce 2019 přesáhly miliardu korun.
Hodnota advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS včetně slovenské kanceláře a vzdělávací Akademie je podle analýzy poradenské společnosti Patria Corporate Finance téměř 2 miliardy korun. Ocenění celé skupiny zahrnující i inkasní agenturu Cash Collectors a další subjekty v rámci celé skupiny pak podle studie dosahuje takřka 2,3 miliardy korun. Valuaci si nechala HAVEL & PARTNERS zpracovat v souvislosti s 20. výročím kanceláře.
Valuaci vypracovala renomovaná poradenská společnost Patria Corporate Finance na základě výnosových a komparativních metod oceňování společností. V rámci analýzy stanovila celkovou hodnotu skupiny HAVEL & PARTNERS k datu 31. 12. 2020 na 2 289 mil. Kč. To je více než dvojnásobek hodnoty z roku 2014, kdy byla na základě studie hodnota skupiny vyčíslena naposledy.
„Ocenění potvrzuje naši mimořádně silnou pozici na advokátním trhu ve střední Evropě, neboť hodnota přes 2 miliardy je u právnické firmy, která působí pouze ve dvou jurisdikcích, naprosto výjimečná. Nepřetržitý ekonomický růst firmy už od jejího založení a její dlouhodobá ekonomická stabilita jsou také potvrzením pro naše klienty a obchodní partnery, že spolupracují s maximálně důvěryhodnou firmou s minimálním rizikem,“ říká řídící partner Jaroslav Havel.
Vysoká hodnota valuace se podle analýzy odvíjí od toho, že je HAVEL & PARTNERS největší nezávislou právní kanceláří ve střední Evropě a dlouhodobě nejúspěšnější kanceláří dle získaných ratingů a ocenění v České republice i na Slovensku. K renomé a vysoké hodnotě kanceláře přispívají také dlouhodobě silný právní tým s rozsáhlým know-how v téměř všech oborech práva, široké portfolio klientů, unikátní business development a CRM systém či strategické finanční řízení společnosti a marketing.
Pravidelná valuace společnosti umožňuje managementu společnosti získat přehled o aktuální hodnotě skupiny, což přispívá k optimálním strategickým rozhodnutím při řízení firmy a financování jejího rozvoje. Dlouhodobou výjimečnou ekonomickou kondici a úspěšné řízení společnosti potvrzuje i certifikát nejvyšší důvěryhodnosti AAA Bisnode, který za rok 2020 HAVEL & PARTNERS získala jak v Česku, tak na Slovensku, a který potvrzuje spolehlivost a důvěryhodnost společnosti a řadí ji mezi ekonomicky nejstabilnější firmy na trhu.
Autor: Robert Nešpůrek, Richard Otevřel
Pokud podnikáte v jakémkoliv oboru, jehož součástí je výměna dat (včetně osobních údajů) se zahraničím, a to především tím mimoevropským – a dnes už snad ani nezáleží, zda se pohybujete v digitálním prostředí a zpracování dat je vaším denním chlebem, zajišťujete strojírenskou výrobu a globální management, pracujete s daty zákazníků i zaměstnanců mimo EU anebo v čistě lokálním byznysu využíváte podpory softwarových nástrojů pocházejících ze Silicon Valley – pak jste si nejspíše s příchodem GDPR před třemi lety říkali, jak to bude dál s předáváním dat mimo GDPR zónu.
Tuto otázku po třech letech zodpověděla Evropská komise, když připravila změnu dosavadního souboru jedenáct a dvacet let starých smluvních vzorů známých pod pojmem standardní smluvní doložky („SSD“).
Jedná se o rozhodnutí Evropské komise přijaté 4. června 2021, s účinností od 27. června 2021. Nové SSD připravila Komise v souladu s Obecným nařízením o ochraně osobních údajů („GDPR“) s cílem zohlednit rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Schrems II a následné doporučení EDPB týkající se tohoto rozhodnutí.
SSD představují ve smyslu čl. 46 GDPR nástroj pro vytvoření vhodných záruk ochrany osobních údajů pro přenos osobních údajů do třetích zemí, jejichž právní řád nezaručuje dostatečnou úroveň ochrany osobních údajů. Konkrétně se jedná o vzorový text smlouvy mezi správcem či zpracovatelem osobních údajů, který hodlá předat osobní údaje do třetí země mimo Evropskou unii, resp. mimo EHP (tzv. vývozce údajů), a příjemcem osobních údajů v této třetí zemi (tzv. dovozce údajů).
Přijaté SSD reagují na technologický a společenský pokrok a na potřebu zajistit dostatečnou míru ochrany osobních údajů. Stávající SSD byly přijaty v roce 2001, resp. 2010, a to ještě před účinností Obecného nařízení o ochraně osobních údajů („GDPR“), přičemž v praxi je bylo nutné často adaptovat, aby odpovídaly obchodní realitě spolupráce (např. i v rámci holdingových struktur globálních společností). To s sebou ale přinášelo riziko, že po takové adaptaci už nebudou považovány za SSD.
Nové SSD tak připravila Komise v souladu s GDPR a s cílem zohlednit známé rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Schrems II a následné doporučení Evropského sboru pro ochranu osobních údajů týkající se tohoto rozhodnutí.
Typicky nejčastější druhy používaných adaptací tak byly vlastně povýšeny na vzor a modulárním přístupem (viz též dále) byla umožněna vyšší míra povolených zásahů do textu SSD. Pochopitelně v SSD přibyly povinnosti, které se objevily v GDPR oproti předchozí úpravě a současně je zřetelně deklarováno, že SSD ve vztahu mezi správcem a zpracovatelem plní současně roli zpracovatelské smlouvy podle čl. 28 GDPR.
Nová standardní smluvní ustanovení lze použít od vstupu rozhodnutí v účinnost, tedy od 27. června 2021.
Evropská komise ale zavedla dvě přechodná období.
Spoléhání se na toto přechodné období je dle našeho názoru velmi rizikové, neboť zpracovatelské operace málokdy zůstávají neměnné a pokusit se právně porovnat záruky podle starých a nových SSD nemusí být výhodnější než jednoduše sjednat kontrakt nový. Ostatně řada dozorových orgánů napříč EU již doporučovala, aby si vývozci údajů sjednali nové SSD co nejdříve a nečekali na konec přechodného období v příštím roce.
Cílem přijatých rozhodnutí o SSD je poskytnout společnostem komplexní smluvní nástroje k zaručení evropského standardu ochrany osobních údajů i po jejich exportu z EU, a to v souladu s požadavky obsaženými v GDPR.
Na rozdíl od stávajících SSD, které se vztahovaly pouze na omezené typy přenosu osobních údajů, přináší nové SSD tzv. modulární princip, který reaguje na komplexnost právních vztahů a různé okolnosti převodu.
Přijaté SSD jsou zvlášť zajímavé pro společnosti, kterým dosavadní SSD pro svou omezenost nevyhovovaly, anebo pro společnosti, u kterých přenos osobních údajů může být pro zrušení Privacy Shieldu ohrožen, ať už jde o správce, zpracovatele či další zpracovatele.
Možná jste zaslechli, že nové SSD přinášejí určité zjednodušení ve srovnání se stávající praxí při sjednávání doložek. V každém případě se však stále jedná o komplexní dokument nabízející mnoho možností, jak má vypadat výsledné řešení.
Z pohledu právní jistoty přináší tzv. moduly, které si vývozce údajů variantně vybere, možnost adaptovat ten samý vzor na konkrétní případ zpracování, tedy zda půjde o vztah správce – správce, nebo mezi dvěma zpracovateli, či dokonce případ v EU usazeného zpracovatele pro mimoevropského správce.
V rámci modulů pak ještě existuje možnost výběru konkrétních možností, např. režim dalších zpracovatelů. Vedle těchto modulů pak SSD obsahují pasáže, které měnit nelze, jinak hrozí celkem zřejmé riziko, že už nebudou naplněny požadavky GDPR.
SSD taktéž obsahují nadepsaná ustanovení, která musí smluvní strany doplnit, jako jsou např. kategorie předávaných osobních údajů, technická a organizační opatření aj.
Jako zásadní dopad rozhodnutí Schrems II lze v nových SSD spatřovat novou povinnost stran provést posouzení souladu právních předpisů třetí země, konkrétní okolnosti zpracování a veškerých technických a organizačních záruk.
Jinými slovy, SSD nemohou být jen formalitou, ale musí být reálně ověřeno, že jejich ustanovení jsou vymahatelná a že z nich cizí právo neudělá nefunkční dokument. Především vývozce údajů, jako primárně odpovědný podle GDPR, tedy musí pečlivě vyhodnotit všechny zmíněné okolnosti a zavést potřebná opatření (a ideálně je právě vtělit do SSD např. v rámci technických a organizačních opatření) pro zajištění souladu s požadavky evropského práva (např. šifrování údajů, pseudonymizaci apod.).
Dále přinesly nové SSD povinnosti pro dovozce údajů. Konkrétně se jedná o rozsáhlou informační povinnost vůči vývozci údajů v případě, že orgán veřejné moci požaduje převážené údaje. V této souvislosti zavádí SSD povinnost dovozce ve třetí zemi přezkoumávat zákonnost žádosti o přístup k osobním údajům ze strany veřejných orgánů třetí země a vést evidenci jeho kroků ve vyřizování těchto žádostí a na požádání prokázat vynaloženou snahu.
Dovozce údajů musí podle nových SSD neprodleně informovat vývozce údajů, pokud není z jakéhokoli důvodu schopen tyto doložky dodržet – nejen z jeho osobních důvodů, ale třeba díky změně legislativy dané země. Pokud tedy z jakýchkoli důvodů není dovozce schopen zabezpečit dodržení doložek, musí vývozce pozastavit přenos osobních údajů. Zavádí také právo vypovědět SSD, pokud do jednoho měsíce nedojde k nápravě, nebo dovozce podstatným způsobem poruší ustanovení SSD.
Nakonec lze uvítat, že SSD výslovně zavádí možnost volby rozhodného práva kteréhokoliv z členských států EU (jediným požadavkem je, že takové právo nebrání, aby subjekty údajů byly z těchto smluvních doložek – jako primárně dvojstranného smluvního vztahu – také oprávněné) a také možnost volby konkrétního soudu členského státu EU, který bude o věci rozhodovat v případě sporů.
Tato volba ovšem souvisí i s praktickým problémem, jak vlastně smluvní doložky uzavřít, aby fungovaly správně podle zvoleného práva a zavazovaly jak dovozce, tak vývozce osobních údajů, popřípadě další strany, které se pomocí tzv. dokovací doložky mohou k SSD přidat, což je užitečná funkce zejména pro rozvětvené globální koncerny.
Už jen méně než 17 měsíců zbývá do doby, než bude muset mít každý, kdo dnes používá původní SSD (anebo snad dokonce ještě spoléhá na zneplatněný Privacy Shield), vyjednány se svými obchodními partnery nové modernizované standardní smluvní doložky.
Náš tým v HAVEL & PARTNERS Vám pomůže
V naší kanceláři zdaleka nespojuje jen úspěch, ale také přátelství! Skvělým příkladem toho jsou David Neveselý a Robert Neruda; od 14 let, kdy spolu začali sedět v jedné lavici brněnského Gymnázia Elgartova, nerozlučná dvojka, zapálení sportovci a dříve i zcela neúspěšní amatérští umělci. Dnes ovšem špičkoví právníci a společníci HAVEL & PARTNERS.
Davča a Bobo, jak jim spolužáci říkali a jak se soukromě oslovují dodnes, se potkali na gymplu v Brně. Chodili do jedné třídy a seděli spolu v lavici. Pojí je ale nejen dlouholetá studentská spolupráce, kdy se jeden od druhého snažili opisovat. „Od 14 let jsme trávili spoustu času spolu. Já byl šprt, co měl problém si najít holku, a David třídní playboy, který měl školu víc na háku. Takto jsme to měli rozdělené,“ vzpomíná na tu dobu Robert Neruda.
Svou extrovertní povahu a výřečnost chtěli společně zúročit v divadle. A poté, co pravidelně nasávali atmosféru experimentální brněnské kulturní scény v rámci předplatného do Studia Marta, pustili se společně i do vlastních odvážnějších akcí. „Pokusili jsme se spolu s dalšími nešťastníky nazkoušet Malého prince jako divadelní hru. Celé to skončilo na mé nezpůsobilosti cokoli zazpívat a Davidově neschopnosti pronést jakoukoli větu s normální intonací,“ směje se Robert. David Neveselý ho doplňuje: „Neúspěchem skončil i náš pokus prorazit na poli pop music s vlastní new wave hudební skupinou. Já sice kdysi zpíval ve sboru, ale neměl jsem nástroj. A Robert sice kdysi chodil do Valášku, ale vůbec nemá hudební sluch.“
Útěchu našli v jiné společné vášni, a tou je sport. Vyráželi spolu týden co týden hrát fotbal, každou druhou neděli pak fandili v kotli Zbrojovky, kde zažili i památný zápas se Slávií, na který přišlo neuvěřitelných 44 tisíc diváků. Najezdili na kole nebo na bruslích nesčetně kilometrů a dodnes spolu pravidelně obouvají běžecké boty a záda si jistí na kratší ale i maratónské vzdálenosti. Dohromady Robert s Davidem uběhli tolik kilometrů, že by to vydalo na cestu z Brna do Kapského Města a zpět.
Po letech společných intenzivních zážitků na gymplu ale přišlo rozhodování, kam dál. Každý sice zamířil na jinou univerzitu, oba ale zvolili právo. David v Praze a Robert zůstal věrný Brnu. To jim ovšem nebránilo se potkávat, kdykoliv to šlo, hrát taroky a ve stavu nejvyšší nouze se i společně učit. „Vrcholem byla společná příprava na státnice na chalupě Robertových rodičů. Já tam měl na starosti každodenní přípravu krupičné kaše, Robert ničil plevel a společně jsme se starali o pudla Peggynu,“ popisuje David vzpomínku nápadně připomínající scény z filmu Léto s kovbojem.
A nerozluční stejně jako Edmund Hillary a Tenzing byli David s Robertem také na cestách. Společně prošli hory, nížiny i daleké kraje. „Z našich společných cestovatelských zážitků těžko vybrat jen jeden. Musím ale zmínit náš výlet do Číny. Bylo nám 24 let a je to příběh, z nějž vyčnívá zejména vzájemné zranění se trubkami ve spacím autobusu během dvou sekund a také to, jak jsme skončili na policejní stanici kdesi v Sečuánu,“ vypráví Robert.
A i když po studiích jejich profesní cesty mířily každá úplně jinam, už 11 let jsou zase na jedné lodi – jako kolegové v HAVEL & PARTNERS. David nastoupil do kanceláře v roce 2007 jako zkušená posila týmu specializovaného na služby privátním klientům. Robert v tu dobu působil jako místopředseda Úřadu pro hospodářskou soutěž. „Chtěl jsem mít Roberta zase vedle sebe jako na škole. Navštěvoval jsem proto čím dál častěji pod různými záminkami pracovně ÚOHS a mazaně jsem tam také posílal i zakladatele kanceláře Roberta Nešpůrka a Jaroslava Havla, aby si Roberta obhlédli jako naši novou případnou posilu. Záměr byl jasný, vrátit Roberta do mé sluneční soustavy,“ říká s trochou nadsázky David.
A lano hozené z Prahy zafungovalo. Robert nastoupil v roce 2010 do kanceláře jako klíčový člen týmu zaměřeného na právo hospodářské soutěže. „Od té doby, co je Robert v HAVEL & PARTNERS, jsem mnohem klidnější a taky motivovanější. Je to můj nejlepší kamarád a jsem pyšný, co všechno dokázal,“ dodává David.
Mimořádně úspěšní jsou ale oba. Dnes David i Robert vedou špičkové právní týmy ve svých oborech a jsou partneři a společníci v největší a nejúspěšnější česko-slovenské advokátní kanceláři. Od dob, kdy sdíleli jednu lavici, jsou ale také bez přestávky nerozluční přátelé. „Máme štěstí, že se máme a jsme tu vždycky pro sebe, už 30 let. Těším se na všechny další společné zážitky, které nás ještě čekají, třeba pravidelné pánské jízdy s našimi dětmi. A na září plánujeme společnou cyklojízdu z Vídně do Prahy,“ doplňuje Robert svého celoživotního parťáka.
Zdroj: Advokátní deník
Autoři: František Korbel, Jiří Buryan
Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát a prezident republiky dne 15. 7. 2021 podepsal nový stavební zákon. Ten vyšel ve Sbírce zákonů pod č. 283/2021 Sb. a nabude účinnosti 1. 7. 2023, s výjimkou některých ustanovení s dřívější účinností. To jsou fakta, na kterých se úředníci, akademici, advokáti, odborníci i politická reprezentace shodnou. O zbytku se však vede diskuse a zákon se stal samozřejmě předmětem politického souboje. Rezonují hlasy, že zákon je obecně prodeveloperský a povede ke snížení ochrany veřejných zájmů a práv veřejnosti. Zazněly dokonce i až dezinformační zprávy o tom, že nový zákon umožní zbourat Karlův most.[1] Není ale slyšet proč a konkrétně v jakých ustanoveních. Úsilím tohoto článku je proto na odborné rovině a na konkrétních institutech nového stavebního zákona tyto hlasy vyvrátit.
Tímto článkem si též dovolujeme navázat na advokátní diskusi o novém stavebním zákonu zahájenou Františkem Korbelem[2] a na něj navazujícími kolegy Alenou Bányaiovou[3] a Petrem Petržílkem[4] v tiskovinách České advokátní komory. Text Petra Petržílka je mimořádně zajímavý i tím, že využívá historickou zkušenost ředitele legislativního odboru a později i náměstka pro legislativu na MŽP. Všechny tři články se však vztahují ještě ke znění, které bylo v legislativním procesu v některých aspektech změněno.
Tzv. „velkou novelou“ stavebního zákona a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“) účinnou od 1. 1. 2018 byly z účastníků územního řízení podle stavebního zákona vyřazeny tzv. ekologické spolky (s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí, tj. „velkou EIA“). Omezení bylo předmětem ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud svým nálezem Pl. ÚS 22/17 ze dne 26. ledna 2021 v této části zamítl. Jak konstatoval Ústavní soud, došlo ke změně § 70 odst. 3 ZOPK tak, že slova „správního řízení“ nahradila slovy „řízení podle tohoto zákona“, čímž se omezil okruh těch řízení, v nichž je přiznáno účastenství spolkům založeným za účelem ochrany přírody a krajiny. Vláda ostatně v řízení před Ústavním soudem konstatovala, že „V současnosti však pro takto široce pojaté účastenství spolků ve správních řízeních neshledává racionální důvod“.
V praxi se objevují i názory, že spolky nadále právo účasti v řízeních podle stavebního zákona mají, byť v omezené míře[5], a to např. v metodické instrukci Ministerstva životního prostředí, která se však netýká řízení podle stavebního zákona, ale řízení podle ZOPK.[6] Nicméně závěry Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 22/17 zněly jasně (odst. 90): „Následně Ústavní soud posuzoval, zda právní úpravou obsaženou v § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve slovech „podle tohoto zákona“, ve znění novelizujícího zákona, došlo k zásahu do esenciálního obsahu (jádra) práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv, neboť dotčenými ustanoveními se pouze zúžil (tj. nikoliv vyloučil) procesní aspekt uplatňování tohoto práva ve správním (nikoliv rovněž soudním) řízení. Ekologické spolky se navíc i nadále mohou účastnit správních řízení, a to těch, v nichž lze skutečně identifikovat možnost reálného a vážného dotčení ochrany přírody a krajiny. Zejména jde (vedle řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny) o řízení a postupy v režimu zákona o integrované prevenci, zákona o EIA a vodního zákona.“
Důvodem pro takové omezení účastenství ekologických spolků byla široká míra zneužívání procesních práv ve stávajícím nepřehledném systému a účelová blokace řízení namísto věcné diskuse. Nový stavební zákon však eliminuje většinu neduhů stávajících řízení, a možnost zneužití se tak sníží ve prospěch věcného posouzení. Dávalo proto význam okruh účastníků opět rozšířit a za tento závěr se postavili, resp. sami jej navrhli zástupci kanceláří, kteří jsou dnes obviňováni z prodeveloperského přístupu. Z důvodu integrace dotčených orgánů na úseku ochrany životního prostředí do stavebních úřadů a novelizaci § 76 ZOPK tak nově stavební úřady v rámci řízení o povolení záměru budou posuzovat i splnění podmínek dle ZOPK (to doposud nedělaly). Tím pádem se spolky splňující podmínky dle § 70 odst. 3 ZOPK stanou účastníky řízení o povolení záměru dle § 182 písm. e) nového stavebního zákona.
Toto rozšíření okruhu účastníků přitom není vyvoláno požadavky práva EU ani českého ústavního práva, jde čistě o výsledek rekodifikačních prací.
Častým důvodem údajné prodeveloperské povahy nového stavebního zákona je domnělá zhoršená ochrana veřejných zájmů. Je ale obtížné dohledat, v čem konkrétně má spočívat.
Strukturálně je podstatou nového stavebního zákona přesun úředníků působících v povolovacím procesu v přenesené působnosti na různých organizačních útvarech obecních a krajských úřadů do režimu „čisté“ státní správy. V novém režimu budou mít úředníci zvýšenou ochranu díky služebnímu zákonu. Pod ten nyní nespadají ani úředníci stavebních úřadů, ani úředníci většiny dotčených orgánů. Názor, že ochrana úředníků proti politickému tlaku je silnější ve služebním poměru, nezastávalo jen Ministerstvo pro místní rozvoj jako autor základních tezí rekodifikace, ale i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře. Právě z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud konstatoval, že dokud úředníci stavební úřadů budou působit v přenesené působnosti a nebude přijata podobná ochrana, jako je služební zákon, hrozí zde v některých případech potenciální riziko ovlivnění samosprávou (vedením obce či kraje), tzv. systémová podjatost.[7]
Zjednodušeně řečeno, úředník stavebního úřadu se dostává do role, kdy rozhoduje o stavbě, kterou má jeho zaměstnavatel (obec) buď zájem stavět (silnice, škola atd.), nebo vůči které např. brojí (chemická továrna, hlučná distribuční hala), případně cokoli jiného, co souvisí s politickými požadavky obce a jejích občanů. Jak konstatoval rozšířený senát, obec pak má možnosti, jak takového úředníka v přenesené působnosti motivovat k rozhodnutí ve prospěch zájmů obce (a jejích představitelů).
Důsledkem takového přesunu úředníků bude ale hlavně kvalitnější, snazší a lépe prosaditelné metodické vedení jednotlivých stavebních úřadů. Dnes totiž Ministerstvo pro místní rozvoj nemá prakticky žádnou možnost jak řídit úředníky prvostupňových, ale de facto ani druhostupňových stavebních úřadů. Kontrola se tak omezuje pouze na rušení či změnu rozhodnutí v přezkumných procesech, ale to není dostačující. Jak správně poznamenal JUDr. Roman Kočí: „V systému, kde neplatí služební nadřízenost, prostě nelze agendu efektivně řídit, metodicky vést ani účinně kontrolovat.“[8]
Neexistuje tedy podle našeho názoru legitimní důvod se domnívat, že přesunem úředníků pod služební zákon a „čistou státní správu“ dojde ke snížení standardu ochrany veřejných zájmů. Naopak.
Co je nejdůležitější, má být na začátku. Návrh stavebního zákona předložený týmem Hospodářské komory začínal v § 1 slovy: „Smyslem stavebního zákona je vytvořit podmínky pro vyvážený rozvoj území, zvyšování kvality vystavěného prostředí, architektury a stavební kultury a integrovanou ochranu veřejných zájmů.“ I celý princip integrace rozhodování je především o snaze zlepšit koordinaci a vážení veřejných zájmů. Není a priori zaměřen na podporu výstavy. Zrychlení povolovacího procesu je jen sekundární efekt této integrace.
Integrace kompetencí má umožnit stavebnímu úřadu reagovat na dílčí složkové zájmy, což při dosavadní vázanosti závaznými stanovisky nemohl. To by měl využít k celostnímu přístupu, který zajistí, aby zbytnělý požadavek ochrany jednoho veřejného zájmu nevedl k nepřiměřenému dotčení jiných veřejných zájmů a k narušení nebo znehodnocení charakteru, potenciálu a hodnot území jako celku. Příkladem budiž často zmiňovaná proti-hluková nebo proti-povodňová zeď v území a její dopady na estetiku, život lidí i zvířat, prostupnost či pohledovou kvalitu území.
Nyní v povolovacím procesu nové stavby stavebník nejprve obstará závazná stanoviska dotčených orgánů, která potvrzují soulad jeho záměru s veřejnými zájmy v působnosti těchto orgánů (např. na úsecích památkové péče, bezpečnosti, ochrany zdraví a životního prostředí a jeho jednotlivých složek, požární ochrany, dopravy, energetické náročnosti atd.). Následně stavebník podává žádost o umístění stavby, stavební povolení atd. A až v těchto navazujících řízeních mohou účastníci řízení (např. sousedé) podávat námitky. Pokud ale namítají nesoulad např. s veřejnými zájmy na ochraně životního prostředí, tyto námitky již dotčený orgán neposuzuje. Své závazné stanovisko již vydal.
Stavební úřad je také posuzovat nemůže, protože nespadají do jeho kompetence (a ani odbornosti). Fakticky tak stavební úřad ve vypořádání námitek odkáže na vydané závazné stanovisko, popř. je přepíše do rozhodnutí a slovně nějak odůvodní nedůvodnost námitky bez jejího bližšího zkoumání. Námitka souseda stavby tedy není fakticky věcně vypořádána a zabývá se jí až nadřízený dotčený orgán a až poté, kdy soused podá odvolání.
Tento postup není podle autorů nového stavebního de lege ferenda správný a ani efektivní. V důsledku integrace se úředníci velké části dotčených orgánů přesunou přímo na stavební úřady. Namísto vydávání závazných stanovisek budou tito odborníci připravovat rovnou odpovídající části či podmínky rozhodnutí o povolení záměru, které spadají do jejich odbornosti a působnosti. V rámci toho budou seznámeni s podanými námitkami a ty budou moci věcně přezkoumat a vyhodnotit. Nadto, stejně jako doposud, budou vyhodnoceny odvolací námitky souseda stavby v rámci odvolacího řízení.
V oblastech, ve kterých došlo k integraci úředníků dotčených orgánů do stavebních úřadů, tedy bude vylepšená ochrana veřejných zájmů. Námitky např. sousedů stavby nebo jakýchkoli jiných účastníků řízení s odlišným zájmem od stavebníka budou vyhodnoceny dvakrát, namísto dosavadního faktického posouzení až v odvolacím řízení.
Podle stávající úpravy museli sousedé stavby uplatňovat jiný typ námitek v územním a jiný ve stavebním řízení. Výjimkou byly případy, kdy se stavebník rozhodl požádat o společné povolení (tj. spojené územní a stavební řízení podle § 94j a násl.). Řízení si tak vyžádalo větší pozornost odpůrce stavby.
Díky sloučení obou řízení do nového řízení o povolení záměru budou moci sousedé stavby (a nově též ekologické spolky) vznést všechny námitky na jednom místě, resp. v jediné fázi, aniž by museli vést složité právní úvahy o tom, jakou námitku kdy a kdy vznášet. To usnadní pozici těm, kteří hodlají vznášet věcné námitky. Horší je to samo sebou pro ty odpůrce staveb, kteří se zaměřovali na procesní obstrukce a kterým vedení dvou řízení umožnilo dvojnásobnou možnost řízení protahovat skrze opravné prostředky.
Digitalizace zásadně usnadní přístup všem účastníkům řízení k dokumentaci a dalším podkladům pro rozhodnutí. Oproti dosavadní nepříliš komfortní možnosti okopírovat si všechny podklady ze spisu budou mít účastníci možnost dálkového přístupu do spisu zabezpečeným způsobem. Tím se zvýší i transparentnost řízení.
Účastníci si budou moci lépe ověřit, zda do řízení přibyl nový podklad a jaké kroky stavební úřad činí. Rovněž bude zřejmé, k čemu se kdo vyjadřoval a zda se např. dokumentace v důsledku postupného vyjadřování správců sítí a dotčených orgánů a jejích úprav (ne)změnila. Pro lepší představu lze přirovnat tento způsob nahlížení k transparentnosti insolvenčního řízení, ovšem s tím rozdílem, že přístup do spisu získají jen účastníci řízení, a ne veřejnost. Zachována bude ovšem i možnost přístupu do spisu na stavebním úřadě.
Ustanovení § 81 a § 130 a násl. stavebního zákona upravuje možnost typicky obcí podmínit v územním nebo regulačním plánu další povolování záměrů uzavřením tzv. podmiňující plánovací smlouvy. V takovém případě územní plán stanoví základní obsah plánovací smlouvy, podmínky a lhůtu pro její uzavření, která nesmí být delší než 4 roky od nabytí účinnosti územního plánu.
Plánovací smlouva může mít mnoho podob. Podle našeho názoru typickou (a vhodnou) podobou bude podmínka, kdy stavebník bude povinen v rámci developmentu určité lokality provést investice do veřejné infrastruktury nebo veřejné vybavenosti území, např. vystavět přístupové komunikace, zavést energetické sítě, vybudovat školu/školku, kanalizaci, čistírnu odpadních vod, nebo poskytnout finanční příspěvek obci. Oproti tomu obec bude zavázána nezměnit územní plán, umožnit napojení na obecní infrastrukturu, přístup přes obecní pozemek apod. Plánovací smlouva může být sjednána také tak, že se obec teprve zaváže učinit kroky v samostatné působnosti vedoucí ke změně územního plánu umožňující zastavění.
Plánovací smlouvy prozatím ve stavebním zákoně zakotveny nebyly a uzavíraly se jako nepojmenované smlouvy dle občanského zákoníku. Stavební zákon ale nyní neumožňuje vložit podmínky uzavření plánovací smlouvy do územního plánu. Zakotvení takové podmínky může vést k lepšímu plánování rozvoje obcí a lepšího zaangažování investorů do tvorby kvalitního veřejného prostoru (tj. to, co Davoská deklarace označuje za high-quality Baukultur).[9]
Dlužno dodat, že institut plánovacích smluv obsahuje řadu nejasností, které již kritizovala A. Bányaiová. Bohužel se text daných ustanovení od její kritiky podstatně nezměnil. Stavební zákon upravuje dva typy plánovacích smluv, a to v § 81 odst. 3 již zmíněnou podmiňující smlouvu, která má správně veřejnoprávní povahu, protože je jí podmíněn další povolovací proces. U dobrovolné plánovací smlouvy se ale obec např. může jen zavázat k poskytnutí obecních pozemků např. pro přístup výměnou za finanční úplatu. Není pak zřejmé, proč by taková smlouva, která má ryze soukromoprávní důsledky a nemá nic co do činění s územním plánováním ani povolovacím procesem podle stavebního zákona, měla mít povahu veřejnoprávní smlouvy.
První odstavec § 130 však za veřejnoprávní označuje všechny plánovací smlouvy, a to i ty, které neobsahují podmiňující prvek. Přetrvává tedy kritika A. Bányaiové a ustanovení k plánovacím smlouvám jsou žhavým kandidátem na úpravu, která by legislativně technicky byla více srozumitelná. Dle našeho názoru verze plánovacích smluv z pera velmi zkušených kolegů z kanceláře Frank Bold, která byla odeslána do meziresortního připomínkového řízení v listopadu 2019 a byla výsledkem jednání pracovních skupin vedených Ministerstvem pro místní rozvoj, tyto oprávněné výtky řešila. Dost možná by tedy postačil návrat k tomuto znění.
Další pravidlo s ne zcela jasným důsledkem obsahuje § 81 odst. 1 pro územní plán a § 86 odst. 3 pro regulační plán. Podle něj může být v územním nebo regulačním plánu podmínka uzavření (podmiňující) plánovací smlouvy stanovena pouze nejvýše na 4 roky s tím, že „marným uplynutím stanovené lhůty pozbývá uvedená podmínka platnosti“. Důvodová zpráva tuto limitaci podmiňuje přirovnáním ke stavební uzávěře a nutností časové limitace z důvodu „neproporcionálního zásahu do vlastnických práv“. Bohužel je ale pominut zásadní rozdíl mezi plánovací smlouvou a stavební uzávěrou.
Cílem stavební uzávěry je zakonzervování stavu, než bude vyřešena nějaká podstatná záležitost, např. přijat komplexní nový územní plán nebo přesněji vytyčena veřejně prospěšná stavba. Stavební uzávěra tak musí mít i podle soudní judikatury dočasný ráz. Cíl podmiňující plánovací smlouvy ale může typicky být zcela jiný, a to ne zákaz stavební činnosti, ale umožnění výstavby změnou nezastavitelného pozemku na zastavitelný, avšak se stanovenými podmínkami. Plynutím času pak tyto podmínky nadále přetrvají, tj. nadále bude potřeba zkapacitnění ČOV, vybudování školy atd. V konečném důsledku tak dané pravidlo může výhody plánovacích smluv snížit. Dlužno dodat, že znění nového stavebního zákona z listopadu 2019, které bylo výsledkem jednání pracovních skupin vedených Ministerstvem pro místní rozvoj, a to i za účasti Hospodářské komory ČR, toto nejasné pravidlo neobsahovalo.
Tento problém nicméně je řešitelný. V případě stavební uzávěry přijaté na dobu 4 let by nebylo zpravidla možné její další prodloužení. Povaha podmiňující plánovací smlouvy je však odlišná. Je proto podle nás možné, aby obec změnou územního plánu přijala i s účinností po uplynutí stanovené doby opět podmínku územního plánu sjednat (podmiňující) plánovací smlouvy. Tím by byla platnost této povinnosti fakticky prodlužována, obec by však vždy musela zhodnotit aktuální požadavky, které na vlastníka může klást. Jednalo by se např. a aktualizaci dostupných kapacit ČOV, občanského vybavení apod.
Nelze však souhlasit s kritikou aktuálního § 131 odst. 1 písm. d) nového stavebního zákona, podle kterého obec může, ale také nemusí, převzít povinnost, dle které „po dobu trvání plánovací smlouvy nebude ve správních nebo soudních řízeních týkajících se povolení záměru uplatňovat návrhy, vyjádření a opravné prostředky, které by byly v rozporu s obsahem uzavřené plánovací smlouvy“. Takový závazek má soukromoprávní povahu a týká se samostatné působnosti obce, tj. obec zde nevystupuje ve vrchnostenském postavení. Je proto zcela legitimní, aby obec mohla (avšak nemusí tak učinit) výměnou za protiplnění ze strany stavebníka vyjádřit s jeho záměrem souhlas a vzdát se námitek vůči jeho stavbě. To však samozřejmě platí za předpokladu, že záměr bude uzavřené plánovací smlouvě odpovídat. Pokud bude obec postupovat při plánování svého rozvoje důsledně, mělo by být jejím zájmem, aby si pojistila, že budoucí výstavba bude probíhat v souladu s jejími představami o rozvoji. Tyto představy včetně povinností stavebníka vybudovat např. obcí požadovanou infrastrukturu může obec vtělit do plánovací smlouvy. Bylo by naopak nelegitimní, pokud by obec následně napadala záměr v povolovacím řízení i přesto, že stavebník svou stranu dohody dodržel.
Nový stavební zákon proto na tento závazek navazuje v § 190 odst. 2, dle kterého: „Stavební úřad dále nepřihlíží k námitkám účastníka řízení, které jsou v rozporu s uzavřenou plánovací smlouvou, jejíž smluvní stranou je tento účastník řízení.“ Obdobné pravidlo obsahuje § 226 odst. 2 nového stavebního zákona pro nepřípustnost odvolacích námitek. Nutno zdůraznit, že je pouze na obci, zda tento závazek do plánovací smlouvy vtělí, či ne. Nový stavební zákon jí to pouze umožňuje, ale nenařizuje.
Nemůžeme také souhlasit s Alenou Bányaiovou v tom, že případná povinnost stavebníka podle aktuálního § 131 odst. 3 písm. e) spočívající v „poskytnutí peněžního nebo věcného plnění za zhodnocení pozemku vydáním územně plánovací dokumentace“ by mohla být nelegitimní, či by mohla mít korupční důsledek.
Naopak, je správné, aby obec podmínila typicky změnu pozemků na zastavěné případným příspěvkem vlastníka, který může nabýt buď nefinanční povahy (vybudování nové infrastruktury) nebo finanční (příspěvek obci, která jej použije např. na zkapacitnění ČOV, které bude nutné pro nově zastavitelné pozemky). Po možnosti jasně stanovených pravidel příspěvků investorů praxe již dlouho volá. Lze připomenout např. jihlavské Zásady pro spolupráci s investory[10], obdobné brněnské zásady[11] nebo chystaná pravidla v hlavním městě Praze.[12] Na toto téma byla provedena odborná studie, jejíž závěry shrnul např. příspěvek v časopisu Urbanismus a územní rozvoj následovně: „Respondenty nejlépe hodnoceným se stal švýcarský nástroj paušálního odvedení části zhodnocení pozemku územním plánem. Možnost požadovat po vlastnících pozemků odvedení podílu ze zhodnocení pozemku plánovacím opatřením (typicky zónováním) má ve Švýcarsku dlouhou tradici sahající do poloviny 70. let minulého století. Nově od roku 2014 stanoví švýcarský Spolkový zákon o územním plánování (RPG) povinnost tohoto odvodu, a to minimálně ve výši 20 % z podílu na zhodnocení plánem využití území.“[13] Je podle nás spíše otázkou, zda by nový stavební zákon nemohl být více ambiciózní, přiblížit se švýcarské úpravě a danou povinnost kontribucí výslovně zakotvit.
Tzv. stavební hmotné právo, které podle glosy Josefa Staši v současném stavebním zákoně neexistuje, se stalo jedním z velkých témat k doplnění a modernizaci. Pro účely tohoto textu není ani tak podstatné, že stávající stav, v němž prakticky vše stanoví bez zákonných mezí prováděcí vyhlášky, koliduje s čl. 79 odst. 3 Ústavy, ale to, že prostřednictvím požadavků na výstavbu, tedy stavebního hmotného práva, lze uložit všem stavebníkům opatření, která jsou prospěšná a sledují veřejné zájmy. A nejen jim. Požadavky na výstavbu zahrnují i požadavky na využívání území, které se uplatní i pro pořizovatele územně plánovací dokumentace.
Návrh Hospodářské komory se v tomto ohledu inspiroval nařízením Rady hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (Pražské stavební předpisy). Ty jsou podstatně více moderní, inovativní a environmentálně i sociálně zaměřené, než celostátní vyhlášky ministerstev. Cílem bylo promítnout tyto požadavky do zákona.
Ne všechny sice přežily připomínkové řízení a odpor z různých resortních míst, ale přesto ve stavebním zákoně zůstaly novinky v podobě požadavku zvyšování obytné kvality veřejných prostranství či omezování dopadů oteplování a sucha, zejména možností vsakování vody či podporou využívání obnovitelných zdrojů a podporou e-mobility (např. tzv. běžný dobíjecí bod nebo individuální stavby OZE s instalovaným výkonem do 20 kW se dostaly mezi drobné stavby ve volném režimu). Objevuje se též požadavek zajistit dostupnost, prostupnost a obsluhu území pro užití chodci a cyklisty (§ 141) nebo požadavek na vymezování výsadbových pásů pro stromy nebo jinou veřejnou zeleň v ulicích (§ 142). Na stavby pak přímo zákon klade nově formulované požadavky na ochranu zdraví, životního prostředí, bezpečnosti, úspory energie a udržitelného využívání přírodních zdrojů, zejména opětovným využitím nebo recyklovatelností materiálů a konstrukcí z odstraněné stavby nebo použitím surovin nebo druhotných materiálů šetrných k životnímu prostředí při stavbě (§ 145 a násl.).
Jedním z důležitých cílů rekodifikace bylo omezení nelegální výstavby, resp. omezení možností jejího dodatečného povolení. Současná právní úprava umožňuje v § 129 odst. 2 stavebního zákona prakticky neomezené dodatečné povolení stavby, která byla realizována nelegálně, a to i vědomě stavebníkem bez příslušného povolení. Dodatečné povolení může nahradit nejen stavební povolení, ale i územní rozhodnutí, dokonce v něm může být udělena výjimka z požadavků na výstavbu. Možnost souseda stavby nebo jiné dotčené osoby vynutit si odstranění stavby byla prakticky velmi omezená.
Částečně by ji mohla zlepšit nová judikatura Nejvyššího správního soudu,[14] která umožňuje sousedovi či jiné dotčené osobě vynutit si zahájení řízení o odstranění stavby, její výsledky však praxe zatím nestačila příliš poznat. V praxi jsme narazili na častý přístup stavebních úřadů i stavebníků, kteří (i pro urychlení) raději realizovali stavbu nelegálně a počítali s tím, že po realizaci bude stavební úřad více nakloněn stavbu povolit, než pokud by šlo o povolení před realizací. Dokonce i někteří úředníci stavebních úřadů v rámci rekodifikačních diskusí přiznávali, že pro urychlení doporučili takto postupovat svým známým.
Podle nového stavebního zákona to ale již nebude možné. Stavby bude možné dodatečně povolit, ale ne všechny. Nový stavební zákon v § 256 omezuje tuto možnost na ty stavebníky, kteří jednali v dobré víře (např. pokud by jejich povolení záměru bylo až po realizaci zrušeno, např. správním soudem). Dalším omezením je nemožnost povolit v řízení o dodatečném povolení výjimku z požadavků na výstavbu (a to ačkoliv by to v řádném řízení jinak bylo možné). Jedná se o podle našeho názoru správnou limitaci znevýhodňující nelegální stavebníky, která zároveň znemožňuje stavebním úřadům „přimhouřit oko“ nad již realizovanou stavbou. Poslední podmínkou je úhrada pokuty za přestupek související s nelegální stavbou.
V průběhu rekodifikačních prací byly zvažovány i tvrdší přístupy, a to např. úplná nemožnost dodatečného povolení nelegálních staveb. To by ale bylo nepřiměřené v případě stavebníků, kteří stavbu realizovali v dobré víře v pravomocné povolení, které bylo až následně zrušeno, a to i z důvodu špatného procesního postupu stavebního úřadu. Pokud by dodatečné povolení nebylo možné, stavebník by musel již rozestavěnou stavbu odstranit, i když jeho samotná dokumentace splňovala všechny právní předpisy i požadavky na výstavbu a důvodem by mohlo být i jen vada postupu úřadů.
Nový stavební zákon upravuje i specifická pravidla pro soudní přezkum. Podle našeho názoru nejpodstatnější z nich je zakotvení pozice stavebníka jako účastníka řízení, pokud není sám žalobcem, a to v § 305. Toto ustanovení nepochybně je ve prospěch stavebníků, nicméně legitimně, neboť pouze narovnává jejich dosud nerovné postavení s ostatními účastníky řízení v soudním přezkumu.
Stavebník jako žadatel je iniciátorem celého povolovacího procesu, je to on, kdo dodává stavebnímu úřadu všechny podklady. Přesto podle stávajícího stavu není účastníkem soudního řízení podle soudního řádu správního. Pokud žalobu podá např. soused stavby, je žalovaným odvolací stavební úřad. Stavebník má pouze povahu osoby zúčastněné na řízení podle § 34 soudního řádu správního, ale to v praxi jen tehdy, pokud o toto postavení sám požádá. Správní soudy totiž stavebníky zpravidla za tyto osoby samy neoznačují, ačkoliv dohledání stavebníka jako osoby zúčastněné na řízení je netěžké, navrhovatel je dokonce povinen podle § 34 odst. 2 soudního řádu správního stavebníka jako takovou osobu označit a podle stejného ustanovení by měl správní soud takto stavebníka dohledat.
V praxi se tedy stává bohužel příliš často, že žalobě je přiznán odkladný účinek, aniž by stavebníkovi byla žaloba zaslána, nebo je dokonce rozhodnuto ve věci. Přiznáním odkladného účinku žalobě proti stavebnímu povolení je přitom stavebníkovi působena značná škoda, zvláště pokud již v mezidobí započal se stavbou a v důsledku rozhodnutí soudu by ji musel zastavit a zakonzervovat. Svědčí o tom i opakovaná rozhodnutí Ústavního soudu, které kladou důraz na povinnost dát stavebníkovi možnost vyjádřit se k žalobě a návrhu na přiznání odkladného účinku.[15]
I jako osoba zúčastněná na řízení má stavebník bezdůvodně podřadné postavení. Nemůže např. trvat na ústním jednání, nezasílají se mu všechny písemnosti a nemá až na vzácné výjimky nárok na náhradu nákladů řízení ani v případě plného úspěchu. Neexistuje proto legitimní důvod, proč by stavebník měl být diskriminován oproti jiným účastníkům řízení. Setkali jsme se s názorem, že by pak mělo soudní řízení tři účastníky, žalobce (např. spolek či souseda stavby), žalovaný odvolací stavební úřad a stavebníka, což by bylo z hlediska konstrukce soudního řádu správního nepřípustné.
Tomu lze ovšem snadno oponovat. I za stávajícího stavu může stavebník v případě neúspěchu napadnout rozhodnutí krajského (správního soudu) kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. V takovém případě „povýší“ z osoby zúčastněné na stěžovatele. Původní žalobce (soused) ani žalovaný však nejsou „degradováni“, nadále zůstávají účastníky kasačního řízení, které pak má účastníky tři.
Změny soudního přezkumu v novém stavebním zákoně ale obsahují i ustanovení, která naopak svědčí odpůrcům staveb, a to oprávněně. Prolamuje se čistě kasační princip soudního řízení správního ve prospěch apelačních prvků. Podle § 309 odst. 2 nového stavebního zákona může správní soud, je-li žaloba důvodná a bez dalšího dokazování je zcela zřejmé, jak by v případě jeho zrušení a vrácení stavebnímu úřadu k dalšímu řízení musel stavební úřad rozhodnout, a navrhl-li takový postup žalobce nebo osoba zúčastněná na řízení, rozsudkem napadené rozhodnutí změnit a žádost o povolení záměru i zamítnout. Prolomení kasačního principu není v evropském kontextu nic neobvyklého a správní soudy podle našeho názoru budou velmi dobře schopny rozlišit případy, které jsou vhodné, a které nikoliv.[16]
Cílem nového stavebního zákona bylo zejména reformovat výkon státní správy na úseku stavebního práva a odstranit obrovskou míru složitosti a řadu paralelních či navazujících procesů stávající úpravy. Zejména tyto procesní nedostatky (a nikoliv nutná ochrana veřejných zájmů či zájmů jiných účastníků než stavebníka) totiž brzdily povolovací proces. V tomto ohledu nový stavební zákon prospěje nejen stavebníkům, ale i úředníkům stavebních úřadů a dotčených orgánů, jelikož budou moci vést povolovací řízení efektivněji a více se věnovat věcné podstatě, než procesním aspektům.
Nový stavební zákon navíc obsahuje řadu ustanovení, která posilují práva veřejnosti a obcí oproti současnému stavu. Výše jsme na daném prostoru vybrali deset institutů, které jsou podle našeho názoru přínosem pro veřejnost ve snaze bránit nelegální nebo nevhodné výstavbě, resp. výstavbě, která je v rozporu s veřejnými zájmy či zájmy obce či sousedů stavby a které jsou zároveň jasnými důkazy, že zákon byl z tohoto hlediska psán neutrálně, výhradně na základě odborných kritérií, v heterogenním týmu[17] a jak nejlépe jsme uměli.
V Bulletinu advokacie chystáme od října podrobnější pravidelný seriál o změnách, které přináší nový stavební zákon.
[1] Viz https://www.irozhlas.cz/kultura/npu-stavebni-zakon-poskozeni-pamatky_1911261651_aur?_ga=2.261520142.2014680943.1627847654-1524812107.1624463171. Právní záruky ochrany Karlova mostu přitom zůstávají oproti stávající úpravě zcela nezměněny, resp. přesněji Karlův most jako národní kulturní památku legálně zbourat nelze a rozhodně na tom nechce nikdo nic měnit.
[2] Korbel F.: Nový stavební zákon. Bulletin advokacie 3/2020, str. 11.
[3] Bányaiová, A.: Návrh nového stavebního zákona – experiment pro vzduchoprázdno. Bulletin advokacie 7-8/2020, str. 48.
[4] Petržílek, P.: Nový stavební zákon aneb zvednutá rukavička. Advokátní deník. https://advokatnidenik.cz/2020/05/26/novy-stavebni-zakon-aneb-zvednuta-rukavicka/.
[5] Vedral, J.: K (ne)účastenství spolků na ochranu přírody v řízeních podle stavebního zákona. Bulletin stavební právo 1/2021.
[6] Viz Bod 8. 10. Metodická instrukce odboru obecné ochrany přírody a krajiny a odboru legislativního MŽP k aplikaci § 8 a § 9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, upravujících povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les a ukládání náhradní výsadby. Věstník Ministerstva životního prostředí, duben 2021.
[7] Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 89/2010 – 119 ze dne 20. 11. 2012.
[8] Kočí, R. Nový stavební zákon v souvislostech [online] https://www.epravo.cz/top/clanky/novy-stavebni-zakon-v-souvislostech-113192.html.
[9] Davoská deklarace z r. 2018 schválená ministry kultur jednotlivých evropských zemí. K dispozici online na https://davosdeclaration2018.ch/
[10] https://www.jihlava.cz/pro-investory/d-542841.
[11] https://www.brno.cz/podnikatel-investor/zasady-pro-spolupraci-s-investory/.
[13] Vejchodská, E., Felcman, J. a Šindlerová, V.: Ekonomické nástroje v české územně plánovací praxi, potenciál a bariéry jejich využití. Urbanismus a územní rozvoj. Ročník XXII. číslo 6/2019.
[14] Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39 ze dne 26. 3. 2021.
[15] Např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 871/21 ze dne 1. června 2021, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 7. 2. 2007, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4468/12 ze dne 23. 9. 2013 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1839/19 ze dne 22. 7. 2019.
[16] Prvky apelačního principu správního soudnictví obsahuje např. ve Velké Británii čl. 31 odst. 5 Senior Courts Act 1981, v Rakousku § 28 odst. 2 Verwaltungsgerichtsverfahrensgesetz, částečně i polský zákon o řízení přes správními soudy (Ustawa z dnia 30 sierpnia 2002 r. – Prawo o postępowaniu przed sądami administracyjnymi) v čl. 145a, ale v zásadě i § 16 odst. 5 českého zákona o svobodném přístupu k informacím.
[17] Kompletní autorský kolektiv návrhu stavebního zákona je uveřejněn zde: https://www.komora.cz/files/uploads/2019/12/Autorsk%C3%BD-a-konzulta%C4%8Dn%C3%AD-kolektiv-nov%C3%A9ho-stavebn%C3%ADho-z%C3%A1kona.pdf.
Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS zastupovala švýcarskou startupovou společnost PriceHubble při akvizici 100% podílu na českém startupu Realtify. Odkupem české firmy, která se zaměřuje na datovou analytiku pro development rezidenčních nemovitostí, vstupuje tento rychle rostoucí švýcarský PropTech na český a slovenský trh a dokončuje svou již čtvrtou akvizici v rámci své mezinárodní expanze.
Specializovaný tým HAVEL & PARTNERS poskytl společnosti PriceHubble při transakci komplexní M&A poradenství včetně due diligence, které zajišťovali partner Václav Audes a senior advokát Tomáš Navrátil spolu s vedoucím advokátem Vojtěchem Katzerem, advokátkou Klárou Šléglovou a advokátem Josefem Bouchalem. Daňové aspekty transakce měl na starosti daňový specialista Martin Bureš.
Rychle rostoucí startup PriceHubble byl založen v roce 2016 ve Švýcarsku. Tato B2B-PropTech společnost se zaměřuje na budování inovativních digitálních řešení v oblasti nemovitostí a financí, v současnosti zaměstnává přes stovku specialistů a po akvizici české firmy působí již v devíti zemích v Evropě a Asii.
„PriceHubble je jednou z nejrychleji rostoucích PropTech společností v Evropě. Touto transakcí dále posilujeme naši pozici. Ve střední a východní Evropě vnímáme silný potenciál pro náš další růst a akvizice týmu Realtify nám umožní urychlit naši expanzi na trh v regionu,“ říká Julien Schillewaert, generální ředitel PriceHubble.
Společnost Realtify byla založena v prosinci 2019 v Praze a na startupovém trhu se velmi rychle etablovala. Poskytuje analytické a výzkumné nástroje pro oblast rezidenčních nemovitostí. Pod křídly PriceHubble bude nově firma fungovat jako PriceHubble Czechia.
Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS se jako právní poradce prodávajícího účastnila významné regionální transakce v oblasti IT. Odborníci kanceláře zajišťovali pro klienta Ing. Bohuslava Mašku komplexní právní služby při prodeji společnosti M-SOFT, která poskytuje internetové připojení na Jihlavsku. Novým majitelem společnosti se stala společnost JAWvivotek.cz.
Součástí komplexních právních služeb pro klienta, které za advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS poskytovali partner kanceláře Václav Audes a senior advokátka Veronika Filipová spolu s právním asistentem Filipem Pavlíkem, bylo kromě poradenství při samotném prodeji 100% podílu společnosti M-SOFT také zajištění výběrového řízení, ve kterém prodejce hledal vhodného kupujícího.
Společnost M-SOFT je významný regionální poskytovatel internetového připojení, který na Vysočině zajišťuje konektivitu již od roku 1998. Od roku 2015 zahájila firma také intenzivní výstavbu vlastní optické sítě. V současné době poskytuje internetové připojení v Jihlavě a více než 130 obcích na Vysočině.
Odborný M&A tým advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS poskytoval komplexní právní poradenství společnosti HELUZ, jedné z největších rodinných firem v Česku, při koupi výrobce izolačních skel IZOS.
Jako právní poradci kupujícího měli transakci za advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS na starosti partner kanceláře Jan Koval, vedoucí advokátka Silvie Király a koncipient Michal Vik. Ti zajišťovali pro firmu HELUZ komplexní právní M&A služby včetně due diligence.
Společnost HELUZ se řadí mezi největší výrobce zdicích systémů v České republice. Firma dodává stavební systémy na český i slovenský trh, ale také do Německa, Rakouska, Polska a Maďarska. Svými špičkovými výrobky navazuje na rodinnou tradici, která se datuje až do roku 1876. Tu sice přerušil komunistický režim, ale po sametové revoluci potomci zakladatelů získali společnost zpět a firma se úspěšně rozrůstala. V současnosti má výrobní závody v Dolním Bukovsku, Hevlíně a Libochovicích. A své aktivity dál rozšiřuje nejen v oblasti stavebnictví ale i mimo tento obor.
Firma IZOS vznikla v roce 1992 a v současnosti je největším specializovaným výrobcem izolačních skel v České republice. Ta vyrábí v Plzni, Žatci a Sudoměřicích a denně jich vyprodukuje kolem 7,5 tisíce kusů. Dodává skla pro kvalitní plastová, dřevěná a hliníková okna a v současné době rozšiřuje výrobu také pro fasádní panely.
Transakce podléhá ještě schválení Úřadu pro hospodářskou soutěž. Po odsouhlasení úřadem vznikne společnost HELUZ IZOS. Hodnotu transakce se rozhodly strany nezveřejňovat.
Autoři: Petr Bratský, Robert Nešpůrek
Zdroj: FairWhistle Blog
Směrnice (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie ze dne 23. října 2019 vyžaduje, aby členské státy implementovaly příslušnou právní úpravu nejpozději do 17. prosince 2021. Návrh českého zákona o ochraně oznamovatelů nyní čeká na schválení Poslaneckou sněmovnou. 15. července 2021 návrh zákona projednal výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj a doporučil Poslanecké sněmovně návrh zákona projednat a schválit v předloženém znění ve 2. čtení. Níže najdete přehled základních práv a povinností vyplývající z návrhu zákona o ochraně oznamovatelů, které by měly podle aktuálního návrhu zákona povinné osoby splnit do 31. března 2022.
Mezní lhůta pro zavedení whistleblowingového systému je 31. března 2022 (3)
Zaměstnanec, člen statutárního orgánu či jiného orgánu společnosti, stážista, dobrovolník, praktikant, dodavatel služeb, žadatel o práci apod.
Potenciálně protiprávní jednání, které má znaky přestupku nebo trestného činu nebo porušuje právní předpis nebo porušuje právní předpis Evropské unie ve vybraných oblastech, tj.
Oznámení vědomě nepravdivá
(1) Hranice počtu zaměstnanců může být předmětem změny dle výsledku legislativního procesu v Parlamentu České republiky
(2) Hranice počtu obyvatel může být předmětem změny dle výsledku legislativního procesu v Parlamentu České republiky
(3) Lhůta může být předmětem změny dle legislativního procesu v Parlamentu České republiky
Zdroj: epravo.cz
Autor: Jan Králíček
V rámci tohoto článku si představíme aktuální soudní praxi k otázce „vytěsnění“ věřitele z insolvenčního řízení, tedy konkrétně situace, kdy je přihlášená pohledávka věřitele uhrazena třetí osobou, a to se souhlasem dlužníka a proti vůli původního věřitele, a následků takového postupu. Nedávná rozhodnutí insolvenčních soudů dospívají v jednotlivých případech k odlišnému výkladu.
Za „vytěsnění“ věřitele považujeme pro účely tohoto článku situaci, kdy třetí osoba v souladu s § 1936 odst. 1 občanského zákoníku („OZ“) plní za dlužníka (s jeho souhlasem) pohledávku přihlášeného věřitele. Podle § 1936 odst. 2 OZ pak platí, že kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku, a to včetně všech práv s ní souvisejících, včetně zajištění.[1] Jedná se tak o nucené postoupení pohledávky, tzv. subrogaci smluvní (shodně uvádí komentářová literatura)[2].
Pokud je taková pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení, pak o vstupu nového věřitele do řízení na místo původního věřitele může podle § 18 insolvenčního zákona („InsZ“) rozhodnout jen insolvenční soud na základě návrhu (původního) věřitele, který lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky[3]. Dispozice s přihlášenou pohledávkou tak zůstává plně v rukou původního přihlášeného věřitele, který je jediný oprávněn takový návrh podat.
Pro případné ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení pak platí, že v případě uspokojení přihlášené pohledávky v průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud účast věřitele v řízení ukončí rozhodnutím, pokud přihlášený věřitel nevzal přihlášku bez zbytečného odkladu zpět. Rozhodnutí musí být odůvodněno co do důvodu zániku pohledávky a nejsou proti němu přípustné opravné prostředky[4]. Věřitel má nicméně právo domáhat se určení, že pohledávka trvá, a to žalobou projednávanou jako incidenční spor[5].
V nedávné rozhodovací praxi Městského soudu v Praze se objevily dva případy, kde byly následky „vytěsnění“ věřitele posuzovány odlišně.
V případě insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 2125 / 2021 (dlužník KARA Trutnov, a.s.) došlo k ukončení účasti věřitele (č. přihlášky P-11) v řízení usnesením podle § 186 odst. 1 InsZ na základě závěru soudu o tom, že pohledávka přihlášeného věřitele zanikla plněním třetí osobou se souhlasem dlužníka právě dle § 1936 odst. 1 OZ.[6] Dle skutkových zjištění soudu původní věřitel dokonce vrátil platbu odesílateli. Následně mu byla uhrazena znovu, k přeposílání prostředků tedy došlo dvakrát. K ukončení účasti věřitele v řízení tedy došlo, přestože věřitel s úhradou zjevně nesouhlasil. Je podstatné doplnit, že šlo o částku pouhých 500,- Kč.
Se zánikem účasti tohoto věřitele v řízení došlo i k zániku jeho členství v prozatímním věřitelském výboru,[7] původní návrh byl formulován právě na odvolání z prozatímního věřitelského výboru. Nový věřitel, který pohledávku za dlužníka uhradil, se následně skutečně stal členem prozatímního věřitelského výboru na místo původního, který tak byl efektivně “vytěsněn”.[8] Jelikož v době výplaty neuběhla lhůta pro přihlašování pohledávek, nebylo vyloučeno, aby se nový věřitel přihlásil do řízení s pohledávkou získanou od „vytěsněného“ věřitele. K ukončení účasti původního věřitele v řízení došlo ještě před přezkumným jednáním.
V případě insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 24899 / 2020 (dlužník Františkovy Lázně SAVOY a.s.) došlo k podobné situaci, jen v mnohem větším měřítku, konkrétně šlo o částku cca 50 milionů Kč.
V tomto případě přihlášený věřitel nabyl své pohledávky původně postoupením od bankovního subjektu, přičemž součástí finanční dokumentace bylo i ujednání o vyloučení účinků § 1936 OZ.[9] Osoba, která provedla úhradu (investor v dlužníkem zamýšlené reorganizaci), se následně domáhala vstupu do insolvenčního řízení na místo původního věřitele, a to vlastním návrhem na změnu v osobě věřitele. Návrh na vstup do řízení byl odmítnut, byť ne (poněkud překvapivě) prostým odkazem na § 18 InsZ a ustálenou judikaturu,[10] která vyžaduje, aby návrh na změnu v osobě věřitele za všech okolností podal věřitel původní, ale zejména odkazem na smluvní vyloučení aplikace § 1936 OZ v úvěrové dokumentaci. Finanční prostředky byly následně původním věřitelem vráceny zpět, čímž bylo podle soudu opět vyloučeno, aby došlo ke změně v osobě věřitele. Případné rozhodování o ukončení účasti věřitele v řízení před přezkumem pohledávek soud označil za předčasné.[11]
Pohledávky tohoto věřitele byly dále popřeny dlužníkem a insolvenčním správcem právě z toho důvodu, že mělo dojít k jejich úhradě. V popěrných úkonech se objevuje argument, že kdyby ze strany původního věřitele došlo k odmítnutí plnění, jednalo by se o zjevně nepoctivé jednání a zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, jelikož odmítnutí uspokojení pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení údajně postrádá jakoukoli ekonomickou logiku[12].
Autor tohoto článku je názoru, že výše uvedený argument je lichý. Existují zcela racionální ekonomické důvody postupu v insolvenčním řízení, které spočívají v držení pohledávky a nepřijetí plnění od třetího subjektu, zejména pokud je věřitel dostatečně zajištěn. V zahraniční právní praxi je běžné, že majoritní věřitel provede tzv. hostile takeover (nepřátelské převzetí) prostřednictvím své věřitelské pozice[13], v českém prostředí si lze představit například věřitelskou reorganizaci se současným odebráním přednostního práva dlužníka sestavit reorganizační plán[14]. I osoba, která přistoupila k výplatě pohledávky, musela přeci mít ekonomický důvod pro úhradu takové částky, kterým nebylo nic jiného než snaha o vstup do klíčové pozice původního věřitele. Je logické, že při „vytěsnění“ se bude vždy jednat pouze o dobře zajištěné či jinak rozhodující pohledávky z pohledu vlivu na insolvenční řízení.
Lze shrnout, že přístup insolvenčních soudů k „vytěsnění“ se liší. Autor tohoto článku se ztotožňuje s názorem, který opakovaně obstál i v ústavním přezkumu, že podat návrh na změnu v osobě přihlášeného věřitele je pouze a výlučně právem (původního) přihlášeného věřitele, plně v souladu s § 18 InsZ. Co se týče případného ukončení účasti „vytěsněného“ věřitele v insolvenčním řízení podle § 186 InsZ, měly by insolvenční soudy vždy pečlivě zjišťovat, zda k úhradě skutečně došlo a jaké je stanovisko přihlášeného věřitele. Autor se kloní k závěru naznačeném ve výše citovaném rozhodnutí Městského soudu v Praze, který vrácení prostředků vyhodnotil tak, že původní věřitel zůstává nadále neuspokojen, pravidlo o nuceném postoupení pohledávky by mělo být v insolvenčním prostředí v tomto směru modifikováno a „vytěsnění“ v takovém případě vyloučeno.
[1] Srov. § 1936 odst. 1 a 2, § 1880 odst. 1, za přiměřeného použití § 1937 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v podrobnostech viz také komentářová literatura citovaná pod poznámkou č. 2
[2] Petrov, J. a kol Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 1950: „Domníváme se, že s ohledem na předlohu komentovaného ustanovení (§ 1422 OZO) jde o nucené postoupení pohledávky, a není tedy potřeba souhlasu či právního jednání věřitele (…) Uvedeným postupem tak dochází k subrogaci obdobně jako v situaci § 1937 “. Obdobně Švestka, J. a kol. V. Občanský zákoník. Komentář. Relativní majetková práva – část 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, § 1936: „Druhý odstavec upravuje případy, kdy za dlužníka plní třetí osoba, aniž za dluh ručí nebo jej jinak zajišťuje, tj. případy, kdy třetí osoba plní dluh formálně i materiálně cizí. Pokud tato osoba plní, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby ji postoupil svoji pohledávku. Pokud tak učiní, nastává subrogace, hovoří se o tzv. subrogaci smluvní.“
[3] Srov. § 18 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon
[4] Srov. § 186 odst. 1 insolvenčního zákona
[5] Srov. § 186 odst. 2 insolvenčního zákona
[6] Viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, č. j. KSHK 42 INS 2125/2021-P11-2
[7] Srov. § 63 odst. 1 ve spojení, § 59 odst. 1 insolvenčního zákona
[8] Viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, č. j. KSHK 42 INS 2125/2021-B-23
[9] Text ujednání: „Banka není povinna přijmout na úhradu dluhů dlužnice plnění od třetí osoby. Jakékoliv takové plnění poskytnuté bance bez jejího písemného souhlasu jakoukoliv třetí osobou odlišnou od dlužnice (s výjimkou poskytovatelů zajištění, vč. ručitelů přijatých bankou) bude považováno za plnění bez právního důvodu a nebude zakládat žádná práva třetí osoby podle ust. § 1936 ani § 1937 OZ.“
[10] Z odůvodnění usnesení sp. zn. III.ÚS 1083/20 ze dne 3. 11. 2020: „Již v usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 675/18 upozornil Ústavní soud na to, že podle § 18 insolvenčního zákona „soud rozhodne o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení na místo původního věřitele poté, co nastanou v průběhu insolvenčního řízení skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky, přičemž insolvenční soud tak učiní … na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Právní doktrína i ustálená judikatura obecných soudů se přitom shodují, že podání návrhu věřitelem je nutnou podmínkou postupu podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona…“ Z hlediska své působnosti se tak § 18 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje (za splnění stanovených podmínek) jak na převod, tak i na přechod přihlášené pohledávky. […] K podání návrhu na připuštění změny v osobě insolvenčního věřitele je aktivně legitimován pouze věřitel, na jehož místo má jeho právní nástupce vstoupit.”
[11] Viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. MSPH 59 INS 24899/2020-P12-21
[12] Viz aktualizovaný text popěrných úkonů dlužníka a insolvenčního správce uvedený v dokumentu zveřejněném v insolvenčním rejstříku pod č. MSPH 59 INS 24899/2020-P12-23
[13] Pro zahraniční právní praxi není tato otázka ničím novým, viz např. Athanas, JS. (2000). Using bankruptcy law to implement or combat hostile takeovers of targets in chapter 11. Business Lawyer, The. 55. Str. 593.
[14] Srov. § 339 odst. 3 insolvenčního zákona
Největší a nejúspěšnější česko-slovenská advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS navazuje na své loňské ekonomické výsledky; její obrat za čisté právní služby v prvním pololetí roku 2021 se meziročně zvýšil o 7,2 %. Vysokým tempem rostla především kancelář HAVEL & PARTNERS v Bratislavě.
V loňském roce výnosy kanceláře HAVEL & PARTNERS v České republice meziročně rostly o více než 6,5 % a tržby celé skupiny opět překročily miliardu Kč. V prvním pololetí letošního roku dosáhly výnosy za čisté právní služby v České republice a na Slovensku 414 mil. Kč, celkové tržby skupiny pak činí více než 520 mil. Kč. Velmi dobře se dařilo slovenské kanceláři, kde výnosy za čisté právní služby rostly o téměř 16 %. „Hospodářské výsledky naší kanceláře s růstem přes 7 % indikují, že se nám podařilo udržet pozitivní trend vysokého růstu z předchozích období. V posledních dvou měsících prvního pololetí se růst zrychloval a očekáváme, že s pokračujícím uvolňováním omezení přijatých v souvislosti koronavirovou pandemií bude tento trend pokračovat,“ uvádí řídící partner kanceláře Jaroslav Havel.
Výnosy HAVEL & PARTNERS rostou nepřetržitě od vzniku kanceláře v roce 2001. Přispívá k tomu především poskytování právních služeb předním českým, slovenským i mezinárodním společnostem a českým a slovenským podnikatelům, včetně cca třetiny nejbohatších Čechů a Slováků. Klíčovými poradenskými oblastmi zůstávají fúze a akvizice, právní a daňové strukturování osobního majetku či nemovitostní projekty, dál roste také skupina zabývající se restrukturalizacemi a insolvencemi či soudními spory a arbitrážemi.
K vynikajícím hospodářským výsledkům přispívá i mezinárodní renomé HAVEL & PARTNERS a související spolupráce se zahraničními právnickými firmami, které kancelář stále častěji zapojují do velkých komplexních mezinárodních projektů a přeshraničních transakcí.
Zdroj: E15
Léto je tu a po covidovém roce řada lidí stále pracuje převážně z domova. Nabízí se proto varianta zpříjemnit si léto v některé z dovolenkových destinací a pracovat z home office v zahraničí. Ale pozor, home office v cizině musí mít svá pravidla a podle právníků nese i jistá rizika.
V pracovních smlouvách je zpravidla uvedené místo pracovního výkonu. Ve chvíli, kdy zaměstnanec pracuje na home office, měl by se se zaměstnavatelem dohodnout, odkud bude vlastně reálně pracovat. Pokud by chtěl pracovat ze zahraničí a zaměstnavatel souhlasí, bylo by podle odbornice na pracovní právo z HAVEL & PARTNERS Petry Sochorové dobré upravit místo výkonu práce uvedené ve smlouvě. „Můžou se spolu ve smlouvě dohodnout, že zaměstnanec bude pracovat klidně i z více míst, a to dokonce i v různé pracovní dny,“ říká.
Zaměstnavatel by měl mít ale na paměti, že i u práce na home office v zahraničí platí pro něj stejné povinnosti, jako na standardním pracovišti. „Týká se to například splnění podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ochrany důvěrných informací nebo případných pracovních úrazů. U zaměstnanců na home office je obecně v těchto oblastech složité kontrolovat splnění potřebných podmínek, tím spíš, pokud zaměstnanec pracuje ze zahraničí,“ upozorňuje Sochorová.
V případě krátkodobých pobytů v řádu dnů či pár týdnů zpravidla nemusí zaměstnavatel ani zaměstnanec řešit placení daní v zahraničí. U pobytů, které nepřesáhnou 183 dní, je totiž většinou možné uplatnit výjimku podle smlouvy jednotlivých států s ČR o zamezení dvojího zdanění. Ty ale kromě krátkodobého pobytu obsahují i další podmínky, které musí být splněny, aby nemuseli firma ani zaměstnanec platit daně z příjmu v obou zemích. Je tedy vždy nutné si ověřit, že je taková smlouva s ČR uzavřená a jaké podmínky platí.
Při dlouhodobější práci zaměstnance v zahraničí, obvykle pobytu delším než 183 dní, nebo v případě, že má firma v daném státě stálou provozovnu pro daňové účely, bude zaměstnavatel v místě nejspíše platit daně podle tamních zákonů. Za jakých podmínek vzniká zaměstnavateli na místě stálá provozovna opět zpravidla upravuje místní legislativa či smlouva o zamezení dvojího zdanění, a podmínky se tak mohou stát od státu lišit. „Stálá provozovna může českému zaměstnavateli vzniknout buď z titulu trvalejšího místa výkonu činnosti zaměstnance, nebo z jeho delšího působení v dané zemi, pokud nepobývá na jednom místě,“ naznačuje Martina Jelínková, specialistka HAVEL & PARTNERS na daňové právo.
Neméně důležitou oblastí je podle ní i pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, které by měl český zaměstnavatel obecně v zahraničí odvádět. „Základní pravidlo v EU je platit pojistné tam, kde člověk činnost vykonává. Z tohoto pravidla jsou ale výjimky. Pokud splníte konkrétní podmínky a získáte evropský certifikát, který potvrzuje pokračující účast zaměstnance v českém pojistném systému, není pak třeba platit pojistné dvakrát. Tento certifikát může být vyžadován v zahraničí při kontrole, proč se ve státu výkonu činnosti nehradí pojistné. I v této oblasti tedy vždy v daném státě doporučuji prověřit konkrétní povinnosti zaměstnavatele, a to nejen v rámci EU, ale především u ostatních států, se kterými ČR má nebo nemá o pojistném uzavřené dvojstranné smlouvy, “ říká Jelínková.
Právě komplikované daňové i právní dopady, které s sebou práce z domova v zahraničí přináší, mohou být důvodem, proč zaměstnavatel s prací zaměstnance ze zahraničí jednoduše nebude souhlasit. „Může pak například vnitřním předpisem omezit, jaká konkrétní místa lze pro home office využívat. Pokud zaměstnavatel k omezení přistoupí, nemusí žádosti zaměstnance o práci na dálku mimo povolená místa vyhovět,“ doplňuje Sochorová.
Radka Rainová
