Zdroj: E15.cz
V USA je standard, že u jednání stojí vedle klienta dva nebo i více advokátů, známe to z filmů i z praxe. Jeden listuje spisem, hledá důkazy, listiny i argumenty, další je prezentuje soudu a klade otázky svědkům. Stejně běžné je to v Německu, Rakousku nebo na Slovensku, tedy v zemích s podobnou právní kulturou.
V Česku to jde pouze v trestních věcech. Nebo kdykoliv mimo soud – například když kupujete firmu, nemovitost, vedete transakci – můžete mít klidně celý tým právníků. Jakmile ale dojde na civilní soudní spor, který běžně řeší i spory mezi firmami a podnikateli, zákon připouští pouze jednoho zástupce. „Zejména pro složité obchodní spory je to zbytečné omezení z doby komunismu,“ říká Jan Šturm, partner české advokátní kanceláře Havel & Partners.
Ve velkých obchodních sporech se většinou řeší kombinace právních, ekonomických a technických otázek. Na přípravě tak vždy pracuje celý tým specialistů. Problém ale nastane ve chvíli, kdy u soudu může vystupovat jen jeden člověk. Ten musí zároveň prezentovat právní argumentaci, reagovat na soud, hlídat důkazy, klást otázky svědkům i vysvětlovat technické detaily. Přitom by část těchto věcí mohl mnohem lépe dělat jiný specialista. Výsledkem jsou často delší a méně přehledná jednání.
Na první pohled ano, ale v praxi je to často přesně naopak. Když je u soudu jen jeden zástupce, jednání bývá pomalejší a chaotičtější. Spousta práce se pak přesouvá mimo soudní síň, doplňují se další podání, konzultují se nové okolnosti, vše se znovu vysvětluje. Kdyby mohl jeden advokát vést jednání a druhý průběžně reagovat, připravovat návrhy nebo analyzovat nové důkazy, celé řízení by bylo plynulejší, přesnější a ve výsledku rychlejší, a to i pro soud.
Typicky u sporů o velké technologické projekty nebo mezinárodní transakce. Představme si spor o převod akcií, kde se řeší různé měny, daně, účetnictví, znalecké posudky, oceňování firmy. Protistrana přijde s novým argumentem a vy potřebujete okamžitě reagovat. Jeden advokát může mluvit, druhý paralelně připravovat odpověď. Přesně tak to funguje v trestním řízení a nikomu to nepřijde divné.
V jiných zemích tohle vyřešili dávno. Buď si klient určí, komu se má doručovat, nebo to určí soud. Stačí, když písemnost dostane jeden. A že by si zástupci protiřečili? To je spíš teoretická obava. Jednak rozpory mezi projevy řeší sami soudci a dále ze zkušeností v jiných zemích víme, že k takové situaci v praxi skoro nedochází. Zástupci jedné strany prostě táhnou za jeden provaz. Byli by sami proti sobě, kdyby to tak nebylo. A který klient by si platil zástupce, kteří si navzájem protiřečí?
I to má jednoduché řešení: soud přizná náhradu jen za jednoho advokáta. Neúspěšná strana tedy neponese vyšší náklady jen proto, že si protistrana zvolila týmový přístup.
Když se podíváme do historie, tak rakouský civilní soudní řád z roku 1895 mít dva zástupce umožňoval. Změna přišla v roce 1950 s komunistickou reformou práva a pravidlo bylo převzato i do zákona z roku 1963. Argument tehdy zněl, že řízení bude hospodárnější. Na přání klienta se tehdy moc nehledělo. Dnes je ale rok 2026 a pravidlo z roku 1963, respektive 1950, stále platí. A to není dobře.
Zahraniční klienti jsou často překvapeni, že u českého civilního soudu může mluvit jen jeden advokát. Pro velké firmy zvyklé na týmovou práci je to handicap. Ne ani tak finanční, ale časový – řízení se protahují, přibývá podání, roste složitost.
Radka Rainová
