Soudní dvůr Evropské unie nedávným rozhodnutím vyjasnil možný střet působnosti tzv. insolvenčního nařízení a nařízení Brusel. Níže shrnujeme zásadní body rozsudku Soudního dvora Evropské unie, který vyjasnil možný střet působnosti tzv. insolvenčního nařízení a nařízení Brusel I.

Relevantní právní rámec

Rozhodnutí Soudního dvora EU („SDEU“) ze dne 1. února 2019 ve věci C-535/17 se týká nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 („Insolvenční nařízení“), dle kterého obecně platí, že by se mělo prosadit právo státu, který řízení zahájil (lex concursus). Toto právo určuje procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení. Oproti tomu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 („Brusel I“) vymezuje kolizní normy obecně ve vztahu k ostatním občanským a obchodním věcem a nevztahuje se mimo jiné na konkursy, vyrovnání a podobná řízení, tj. i na oblast v Insolvenčním nařízení vymezenou jako úpadkové řízení.

Spor v původním řízení a stanovení předběžné otázky

Nizozemský soudní vykonavatel vykonával činnost svého úřadu prostřednictvím své společnosti. V roce 2008 převedl z jejího účtu částku 550 000 EUR na účet vedený v Belgii, ze kterého prostředky v hotovosti vybral. Vybraná hotovost přitom zřejmě představovala peněžní prostředky zákazníků soudního vykonavatele. V roce 2010 byl prohlášen úpadek soudního vykonavatele i jeho společnosti. V rámci úpadkového řízení podal insolvenční správce u nizozemského soudu žalobu proti belgické bance na uhrazení 550 000 EUR z titulu náhrady škody, kterou odůvodnil porušením zákonné povinnosti banky, která umožnila soudnímu vykonavateli výběry hotovosti. V řízení o žalobě se Nejvyšší soud v Nizozemsku obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, zda žaloba na náhradu škody, kterou podává insolvenční správce vůči třetí osobě v zahraničí, spadá pod výjimku stanovenou v čl. 1 odst. 2 písm. b) Brusel I spočívající právě v návaznostech na úpadkové řízení.

Řešení předběžné otázky ze strany SDEU

SDEU zkoumal zejména intenzitu vztahu mezi podanou žalobou a zahájeným insolvenčním řízením a z ní vyplývající příslušnost soudu stanovenou buď na základě Insolvenčního nařízení, nebo nařízení Bruselu I. Soudní dvůr v daném směru zejména odkázal na předchozí judikaturu a zdůraznil, že žaloba podaná v dané věci je založená deliktní odpovědností. Předmětná žaloba se jeví jako žaloba založená na obecných pravidlech občanského a obchodního práva, a nikoli jako žaloba založená na odlišných ustanoveních úpadkového řízení, čímž je relativně nezávislá na zahájení insolvenčního řízení a nemůže být považována za jeho přímý a neoddělitelný důsledek. Z toho důvodu dle SDEU není žaloba vyloučena z působnosti Brusel I.

Význam rozsudku a použitelnost na řízení před českými soudy

Pokud bude chtít insolvenční správce v České republice podat jménem věřitelů žalobou na náhradu škody proti subjektu se sídlem v jiném členském státě, měla by se prosadit obecná pravidla podle nařízení Brusel I (resp. nařízení Brusel I bis) namísto specifické úpravy pro oblast insolvenčního řízení. Dle našeho názoru budou závěry použitelné obdobně rovněž na základě aktualizovaného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 (tzv. Recast Insolvency Regulation), kterým bylo Insolvenční nařízení nahrazeno.

Pro všechny případy je vhodné zdůraznit, že i nadále platí, že odpůrčí žaloba insolvenčního správce podaná v rámci insolvenčního řízení vůči žalovanému, který má sídlo nebo bydliště v jiném členském státě, bude posuzována výhradně dle nařízení upravujícího úpadkové řízení.