Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS poskytla komplexní právní poradenství při další významné nemovitostní transakci. Tým pod vedením partnera kanceláře Lukáše Syrového a senior advokáta Alberta Tatry zastupoval developerskou společnost DBK Praha a. s. a investiční skupinu PROXY-FINANCE a. s. při získání 77% podílu ve firmě EUROPARK Holding s.r.o., která prostřednictvím společností EUROPARK Leasing s.r.o. a EUROPARK SHOPPING CENTER s.r.o. vlastní a provozuje obchodní centrum EUROPARK v pražských Štěrboholech. Hodnota transakce přesáhla 80 mil. eur. (2 mld. korun). Minoritní podíl zůstane v rukou dosavadního majoritního vlastníka – rakouské společnosti SES Spar European Shopping Centers. Cílem investorů je využít 180 tisíc čtverečních metrů plochy na rozšíření EUROPARK, čímž by se jeho kapacita de facto zdvojnásobila.
DBK Praha provozuje obchodní centra, která dříve patřila do sítě obchodních domů Prior. Jedná se např. o DBK Praha v Budějovické ulici, Zlatou bránu Prostějov, Galerii Přerov nebo Chomutovku.
PROXY-FINANCE je investiční skupina založená v roce 1991. Její investiční aktivity se v posledních letech zaměřují na financování restrukturalizací firem, developerských projektů a dalších transakcí podporujících financování specifických projektů.
Soudní dvůr Evropské unie nedávným rozhodnutím vyjasnil možný střet působnosti tzv. insolvenčního nařízení a nařízení Brusel. Níže shrnujeme zásadní body rozsudku Soudního dvora Evropské unie, který vyjasnil možný střet působnosti tzv. insolvenčního nařízení a nařízení Brusel I.
Relevantní právní rámec
Rozhodnutí Soudního dvora EU („SDEU“) ze dne 1. února 2019 ve věci C-535/17 se týká nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 („Insolvenční nařízení“), dle kterého obecně platí, že by se mělo prosadit právo státu, který řízení zahájil (lex concursus). Toto právo určuje procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení. Oproti tomu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 („Brusel I“) vymezuje kolizní normy obecně ve vztahu k ostatním občanským a obchodním věcem a nevztahuje se mimo jiné na konkursy, vyrovnání a podobná řízení, tj. i na oblast v Insolvenčním nařízení vymezenou jako úpadkové řízení.
Spor v původním řízení a stanovení předběžné otázky
Nizozemský soudní vykonavatel vykonával činnost svého úřadu prostřednictvím své společnosti. V roce 2008 převedl z jejího účtu částku 550 000 EUR na účet vedený v Belgii, ze kterého prostředky v hotovosti vybral. Vybraná hotovost přitom zřejmě představovala peněžní prostředky zákazníků soudního vykonavatele. V roce 2010 byl prohlášen úpadek soudního vykonavatele i jeho společnosti. V rámci úpadkového řízení podal insolvenční správce u nizozemského soudu žalobu proti belgické bance na uhrazení 550 000 EUR z titulu náhrady škody, kterou odůvodnil porušením zákonné povinnosti banky, která umožnila soudnímu vykonavateli výběry hotovosti. V řízení o žalobě se Nejvyšší soud v Nizozemsku obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, zda žaloba na náhradu škody, kterou podává insolvenční správce vůči třetí osobě v zahraničí, spadá pod výjimku stanovenou v čl. 1 odst. 2 písm. b) Brusel I spočívající právě v návaznostech na úpadkové řízení.
Řešení předběžné otázky ze strany SDEU
SDEU zkoumal zejména intenzitu vztahu mezi podanou žalobou a zahájeným insolvenčním řízením a z ní vyplývající příslušnost soudu stanovenou buď na základě Insolvenčního nařízení, nebo nařízení Bruselu I. Soudní dvůr v daném směru zejména odkázal na předchozí judikaturu a zdůraznil, že žaloba podaná v dané věci je založená deliktní odpovědností. Předmětná žaloba se jeví jako žaloba založená na obecných pravidlech občanského a obchodního práva, a nikoli jako žaloba založená na odlišných ustanoveních úpadkového řízení, čímž je relativně nezávislá na zahájení insolvenčního řízení a nemůže být považována za jeho přímý a neoddělitelný důsledek. Z toho důvodu dle SDEU není žaloba vyloučena z působnosti Brusel I.
Význam rozsudku a použitelnost na řízení před českými soudy
Pokud bude chtít insolvenční správce v České republice podat jménem věřitelů žalobou na náhradu škody proti subjektu se sídlem v jiném členském státě, měla by se prosadit obecná pravidla podle nařízení Brusel I (resp. nařízení Brusel I bis) namísto specifické úpravy pro oblast insolvenčního řízení. Dle našeho názoru budou závěry použitelné obdobně rovněž na základě aktualizovaného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 (tzv. Recast Insolvency Regulation), kterým bylo Insolvenční nařízení nahrazeno.
Pro všechny případy je vhodné zdůraznit, že i nadále platí, že odpůrčí žaloba insolvenčního správce podaná v rámci insolvenčního řízení vůči žalovanému, který má sídlo nebo bydliště v jiném členském státě, bude posuzována výhradně dle nařízení upravujícího úpadkové řízení.
Novela zákona č. 297/2008 Z. z. o ochrane pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti a o ochrane pred financovaním terorizmu (tzv. AML zákon) zavádza od 1. novembra 2018 pre slovenské právnické osoby, okrem iného, novú povinnosť zápisu konečného užívateľa výhod („KUV“) do jednotlivých registrov, v ktorých sú tieto právnické osoby evidované. Existujúce právnické osoby si musia splniť túto povinnosť najneskôr do 31. decembra 2019. Povinnosť zápisu KUV sa tak netýka len obchodných spoločností zapisovaných do obchodného registra, ale aj právnických osôb pôsobiacich v neziskovom sektore, t.j. nadácií, neziskových organizácií a neinvestičných fondov (účelové združenia majetku). Z tejto povinnosti sú zároveň vyňaté právnickej osoby, ktoré sú subjektom verejnej správy alebo emitentom cenných papierov prijatých na obchodovanie na regulovanom trhu, ako aj subjekty zapísané v registri partnerov verejného sektora.
Dne
26. 3. 2019 byla Evropským parlamentem schválena nová směrnice o autorském
právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu, která
zásadním způsobem ovlivní podobu internetu v Evropě. Součástí směrnice
jsou i kontroverzní a laickou i odbornou veřejností značně kritizované články
15 (dříve 11) a 17 (dříve 13).
Jednotný digitální trh
Směrnice o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu („směrnice“) má být jedním z dalších kroků, kterým chce EU posílit jednotný vnitřní trh a sjednocení podmínek napříč všemi členskými státy.
Po hlasování v Evropském parlamentu v září minulého roku a související dramatické veřejné diskuzi pokročil legislativní proces do tzv. trialogu mezi Komisí, Evropským parlamentem a Radou EU. Výsledné znění bylo 26. 3. 2019 schváleno Evropským parlamentem a v zásadě tak lze znění směrnice považovat za konečné.
Ačkoliv si mohl Evropský parlament odhlasovat možnost předložit další pozměňovací návrhy, neprošla tato možnost o několik málo hlasů, na čemž se zásadním způsobem podíleli europoslanci z Velké Británie, kterých se úprava už nemusí (nebo může, kdo ví?) vůbec týkat.
Směrnice upravuje řadu oblastí (např. vytěžování textů a dat pro účely vědeckého výzkumu, užití děl a jiných předmětů ochrany při digitálních a přeshraničních výukových činnostech, vhodné a přiměřené odměny autorů), z nichž největší pozornost veřejnosti byla zaměřena na články 11 a 13 (nyní články 15 a 17). Text směrnice je zejména v dotčených článcích ovlivněn složitostí problematiky a komplikovaností diskuzí, které přijetí směrnice provázely.
Zmíněné dva články směrnice zásadním způsobem posilují odpovědnost poskytovatelů online služeb poskytujících např. agregovaný přístup k článkům jiných webových portálů nebo platformy pro sdílení obsahu (např. Google, YouTube, Seznam.cz, Facebook nebo ulož.to, ale i mnoho dalších českých, slovenských i dalších evropských poskytovatelů). Obecně lze očekávat, že směrnice v Evropě změní podobu internetu, a to i podstatným způsobem.
Článek 15 – tiskové publikace online
Článek 15 upravuje práva vydavatelů tiskových publikací při jejich online užití poskytovateli služeb informační společnosti, zejména právo umožnit či zakázat rozmnožování takového obsahu.
Tato ochrana se nemá vztahovat na soukromá nebo nekomerční užití individuálními uživateli. Stejně tak se ochrana neposkytuje na vkládání hypertextových odkazů.
Práva vydavatelů se též nevztahují na užití jednotlivých slov nebo velmi krátkých úryvků z tiskových publikací.
Článek 17 – hostingové platformy
Článek 17 se zaměřuje na významný fenomén dnešní doby, a to hostingové platformy. Z jejího širšího pojetí, které zahrnuje téměř každou online službu od blogu přes diskuzní fórum, webhosting až po úložiště souborů umožňující další sdílení, se směrnice zaměřuje na ty platformy, na nichž je k dispozici pro veřejnost velké množství chráněného obsahu nahraného uživateli.
K tomu zavádí směrnice novou definici poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, což je poskytovatel služby informační společnosti, jehož hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je uchovávat velký počet děl chráněných autorským nebo jiným právem nahrávaných jeho uživateli a zpřístupňovat je veřejnosti, přičemž poskytovatel tato díla a jiné předměty ochrany uspořádává a propaguje za účelem zisku.
Z této definice směrnice vylučuje neziskové online encyklopedie, nezisková vzdělávací a vědecká úložiště, platformy pro vývoj a sdílení softwaru s otevřeným zdrojovým kódem, poskytovatele služeb elektronických komunikací, online tržiště, mezipodnikové cloudové služby a cloudové služby, které uživatelům umožňují nahrávat obsah pro vlastní potřebu. Článek 17 směrnice se tedy na tyto subjekty neuplatní.
Safe Harbour II?
Oproti dosavadnímu režimu vyloučení odpovědnosti (tzv. Safe Harbour) dle článku 14 směrnice o elektronickém obchodu (2000/31/ES) se nově zakládá režim, kdy zmíněný poskytovatel provádí sdělování nebo zpřístupnění veřejnosti (a tedy za obsah uložený třetími osobami – uživateli plně odpovídá), pokud poskytuje veřejnosti přístup k dílům chráněným autorským nebo jiným právem, tedy například zveřejněním na webové stránce.
Poskytovatel se však může zbavit své odpovědnosti, pokud naplní podmínky v článku 17 odst. 4 (můžeme ji nazvat jako Safe Harbour II), tedy pokud poskytovatel
V každém případě by na splnění těchto povinností mělo být nahlíženo podle druhu a rozsahu služeb, cílového publika a typu zpřístupněných děl (nebo jiných předmětů ochrany), jakož i dostupnosti vhodných a účinných prostředků a jejich náklady pro poskytovatele služeb.
Ačkoliv se směrnice hlásí k neukládání povinností obecného dohledu v odstavci 8 stejného článku, zdá se, že nadepsanými povinnostmi tuto deklaraci fakticky značně oslabuje.
Výjimka pro menší poskytovatele
Pro případ poskytovatelů služeb, které jsou dostupné méně než tři roky a jejichž obrat je menší než 10 milionů eur, se povinnosti podle článku 17 uplatní pouze v omezeném rozsahu, a to tak, že poskytovatel musí vynaložit veškeré úsilí k získání svolení od nositelů práv a jakmile obdrží dostatečně odůvodněné oznámení, musí znemožnit přístup k takovým dílům nebo jiným předmětům ochrany (nebo je odstranit).
Jakmile však počet jedinečných uživatelů překročí 5 milionů za kalendářní rok, je takový poskytovatel povinen prokázat, že vynaložil veškeré úsilí k zamezení dalšímu nahrávání oznámených děl a jiných předmětů ochrany, o nichž obdržel relevantní a nezbytné informace.
Výjimky pro uživatele
V odstavci 7 zákonodárce ujišťuje, že spolupráce mezi nositeli práv a poskytovateli dotčených služeb nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorská práva a práva s ním související, a to včetně případů, kdy se na ně vztahuje výjimka nebo omezení. Zaručené jsou pro uživatele výjimky pro citaci, kritiku, recenzi, užití pro účely karikatury, parodie nebo pastiše.
Co nás čeká a nemine
Směrnici nyní čeká ještě formální projednání Radou EU a publikace v Úředním věstníku Evropské unie. Od okamžiku její platnosti (použitelnosti) mají členské státy 24 měsíců na transpozici do národních řádů.
Členské státy tak budou muset nyní zpracovat poměrně hutný a složitý text. Kromě toho bude třeba vyjasnit mnoho vágních pojmů. Například není jasné, co znamená „velké množství“ v případě definice poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, co se rozumí pod nedostupností „konkrétních děl a jiných předmětů ochrany“ v případě režimu Safe Harbour II, nebo co znamená „krátký“ úryvek v případě výjimek z článku 15. Ostatně vágnost textu směrnice byla jedním z důvodů její časté kritiky.
Ačkoliv má směrnice přispět k jednotnosti evropského (digitálního) trhu, nemá česká ani jiná evropská národní transpozice v případě takto komplikovaného textu nic jistého, a lze očekávat i jistou míru roztříštěnosti pojetí. Ostatně transpozice směrnice o elektronickém obchodu do zákona 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, byla zákonodárcem pojata až příliš kreativně, čímž se svým zněním značně odchýlila od původního znění článku 14 směrnice o elektronickém obchodu a dodnes vyvolává dojem, že tento zákon odpovědnost poskytovatelů služeb zakládá, a nikoliv že ji vylučuje. Bude proto zajímavé sledovat transpozici nejen v České republice, ale i jiných členských státech, zejména Německu.
Naše kancelář se úpravou nové směrnice detailně zabývá od představení jejího prvního návrhu. Jsme připraveni Vám pomoci při uchopení nové úpravy, zejména pak posouzení konkrétních dopadů směrnice (a lokální transpozice) na Vaše podnikání, posouzení a úpravě obchodních a jiných podmínek pro používání služby, zavedení vnitřních postupů v souladu s novými pravidly, jakož i formou právní podpory v individuálních případech.
*24. 12. 1975 – †23. 3. 2013
Je to již šest let, co tragicky zemřel kolega, partner kanceláře, Ondřej Petr.
Jeho odchod nás velmi zasáhl. Ztratili jsme tak nejen vynikajícího právníka, ale především nenahraditelného přítele.
Ondřej Petr působil v kanceláři od jejího založení v roce 2001, v letech 2006 – 2009 pak zastával pozici senior poradce v Mezinárodní asociaci pro kapitálový trh (ICMA) v Londýně, kde se specializoval na poradenství mezinárodním investičním bankám. Oblasti bankovnictví a financí se věnoval i v naší kanceláři, kde vedl tým Bankovnictví, finance a kapitálový trh.
Největší česko-slovenská advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS přispěla do prestižního mezinárodního sborníku International Comparative Legal Guide to: Mergers & Acquisitions 2019, který se zaměřuje na problematiku fúzí a akvizic a na jehož přípravě se podílí významné mezinárodní i národní kanceláře.
Sborník přináší souhrnné informace z 53 zemí/jurisdikcí k regionálním zákonitostem akvizic a souvisejícím právním a regulačním předpisům či relevantním institucím. Kapitolu zaměřenou na reálie České republiky připravili řídící partner kanceláře Jaroslav Havel a ekvity partner Jan Koval.
Poradenské služby, které v souvislosti s fúzemi a akvizicemi poskytuje transakční tým HAVEL & PARTNERS s více než 70 právníky včetně 16 partnerů (co do počtu největší ve střední Evropě), zpravidla zahrnují detailní přípravu struktury transakce s využitím odborných znalostí o daném oboru podnikání, provedení hloubkové prověrky cílové společnosti za účelem ověření jejího aktuálního právního, daňového, účetního i provozního stavu, přípravu a projednání transakční dokumentace a uzavření (closing) transakce v souladu s relevantními právními předpisy.
Za posledních deset let jsme pomohli úspěšně dokončit přes 600 českých i mezinárodních M&A transakcí o celkové hodnotě převyšující 600 miliard korun (23 miliard eur). To nás podle výsledků prestižních globálních ratingových agentur Mergermarket, Thomson Reuters nebo EMIS DealWatch dlouhodobě řadí na vrchol v počtu realizovaných transakcí na českém, slovenském i středoevropském právním trhu.
Zdroj: Veřejné zakázky v praxi (3/2019)
Největší česko-slovenská právnická firma HAVEL & PARTNERS navázala na roky 2014 – 2016 a jako jediná domácí advokátní kancelář v České republice získala pro rok 2019 prestižní ocenění Czech Business Superbrands. Titul, na který dosáhnou pouze značky s vynikající pověstí, s nimiž si zákazníci spojují významné hodnoty a mají k nim osobní vztah, uděluje na základě sjednocených kritérií a metod organizace Superbrands v téměř 90 státech na pěti kontinentech. V České republice provádí výběr nejlepších značek od roku 2013.
„Prestižní ocenění Czech Business Superbrands získáváme celkově již počtvrté, nicméně poprvé od našeho rebrandingu a přejmenování názvu firmy na HAVEL & PARTNERS. Jsme rádi, že se nám po loňském suverénním vítězství v soutěži Právnická firma roku podařilo uspět i v čistě byznysovém žebříčku, který hodnotí značky podle kritérií, jakými jsou známost, budování brandu, inovace či prestiž. K našemu úspěchu zřejmě napomohlo i to, že se nám v roce 2018 mimořádně ekonomicky dařilo,“ komentuje zisk titulu pro nejlepší české značky řídící partner HAVEL & PARTNERS Jaroslav Havel.
Organizátoři žebříčku při nominaci relevantních značek nejprve vycházejí z databáze všech registrovaných obchodních trademark značek, kterou pro tento účel uvolňuje český Úřad průmyslového vlastnictví. Nominace se dále opírá o obchodní výsledky, které Superbrands generuje ve spolupráci s Bisnode, expertní společností na obchodní data. Konečné slovo o udělení titulu Superbrands v daném roce má potom odborná komise složená z respektovaných profesionálů z oblasti byznysu, komunikace, marketingu, médií a marketingového výzkumu.
Další neprávnická ocenění
HAVEL & PARTNERS je také držitelem řady dalších ocenění týkajících se značky či ekonomické stability. V hodnocení TOP Zaměstnavatelé, vycházejícím z průzkumu preferencí studentů vysokých škol, získala kancelář již pátý rok po sobě (2015 – 2019) ocenění nejžádanějšího zaměstnavatele v České republice mezi advokátními kancelářemi. V žebříčku ČEKIA Stability Award, sestavovaném v rámci CZECH TOP 100, kancelář od roku 2011 dosahuje hodnocení AAA – Excelentní, které ji řadí mezi 2 % ekonomicky nejstabilnějších firem v České republice. HAVEL & PARTNERS také obdržela cenu za nejlepší pracovní prostředí v České republice mezi advokátními kancelářemi, když zvítězila v prvním ročníku soutěže Kanceláře roku 2016.
Zdroj: Právní rádce (3/2019)
V poslední době se stále častěji v právní praxi setkáváme s pojmem smart contract neboli chytrá smlouva. Co si pod touto “novinkou” ale představit? Výraz smart contract budí řadu otázek. Je to vůbec smlouva podle českého práva? Jedná se skutečně o nový koncept? Kde leží hranice její využitelnosti a vymahatelnosti?
Samotný koncept „smart contract“ byl poprvé použit již v roce 1997 programátorem Nickem Szabo v práci Formalizing and Securing Relationships on Public Networks. Szabo fungování smart contractu demonstroval na příkladu uzavírání kupní smlouvy mezi kupujícím, fyzickou osobou, a prodejcem, společností prodávající nápoje skrze nápojový automat. Kupující vhodí částku do automatu – vybere zboží a tedy akceptuje nabídku – automat provede výkon kupní smlouvy a poskytne kupujícímu zboží z automatu.[1] Jako další příklad Szabo ve své práci uvedl leasing automobilu. Pokud nebude jedna smluvní strana splácet jednotlivé splátky, program nainstalovaný v automobilu aktivuje funkci backdoor, automobil se zamkne a odemknutí umožní pouze věřiteli – bance. Funkce backdoor se následně v čase celá deaktivuje, jakmile dlužník uhradí nezaplacené splátky.[2] Na těchto příkladech Szabó vysvětlil základní definiční znaky fungování smart contract, tj. že smlouva je vykonávána
Co se týká technologického pojetí, lze smart contract chápat jako soubor příkazů zanesených ve zdrojovém kódu, které jsou vykonávány prostřednictvím počítačového programu.[3] Existence a obsah smlouvy jsou tak vyjádřeny pomocí určitého programovacího jazyka.
Pojem smart contract se v posledních letech objevil v souvislosti se vzrůstajícím využitím technologie blockchain, kterou lze charakterizovat jako decentralizovanou databázi libovolných zaznamenatelných informací ukládaných do jednotlivých vzájemně provázaných „bloků“. Bloky samotné a autenticita nově přidaných informací jsou ověřovány všemi uživateli dané databázena základě konsenzu.[4] Technologie blockchain je dále založena na šifrování dat uložených v databázi, na nezměnitelnosti zapsaného a autorizovaného kódu v rámci databáze a na konsenzu všech jednotlivých uživatelů databáze při schvalování každé transakce.
Technologie blockchain tak přinesla do problematiky smart contract další znaky, a to zejména nezměnitelnost obsahu smlouvy, důvěryhodnost v důsledku zašifrování záznamů a transparentnost (zejména v důsledku nutného konsenzu všech uživatelů pro schválení transakce).
Obstojí smart contract jako smlouva podle českého práva?
Abychom odpověděli na otázku, zda lze smart contract považovat za smlouvu podle českého práva, musíme nejprve vyřešit, zda české právo vůbec umožňuje sepsat smlouvu pomocí algoritmu zachyceného určitým programovacím jazykem.
České právo by v tomto ohledu nemělo klást překážky. Občanský zákoník (dále jen „OZ“) stanoví až na výjimky zásadu svobody volby formy.[5] Takovou formou může být i algoritmus obsahu smlouvy zachycený příslušným programovacím jazykem. Rovněž odborná literatura dovozuje, že pro platnost písemného právního jednání není rozhodné, jaký jazyk bude v rámci písemné formy smlouvy použit.[6] Pokud se tedy smluvní strany shodnou na zachycení obsahu smlouvy pomocí programovacího jazyka, a tento je pro ně dostatečně srozumitelný a schopný zachytit obsah jejich vůli, je dána (případně splněna) písemnost smlouvy, pro jejíž platnost tedy není rozhodné, jaký jazyk bude použit.
Vzhledem k tomu, že smart contract je uzavírán v elektronické podobě, je dále potřeba vyřešit, zda smart contract naplňuje tři základní znaky elektronického právního jednání obsažené v §561 odst. 1 a 562 odst. 1 OZ,[7] tj. (i) zachycení obsahu právního jednání, (ii) určení jednající osoby a (iii) podpis jednající osoby.
Právní obsah je zachycen v programovacím jazyku, tudíž první podmínka je splněna.
Co se týká určení jednajících osob, rovněž tato podmínka může být ve vztahu ke smart contract splněna, pokud jej vnímáme jako blockchainovou záležitost. Každý jednotlivý uživatel vystupuje v blockchainové databázi pod konkrétní kombinací tzv. veřejného a soukromého klíče, a touto kombinací disponuje právě takový jediný uživatel. Konkrétního uživatele lze tedy na základě kombinace veřejného a soukromého klíče jednoznačně určit a identifikovat (tzv. identifikovatelná osoba). Zároveň vzhledem k tomu, že v souladu se současnou právní úpravou je v soukromoprávních vztazích možné užít víceméně libovolnou formu elektronického podpisu, lze soukromý klíč uživatele blockchainu za dostatečný podpis považovat a po jeho připojení tak i považovat smart contract za podepsaný.[8]
S ohledem na splnění výše uvedených podmínek se tedy dá dovodit, že smart contract může naplnit požadavky na písemnou formu právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 562 odst. 1 OZ.
Aby mohl být smart contract uzavřen jako smlouva dle českého práva, musí být nicméně splněny další podmínky, tj. musí (i) dojít k nabídce, (ii) přijetí nabídky a v případě distančního sjednávání smlouvy (iii) k doručení přijetí nabídky nabízející smluvní straně.[9] Obsah nabídky sepsaný ve smart contract pomocí algoritmu by proto měl obsahovat alespoň podstatné náležitosti určitého smluvního typu tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím.[10] Pokud tedy budou podstatné náležitosti určitého smluvního typu součástí počítačového kódu a smluvní strany se na obsahu smart contractshodnou, bude pak naplněna podmínka existence vůle stran řídit se obsahem smlouvy.[11]
Pokud shrneme výše uvedené, smart contract může za splnění určitých podmínek obstát jako smlouva podle českého práva.
Využitelnost smart contract
Jak již bylo naznačeno v úvodu, využití smart contract se nejčastěji zmiňuje v souvislosti s jednoduššími smluvními vztahy. Jako příklad můžeme uvést nájemní vztahy při krátkodobých pronájmech, tedy situace, kdy nájemce nezaplatí splátku nájemného nebo se mu nestrhne platba z účtu a program automaticky zamkne dveře od bytu.
Otázkou však zůstává, zda lze vůbec koncept smart contract využít i u komplexních smluvních vztahů, ve kterých jsou obsažena podrobná prohlášení a záruky smluvních stran, rozhodčí doložka, rozhodné právo nebo neurčité právní pojmy, jako například obchodní zvyklosti nebo dobré mravy. Tyto komplikované aspekty se zatím nedají uspokojivě převést do strohého počítačového jazyka. Nelze však vyloučit, že nás rychlý technologický pokrok jednou přesvědčí o opaku.
Možné nevýhody smart contract
Jedno z úskalí smart contract se nachází v samotné jeho podstatě, a to v nezměnitelnosti obsahu smlouvy (nezměnitelnosti kódu). Co když se předem nadefinovaný závazek bude příčit zákonu nebo dobrým mravům? Nemožnost změny závazku a okamžitá vykonatelnost sice dokáže stoprocentně naplnit zásadu pacta sunt servanda, tj. počítačový program vždy stoprocentně splní předem nadefinovaný závazek, ale bez ohledu na platnost či neplatnost takového právního jednání. Výzvou pro právní praxi tedy bezpochyby bude, jak se například vypořádat se smart contract, který byl automaticky vykonán, avšak jeho obsah se příčil dobrým mravům.
Vymahatelnost smart contract
Výzvou do budoucna je rovněž samotná vymahatelnost smart contract. Bude tomu tak například v případě, kdy by došlo v rámci plnění smart contract k chybné akci a v důsledku by nedošlo ke stržení platby. Lze smart contract vůbec vymáhat?
Prvním logickým krokem bude splnit povinnost důkazní a povinnost tvrzení, resp. prokázat existenci smart contract jako takového.[12] S dokazováním samotné existence smart contract to může být obdobné jako v případě zániku smlouvy v důsledku vyšší moci nebo v důsledku výmazu elektronických kopií smlouvy. Pokud v důsledku požáru či výbuchu shoří skříň s kopiemi smluv, nebo pokud budou navždy vymazány uložené elektronické kopie smluv, těžko bude možné před soudem v případě sporu existenci smlouvy prokázat.
Pokud by v průběhu sporu byl smart contract v blockchainu obsažen, nelze například vyloučit, že jako důkaz by mohla sloužit listina, na které bude algoritmus smart contract sepsán pomocí „jedniček a nul“. V takovém případě by však velmi pravděpodobně protistrana namítla autentičnost takové listiny a rovněž autentičnost algoritmu. Proto by bylo nutné obstarat příslušného znalce, který by jednak algoritmus přepsal do jiného jazyka a jednak potvrdil, že vygenerovaná listina s algoritmem skutečně obsahuje daný smart contract uzavřený mezi stranami sporu.
Jedním z nejnáročnějších úkolů pro právníka však bude soudu jednoduše a srozumitelně vysvětlit technickou stránku věci, tedy jak smart contract vlastně funguje. Pokud se toto právníkovi podaří a soudce zároveň technickou stránku věci pochopí, lze teoreticky u soudu uspět.
Smart contract může za splnění určitých podmínek obstát jako smlouva podle českého práva. Zejména je potřeba, aby se podstatné náležitosti určitého smluvního typu staly součástí počítačového kódu a aby se smluvní strany shodly na obsahu smlouvy. S ohledem na zásadu svobody volby formy právního jednání české právo umožňuje sepsat smlouvu pomocí algoritmu zachyceného určitým programovacím jazykem, a nemělo by tak v tomto ohledu klást překážky z hlediska formy smlouvy. Koncept smart contract bude možné (zatím) využít spíše u jednodušších smluv, nikoli u smluv komplikovaných, které lze těžko sepsat do programovacího jazyka. Smart contract rovněž představuje několik výzev do budoucna, a to především teoretickou otázku řešení předem nadefinovaného a automaticky vykonatelného závazku, který se bude příčit zákonu nebo dobrým mravům, a otázku vymahatelnosti smart contract před soudem. Bude jistě zajímavé dále sledovat, zda se smart contract v budoucnu uplatní v každodenní praxi vedle klasických listinných smluv a jak se soudní a právní praxe vypořádá s výše nastíněnými výzvami.
[1]SZABO, Nick. Formalizing and Securing Relationships on Public Networks. First Monday [online]. 1997 [cit. 2019-02-18]. ISSN 1396-0466. Dostupné z:
[2]SZABO, Nick. Formalizing and Securing Relationships on Public Networks. First Monday [online]. 1997 [cit. 2019-02-18]. ISSN 1396-0466. Dostupné z:
[3]Srov. např. KUČERA, Zdeněk. Smart contracts pohledem právníka. Právní prostor [online]. 2017 [cit. 2019-02-18]. Dostupné z:
[4]RASKIN, Max, The Law and Legality of Smart Contracts (September 22, 2016). 1 Georgetown Law Technology Review 304 (2017), s. 317.
[5]Srov. § 559 OZ: „Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“
[6]Srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2020: „Přitom pro platnost právního jednání není rozhodné, jaký jazyk je použit (může se jednat o jazyk cizí, popřípadě starý, již nepoužívaný).“
[7]Srov. § 561 odst. 1 OZ: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Srov. rovněž § 562 odst. 1 OZ: „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
[8]Srov. např. § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů.
[9]Srov. § 570 OZ: „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“
[10]Srov. § 1731 a 1732 OZ.
[11]Srov. 1724 odst. 1 OZ.
[12]Srov. § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů: „K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; … b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) …“.
Zdroj: Právní rádce (3/2019)
V České republice stále chybí ucelený informační systém pro výkon stavebních agend. Připravovaná rekodifikace by to měla změnit. Změny čekají i soudní přezkum.
V minulém čísle magazínu Právní rádce jsme představili aktuální legislativní práce na rekodifikaci veřejného stavebního práva a rozebrali první tři oblasti, které jsou předmětem rekodifikace. [1] Šlo konkrétně o institucionální změny, úpravy v oblasti územního plánování a návrhy týkající se stavebního práva hmotného. V tomto článku bychom rádi splnili svůj slib a v obdobném duchu rozebrali zbývající oblasti rekodifikace, jimiž jsou:
Je třeba opět upozornit, že následující text nelze pojímat jako úplný popis všech navrhovaných změn. Hlavním cílem obou našich článků je přiblížit čtenářům obecný rámec rekodifikace a vybrané konkrétní otázky, které považujeme za nejstěžejnější či nejzajímavější z pohledu stavebně právní praxe.
Elektronizace stavební agendy
Přestože se píše rok 2019, v České republice doposud neexistuje ucelený informační systém pro výkon stavebních agend, který by občanům zpřístupnil všechny potřebné informace kdykoliv on-line. Takový informační systém by zjednodušil i práci orgánů stavební správy, které by si již nemusely přeposílat papírově vedený spis, jako je tomu v dnešní praxi, což samozřejmě prodlužuje všechna řízení vedená podle stávajícího stavebního zákona. Jestliže hlavním prvkem rekodifikace je procesní nastavení systému povolování staveb, pak elektronizaci lze v této perspektivě chápat jako nástroj jeho účinného fungování. Proto bude muset navazovat na požadavky nového systému povolování staveb, neměla by ale jejich nastavení ovlivňovat. Elektronizace v neposlední řadě povede k účinné kontrole postupů veřejné správy a bude pojistkou proti zneužití procesního práva. Je samozřejmé, že elektronizace nebude levná. Digitalizace státní správy je nicméně cílem, ke kterému její podoba odpovídající tomuto století tak jako tak směřuje. Vynaložení souvisejících nákladů proto bude součástí cesty k tomuto cíli a nemělo by být překážkou pro zavedení elektronizace. [2]
Nový informační systém bude umožňovat elektronické podání žádostí a návrhů či vyjádření skrze interaktivní formuláře nebo vkládaní dokumentace a dalších podkladů nutných pro řízení. Zjednoduší také nahlížení do spisu, přičemž bude muset zajistit ochranu práv účastníků řízení, od jejich soukromí, až po obchodní tajemství či autorská práva. Informační systém také bude plnit svoji informační funkci již před zahájením řízení. Umožní žadateli o povolení stavby, aby si prostřednictvím tohoto systému obstaral například stanoviska vlastníků dopravní a technické infrastruktury, případně neintegrovaných dotčených orgánů. Vlastníci nemovitostí pak budou moci využít služby takzvaného “hlídacího psa”, který by je upozorňoval například na zahájení řízení týkajícího se jimi vlastněné nemovitosti. [3] Toto upozornění by mohlo mít formu SMS, datové zprávy nebo e-mailu.
Pro účely územního plánování ministerstvo pro místní rozvoj plánuje vytvoření národního geoportálu územního plánování. Tento geoportál by měl obsahovat veškeré výstupy územního plánování v České republice v otevřeném výměnném formátu. Nutností pak je sjednocení legend plánování, které by umožnilo koordinaci návrhů pro celé území České republiky. Národní geoportál územního plánování by mohl zahrnout i dnešní Evidenci územně plánovací činnosti. Jeho správcem by byl Ústav územního rozvoje, případně − pokud by došlo k integraci této dnešní organizační složky státu − Nejvyšší stavební úřad.
V oblasti povolovacího procesu by pak měl vzniknout Portál stavebníka jako hlavní komunikační platforma pro stavebníka a zúčastněnou veřejnost. Portál stavebníka by měl veřejnou a neveřejnou část. Měl by také obsahovat zdroje referenčních dat potřebných pro přípravu a podání žádosti o povolení stavby, včetně souvisejících procesů získání stanovisek a vyjádření jak stavebních úřadů, tak dotčených orgánů, případně dalších účastníků řízení. V rámci informačního systému budou veřejně dostupné informace o stavu daného řízení, respektive informace o jednotlivých úkonech účastníků řízení a stavebního úřadu. Publikace v informačním systému bude mít ve stanovených případech důsledky pro běh lhůt.
Navrhovaný stavební informační systém by měl pracovat se čtveřicí datových úložišť, kterými jsou:
Tato krátce popsaná koncepce elektronizace stavební agendy by měla podle předkladatele znamenat celkové zefektivnění výkonu veřejné správy a tím také zvýšení konkurenceschopnosti České republiky v mezinárodním prostředí. Lze ji označit dokonce za nezbytnou podmínku dosažení cíle rychlého a efektivního povolovacího procesu.
Změny v povolovacím procesu
Jediné jednotné správní řízení, které je vedené specializovaným stavebním úřadem a směřuje k vydání jediného rozhodnutí o povolení stavby ve stanovené lhůtě. Navíc s jasně stanoveným následkem v případě jejího nedodržení a s následným účinným a efektivním soudním přezkumem. Tak lze shrnout zřejmě primární cíl, který si předkladatel rekodifikace veřejného stavebního práva vytyčil. Současný stav povolovacího řízení v podobě územního řízení a stavebního řízení, či jejich alternativ, totiž zpomaluje a podrývá efektivitu celého rozhodovacího procesu povolování staveb. Je nevýhodný i pro dotčenou veřejnost, která by naopak měla mít možnost dát souhrnné připomínky a námitky k dané stavbě v jeden okamžik. Konstrukce jediného jednotného řízení zakončeného rozhodnutím o povolení stavby by proto mohla vést k cíli zkvalitnění, zjednodušení, zefektivnění a zrychlení povolovacího procesu. Předkladatel si od tohoto kroku slibuje i zvýšení právní jistoty žadatelů o povolení stavby a dotčených osob.
Jaké by tedy měly být podle návrhů řešení obsažených ve věcném záměru základní kontury nového povolovacího procesu?
Před zahájením řízení by se mohl uplatnit institut předběžné informace. Stavební úřad či neintegrované dotčené orgány budou poskytovat každému na žádost předběžnou informaci o tom, zda a za jakých podmínek lze zamýšlenou stavbu či změnu stavby realizovat, jaké podklady je potřeba získat a jaký bude okruh účastníků řízení. Dále budou mít povinnost poskytnout konzultace při vypracování projektové dokumentace. Poskytnutá předběžná informace bude platit dostatečnou dobu, tedy například dva roky ode dne jejího vydání, pokud v této lhůtě nedojde ke změně podmínek, za kterých byla vydána. V návaznosti na poskytnuté informace by si žadatel v projektové fázi mohl zajistit vypracování bezvadné žádosti se všemi přílohami či obstarat souhlasy všech účastníků řízení s povolením stavby. V takovém případě bude stavební úřad moci vydat rozhodnutí o povolení stavby jako první úkon v řízení nebo bude možné uzavřít veřejnoprávní smlouvu nahrazující rozhodnutí o povolení stavby.
K samotnému posuzování stavebních záměrů věcný záměr uvádí, že vznikne definice pojmu “stavba”, zahrnující vše, co nyní spadá do pojmu “stavební záměr”. Stavby, které nebudou naplňovat definici pojmu “stavba” v novém stavebním zákoně, případně stavby, které nový stavební zákon výslovně nevyjme z povolovacího režimu, by nepodléhaly žádnému povolovacímu řízení. [4] O tom, zda se jedná o stavbu podléhající povolovacímu řízení, by v případě pochybností či na žádost žadatele závazně určil příslušný stavební úřad ve formě stanoviska (obdobně jako v § 3 odst. 2 stavebního zákona) či ve formě předběžné informace.
Stavby podléhající povolovacímu režimu pak podle věcného záměru bude možné povolit dvěma způsoby:
Jednotné řízení o povolení stavby má představovat integraci dnešního územního řízení či jeho alternativy, stavební řízení či jeho alternativy, posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona EIA, řízení podle zákona o integrované prevenci a další řízení o vydávání závazných stanovisek podle složkových zákonů. Výsledkem tohoto řízení bude povolení stavby nebo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení stavby. V případě povolení stavby, které nabude právní moci, může stavebník začít realizovat stavbu.
Novinkou oproti stávajícímu stavu bude úprava závazných lhůt pro vydání rozhodnutí stavebního úřadu. Předkladatel navrhuje přijmout právní úpravu, podle které by v případech, v nichž stavební úřad v prvním stupni nerozhodne bez zbytečného odkladu a ani v zákonem stanovené závazné lhůtě, tedy například v rámci 30 dnů, informační systém automaticky vygeneroval rozhodnutí o povolení stavby. Základní náležitosti povolení stavby by automaticky informační systém převzal z informací uvedených žadatelem v žádosti o povolení stavby. To platí i pro obecné podmínky pro provádění stavby. Takto automaticky vygenerovaná rozhodnutí by neobsahovala odůvodnění.
Pokud by stavební úřad z důvodu vad žádosti přerušil řízení, pak by se závazná lhůta pro vydání rozhodnutí o povolení stavby přerušila a počala by běžet znovu od počátku od doplnění žádosti žadatelem v souladu s výzvou stavebního úřadu. Nový stavební zákon by dále obsahoval speciální důvody pro přerušení řízení, které by vedly k přerušení či stavění běhu závazné lhůty pro vydání povolení stavby.
Proti automaticky vygenerovanému rozhodnutí bude přípustné odvolání. I v odvolacím řízení by se pak uplatnila závazná lhůta pro vydání rozhodnutí. Její marné uplynutí by ovšem vedlo k jiným procesním následkům. V případě nedodržení závazné lhůty v odvolacím řízení by informační systém automaticky vygeneroval upozornění na nečinnost, které by obdržel žadatel a nadřízený orgán. Tomu by vznikla povinnost přistoupit k některému z opatření proti nečinnosti, které již dnes naše právo zná. [5]
Stavebně právním procesním specifikem by pak bylo vyloučení možnosti odvolacího orgánu rozhodnout o zrušení rozhodnutí prvostupňového stavebního úřadu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Odvolací orgán by měl mít povinnost sám vždy rozhodnout o meritu věci, to znamená napadené rozhodnutí změnit či potvrdit.
Věcný záměr dále rozvádí, jak by se v povolovacím procesu uplatnila zásada koncentrace. Stavební zákon by měl “zachovat ochranu práv všech účastníků řízení, dotčené veřejnosti a dotčených orgánů, ale současně by je měl efektivně motivovat k tomu, aby svá práva uplatňovali řádně, včas a ve vhodné fázi řízení”. Nový stavební zákon by proto měl umožňovat uplatnění práva vyjádřit se k zamýšlené stavbě co nejdříve. K později uplatněným námitkám již stavební úřad nebude moci přihlížet. Koncentrace by se uplatnila i v odvolacím řízení.
Tyto novinky by teoreticky mohly napomoci urychlení a zpřehlednění povolovacího řízení. Informační systém pak bude jednoduše evidovat, kolik povolení stavby tento systém automaticky generuje. Bylo by tak možné sledovat, na kterých stavebních úřadech, respektive jejich územních pracovištích dochází k nečinnosti. To umožní jednoduchou identifikaci případně nedostatečných personálních kapacit určitých stavebních úřadů či opakované porušování povinností úředních osob a zajištění nápravy.
Z mnoha návrhů konkrétních řešení, které věcný záměr rekodifikace veřejného stavebního práva obsahuje, bychom rádi vyzdvihli ještě jeden návrh. Věcný záměr totiž dovádí do důsledku jeden z hlavních principů našeho soukromého práva, podle kterého je jeho uplatňování nezávislé na uplatňování práva veřejného. [6] Z toho se vyvozuje, že by stavební úřad nemusel po přijetí nové úpravy posuzovat, zda má žadatel například souhlas vlastníků dotčených nemovitostí s realizací stavby. Takový souhlas by musel doložit pouze v případě, že by tento vlastník jako účastník řízení o povolení stavby vznesl námitku, že s povolením stavby nesouhlasí.
Zejména by se již na stavební úřady neměly přenášet ryze soukromoprávní spory účastníků řízení. Povolení stavby by se chápalo pouze jako oprávnění k realizaci povolené stavby v rovině veřejného práva. Nebylo by soukromoprávním titulem pro realizaci a umístění povolené stavby na nemovitostech třetích osob. Vlastník by se pak mohl bránit proti případným snahám o realizaci stavby bez jeho souhlasu, byť by byla veřejnoprávně stavbou povolenou, cestou institutů předvídaných občanským zákoníkem. Vedle běžné ochrany vlastníka žalobou na plnění (odstranění, vindikace apod.) by zde bylo možné uplatnit i ochranu držby. [7]
Věcný záměr upravuje v kapitole k procesním změnám mnoho dalších aspektů vedení nového povolovacího procesu, například integraci procesu EIA a povolování podle zákona o integrované prevenci, [8] vazbu na zákon o urychlení výstavby dopravní a technické infrastruktury, [9] otázky provádění stavby, kolaudaci, změny dokončených staveb či užívání stavby, odstraňování nepovolených staveb či jejich dodatečné povolování a podobně.
Změny v soudním přezkumu
Poslední oblastí změn, které by rekodifikace veřejného práva měla přinést, je oblast soudního přezkumu ve věcech stavebního práva. Navrhovaná řešení lze rozdělit do dvou kategorií:
Rovněž změny navrhované v této oblasti směřují k dosažení cílů rekodifikace, kterými jsou mimo jiné zjednodušení všech stavebně právních řízení, jejich zrychlení a zejména snaha co nejdříve dosáhnout právní jistoty v otázce možnosti (ne)realizovat stavební záměr. K naplnění těchto cílů směřuje zavedení určitých apelačních prvků do jinak kasačního systému správního soudnictví. Krajský soud by měl v případě shledání nezákonnosti napadeného rozhodnutí procesní možnost nejen toto rozhodnutí zrušit, ale případně také změnit. Mohl by definitivně rozhodnout ve věci samé, aniž by bylo potřeba vracet případ zpět stavebnímu úřadu k vedení dalšího řízení.
Tato možnost by ovšem měla být velmi omezená. Prakticky by se mohla uplatnit jen v případech, ve kterých bude mít soud dostatek podkladů a nebude třeba provádět další dokazování, přičemž bude nade vší pochybnost zřejmé, že by i po zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému rozhodnutí stavebního úřadu neexistovala jiná možnost než rozhodnout o (ne)povolení stavby. Apelace by v takovém případě znamenala prakticky jen ušetření si jednoho procesního kola nového rozhodnutí stavebního úřadu. Změna napadeného správního rozhodnutí by každopádně měla být pouhou možností krajských soudů, nikoliv jejich povinností. V praxi by ji proto krajské soudy zřejmě uplatňovaly ojediněle.
Limitem apelace pak bude ochrana práv nabytých v dobré víře, respekt ke správnímu uvážení správních orgánů a také článek naší soudní soustavy, kde se bude moci uplatnit. Tím by byly jen krajské soudy, nikoliv Nejvyšší správní soud. S ohledem na jeho výrokovou možnost zrušit kromě rozsudku krajského soudu i napadené správní rozhodnutí, byly-li k tomu důvody již v řízení před krajským soudem, [10] by tento krok byl nadbytečný.
Řízení o žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu bude precizněji provázáno s povolovacím procesem v otázce koncentrace námitek. Jak v té souvislosti předkladatel konstatuje: “Účinnou námitkou totiž může být jen námitka uplatněná v té fázi řízení, ve které pro ni existuje adekvátní procesní prostor. Pouze v jeho rámci může důvodnost uplatněné námitky vést k přiměřeným důsledkům pro všechny účastníky řízení.” Námitka, kterou žalobce neuplatnil v řízení o povolení stavby, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí, ač tak učinit mohl, proto bude v řízení o žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu nepřípustná. Věcný záměr v té souvislosti zdůrazňuje, že cílem je nejen formální, ale zejména materiální vyčerpání námitek uplatněných později v podobě žalobního bodu před správním soudem. Žalovaný správní orgán by totiž měl mít příležitost meritorně zareagovat na konkrétní námitku ještě v povolovacím řízení, nikoliv až v rámci vyjádření ke správní žalobě. [11]
Věcný záměr dále blíže rozebírá návrhy na zavedení institutu zneužití práva a souvisejícího sankčního poplatku či úpravu podmínek pro přiznání odkladného účinku ve stavebních věcech. Navazuje také na dnes již platnou a účinnou úpravu v zákoně o urychlení výstavby dopravní a technické infrastruktury, který v § 2 odst. 4 ukládá soudům při rozhodování o žalobách proti správním rozhodnutím vydaným v řízeních podle tohoto zákona rozhodnout vždy o všech žalobních bodech.
Za větší pozornost ovšem stojí návrh na zavedení specializace u správních úseků některých správních soudů. Konkrétně věcný záměr přichází s návrhem na zavedení speciální místní příslušnosti některých krajských soudů pro rozhodování o žalobách proti rozhodnutí stavebních úřadů, ale i stavebně právních nečinnostních či zásahových žalobách. Inspirací je dnešní § 7 odst. 4 soudního řádu správního, který zavádí speciální místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě k řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým se umisťuje nebo povoluje stavba dopravní infrastruktury. Předkladatel doplňuje, že by se specializace netýkala správních úseků s menším počtem soudních oddělení, kde dnes působí například jeden až dva senáty. Na těchto menších správních úsecích by ke specializaci reálně nedocházelo, tj. byla by iluzorní. Specializace by se proto měla dle věcného záměru týkat jen větších správních úseků, kde by se reálně mohla uplatnit i potřebná názorová pluralita. Předkladatel si od specializace slibuje zkvalitnění a zrychlení rozhodování soudů v oblasti stavebního práva.
Soudní přezkum územně plánovacích dokumentací
Věcný záměr rozebírá návrhy změn v soudním přezkumu územně plánovacích dokumentací variantně. Výsledná řešení budou záviset na zvolené formě územně plánovací dokumentace.
Jestliže se zákonodárce přikloní k variantě právního předpisu, pak věcný záměr upřesňuje, jak by takový soudní přezkum probíhal. Tomu jsme se již rámcově věnovali v první části článku v rámci rozboru změn v oblasti územního plánování.
Pro variantu zachování územně plánovací dokumentace ve formě opatření obecné povahy věcný záměr navrhuje − obdobně jako v případě žaloby proti rozhodnutí − zakotvení účinného vyčerpání námitek v procesu projednávání územně plánovací dokumentace jako podmínky jejich přípustnosti (důvodnosti). Dnešní judikatura totiž říká, že neuplatnění námitek či připomínek ve fázích přípravy opatření obecné povahy nezbavuje navrhovatele práva podat návrh na přezkum opatření obecné povahy. [12] Jedním z argumentů je i skutečnost, že pro opačný závěr dnes neexistuje v soudním řádu správním zákonný základ. Proto předkladatel navrhuje tuto podmínku do zákona zakotvit.
Předkladatel ve věcném záměru reaguje na některé stávající judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu i v rámci dalších dvou konkrétních návrhů na změny. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu [13] totiž v minulosti dovodil, že tehdy ještě tříletá lhůta pro napadení územního plánu podle § 101b odst. 1 soudního řádu správního neplatí v případě incidenčních přezkumů. Pokud tedy žalobce napadne kupříkladu územní rozhodnutí a bude namítat nezákonnost regulativů územního plánu, ze kterého napadené územní rozhodnutí vzešlo, nemá být v námitkách vůči územnímu plánu časově omezen. Zákonodárce předmětné ustanovení s účinností od 1. 1. 2018 upravil tak, že zkrátil lhůtu pro přezkum opatření obecné povahy na jeden rok, ale pochybnosti o výkladu předmětného ustanovení zůstaly. [14] Předkladatel proto přichází s návrhem tyto pochybnosti definitivně vyloučit a přehledně tuto lhůtu v předmětném ustanovení upravit.
Věcný návrh konkrétně navrhuje upravit § 101b odst. 1 s. ř. s. například takto: “Návrh na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty první i návrh na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty druhé lze podat do 1 roku ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty první i věty druhé nelze prominout.”
Další zmíněnou změnou v rámci incidenčního přezkumu je jasné stanovení procesní nemožnosti soudu zrušit územně plánovací dokumentaci “do minulosti”, či dokonce od úplného počátku. [15] Správní soud by tedy podle daného návrhu měl mít možnost zrušit územně plánovací dokumentaci nejdříve dnem právní moci tohoto rozsudku či k jinému dni v budoucnu. Posledním návrhem v této oblasti je pak úprava aktivní legitimace spolků k podání návrhu na přezkum územně plánovací dokumentace ve formě opatření obecné povahy. Zde předkladatel pracuje zejména s judikaturou Soudního dvora EU, která v této oblasti dává členským státům EU určitý prostor. Zcela konkrétně by tak například bylo možné v jejich případě stanovit podmínku minimálního počtu členů spolku či požadavek na zavedenost ve smyslu dlouhodobější předchozí činnosti.
Cílem obou našich článků bylo přiblížit ty nejzásadnější návrhy změn, které věcný záměr rekodifikace veřejného stavebního práva upravuje. V měsíci březnu probíhá vypořádání připomínek uplatněných v meziresortním připomínkovém řízení. Pozornost všech, kdo se zajímají o stavební právo, proto nepochybně bude zaměřena na případné změny, kterých věcný záměr na základě těchto připomínek dozná, a na podobu, v jaké bude věcný záměr předložen k projednání Legislativní radě vlády a poté vládě.
Poznámky:
1) Staňková, K., Kopa, M. Veřejné stavební právo čekají změny. Právní rádce, 2/2019. s. 58-53.
2) Předkladatel ve věcném záměru uvádí, že jeho cíle v oblasti elektronizace stavební agendy odpovídají Strategickému rámci rozvoje veřejné správy České republiky pro období 2014−2020 a naplňují strategický cíl 3 Strategického rámce rozvoje veřejné správy − Zvýšení dostupnosti a transparentnosti veřejné správy prostřednictvím nástrojů eGovernmentu, specifický cíl 3.1 − Dobudování funkčního rámce eGovernmentu.
3) Podobnou službu tzv. “hlídacího psa” již v současnosti poskytuje Český úřad zeměměřičský a katastrální na základě § 55 odst. 6 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.
4) Šlo by o situaci obdobnou dnešnímu § 79 odst. 2 a § 103 stavebního zákona.
5) Srov. § 80 správního řádu.
6) Srov. § 1 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (“občanský zákoník”).
7) Podle § 1004 občanského zákoníku platí: “(1) Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl. (2) Dokud není o záležitosti rozhodnuto, může soud zakázat, aby se stavba prováděla. Hrozí-li však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný přiměřenou jistotu, že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale žalobce jistotu za následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti případu.” Řízení o žalobě z rušené držby pak upravuje § 176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
8) Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů.
9) Zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení dopravní, vodní a technické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů.
10) Srov. § 110 odst. 2 s. ř. s.
11) Jak ovšem předkladatel doplňuje, tato na první pohled logická konstrukce může narážet na mantinely unijního práva. Viz rozsudky Soudního dvora EU ve věci C-137/14 Komise proti Německu ze dne 15. 10. 2015, body 80 a 81, a ve věci C-115/09 Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein-Westfalen ze dne 12. 5. 2011, bod 37.
12) Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116, publ. pod č. 2215/2011 Sb. NSS.
13) Viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016, č. j. 5 As 194/2014-36.
14) Srov. Černý, P., Rosinová, A. Incidenční přezkum opatření obecné povahy v aktuální rozhodovací praxi správních soudů. Právní rozhledy, č. 9/2018. s. 327.
15) Jak si pro určité specifické případy naznačuje judikatura Nejvyššího správního soudu. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2017, č. j. 3 As 157/2016-63. Srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2015, č. j. 5 As 2/2014-62.
Největší česko-slovenská advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS poskytla komplexní právní poradenství svému dlouhodobému klientovi, českému investičnímu fondu Genesis Private Equity Fund III při jeho první akvizici v oblasti IT. Poradenství se týkalo nákupu 100% podílu ve společnosti CN Group, která vyvíjí a testuje softwarová řešení. Firma založená dánskými manažery působí v Praze, Zlíně, Bratislavě a Bukurešti, kde dohromady zaměstnává téměř tři sta lidí s ročními tržbami přes 330 milionů korun.
Poradenství HAVEL & PARTNERS pod vedením partnera kanceláře Jana Freye a senior advokátky Veroniky Filipové zahrnovalo přípravu transakční dokumentace, prověrku akvírované společnosti (due diligence) i právní servis ve vztahu k financování akvizice.
Finanční aspekty transakce se obě strany rozhodly nezveřejňovat.
Největší česko-slovenská advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS poskytla komplexní právní poradenství německé energetické společnost innogy SE při prodeji 50,04 % akcií ve společnosti innogy Grid Holding a.s. Ta zajišťuje skrze společnosti GridServices, s.r.o. a GasNet, s.r.o. distribuci zemního plynu po celé České republice (s výjimkou Prahy a Jihočeského kraje).
Novým majitelem akcií se stal koncern RWE AG. Druhým akcionářem innogy Grid Holding a.s je australská investiční společnost Macquarie, která vlastní 49,96% podíl. Prodávající a kupující strany se dohodly, že hodnotu transakce nebudou zveřejňovat.
Na uzavření transakce se podílelo hned několik poradenských týmu HAVEL & PARTNERS. M&A poradenství zajišťoval partner Jan Frey a advokát Ivo Skolil, který klientovi pomáhal i v oblasti regulace a energetiky. Daňové aspekty transakce měl na starosti vedoucí advokát Josef Žaloudek a jeho tým. Přesahy do pracovního práva koordinovala vedoucí advokátka Veronika Plešková.
Převod akcií z innogy na RWE je jedním z prvních kroků fúze společností E.ON a RWE, k níž došlo v loňském roce. Innogy v České republice provozuje cca 65 tisíc kilometrů distribučních sítí, šest podzemních zásobníků plynu, vyrábí teplo a elektřinu ve 14 provozech a patří mezi největší tuzemské prodejce stlačeného zemního plynu (CNG) ve vlastní celorepublikové síti CNG stanic. Její podíl na distribuci plynu v České republice činí zhruba 86 %.
Radka Rainová
