Tým HAVEL & PARTNERS zaměřený na oblast bankovnictví a financí pod vedením partnerů kanceláře Filipa Čabarta, Jana Topinky a advokáta Štěpána Černého poskytl komplexní právní poradenství J&T Bance, která financovala nákup 53% majetkového podílu pražského výrobce pokladen Dotykačka.
Kupujícím byl brněnský IT holding Solitea, který se díky této akvizici a následném vstupu do karlovarské společnosti Smart Software provozující známý pokladní systém Markeeta stal lídrem trhu s pokladnami a softwarem pro elektronickou evidenci tržeb.
Poradenství HAVEL & PARTNERS zahrnovalo veškeré právní aspekty související s financováním dané transakce.
Nejkomplexnější a podle soutěže Právnická firma roku také nejúspěšnější advokátní kancelář na českém trhu, HAVEL & PARTNERS, rozšiřuje své zastoupení také pro oblast západní části České republiky. Její v pořadí šestá kancelář má od začátku srpna 2019 sídlo v Plzni v ulici Nepomucká 144.
„Jednou z našich strategických priorit je rozvoj služeb orientovaných na významné klienty, kteří jsou obchodně spjaty s německy mluvícími zeměmi, zejména s Německem a Rakouskem. Ať už jde o společnosti a privátní investory přímo z těchto zemí, nebo české subjekty, které do těchto zemí exportují či tam investují. Těmto klientům chceme být k dispozici i poblíž jejich působiště. Plzeň jakožto podnikatelské centrum západočeského regionu a univerzitní město s právnickou fakultou byla pro nás z hlediska lokalizace nové kanceláře jasnou volbou,“ vysvětluje hlavní důvody nového zastoupení právě v Plzni řídící partner HAVEL & PARTNERS Jaroslav Havel.
„V západní části Čech dnes nepůsobí žádná velká advokátní kancelář s mezinárodním dosahem, která by pokrývala specifické poradenské oblasti typu velkých podnikových akvizic a fúzí, nemovitostních transakcí nebo zahraničních investic a která by k tomu navíc měla k dispozici i specializované právní týmy pro všechny klíčové právní obory a všechna podnikatelská odvětví. Klientům nabízíme nejenom rozsáhlé zkušenosti s advokacií na nejvyšší úrovni, ale především sdílené know-how s centrálou v Praze i dalšími kancelářemi HAVEL & PARTNERS,“ říká partner kanceláře Marek Lošan, který má nové zastoupení v Plzni organizačně na starosti.
Plzeňská kancelář se zaměří nejenom na klienty ze západních, ale i jižních Čech. Hlavními kontaktními osobami pro tyto regiony budou zejména partneři, kteří z nich přímo pocházejí nebo v nich trvale bydlí. Pro oblast západních Čech to bude především Marek Lošan a Jaroslav Havel, pro jižní Čechy potom Marek Vojáček, František Korbel a Lukáš Syrový. Z hlediska manažerského řízení bude plzeňské zastoupení spadat pod pražskou centrálu HAVEL & PARTNERS.
„V plzeňské kanceláři chceme postupně vybudovat stabilní personální tým. Již nyní probíhají výběrová řízení na místa studentů, koncipientů a advokátů primárně se zaměřením na korporátní právo, M&A a právo nemovitostí, ideálně s výbornou pracovní znalostí německého a anglického jazyka. Všechny aktuální poptávané pozice najdou zájemci na adrese www.havelpartners.jobs.cz,“ uzavírá Marek Lošan.
Plzeňská kancelář HAVEL & PARTNERS sídlí v nedávno dokončeném polyfunkčním objektu Ypsilonka, na adrese Nepomucká 144, 326 00 Plzeň. Architektonicky zajímavá budova se nachází jen 800 metrů od výjezdu na dálnici D5, nejrychlejší silniční komunikaci jak směrem do Prahy, tak na hraniční přechod se Spolkovou republikou Německo. Výhledově by se měla v Plzni etablovat také regionální pobočka inkasní agentury Cash Collectors, která s HAVEL & PARTNERS úzce spolupracuje zejména v oblastech správy a vymáhání pohledávek bank a jiných institucionálních klientů.
Nemovitostní tým advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS pod vedením partnera kanceláře Lukáše Syrového a senior advokáta Alberta Tatry poskytl právní poradenství globální investiční společnosti Invesco Real Estate při prodeji 100% podílu ve společnosti Andel Property, spol. s r.o., která je vlastníkem kancelářské budovy v ulici Karla Engliše 4 na Smíchově, Praha 5.
Objekt nabízí zhruba 4 200 m2komerčních prostor nejvyšší kategorie a současnými nájemci jsou zejména mezinárodní společnosti působící na českém trhu.
Invesco Real Estate je jednou z největších firem specializujících se na globální správu realitních investic. V současné době spravuje na českém trhu několik úspěšných nemovitostních projektů.
Naše kancelář bude i v letošním roce jedním ze sponzorů Školy lidských práv, týdenního, intenzivně a prakticky zaměřeného vzdělávacího programu pro studenty právnických fakult z České republiky a Slovenska. Akce proběhne ve dnech 15. – 21. září 2019 v hotelu Na statku v Náměšti nad Oslavou a budou na ni přednášet také právníci naší kanceláře – jmenovitě partner a ředitel vzdělávací AKADEMIE HAVEL & PARTNERS František Korbel, counsel Jiří Kmec a advokát Martin Kopa. Kromě zkušených lektorů z řad renomovaných právníků se mohou studenti těšit rovněž na pozvané hosty – bývalého předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu, veřejnou ochránkyni práv Annu Šabatovou a soudkyni Ústavního soudu Kateřinu Šimáčkovou. Poslední volná místa je možné si rezervovat zde.
Školy lidských práv se účastní zpravidla 25 studentů právnických fakult z České republiky a Slovenska. Program využívá interaktivních metod, jako jsou simulovaná řízení, řešení případových studií, simulované situace, řízené diskuse apod., které zapojují studenty do výuky.
Tematicky zaměřené workshopy se zaměřují např. na práva dětí, práva obětí trestných činů či domácího násilí, ochranu duševně nemocných, ochranu před diskriminací, právní ochranu životního prostředí nebo prosazování principů dobré a transparentní správy veřejných věcí.
Autoři: Robert Neruda, Juraj Steinecker, Tomáš Varšo
Evropská komise („Komise“) uveřejnila dne 25. září 2018 tiskovou zprávu o zaslání sdělení výhrad slovenskému železničnímu dopravci ZSSK ohledně možné obstrukce v průběhu místního šetření. Přesně po 10 měsících Komise oznámila, že řízení vedené proti ZSSK zastavuje bez uložení jakýchkoli sankcí. Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS v tomto řízení vystupovala jako právní zástupce ZSSK. V tomto vydání Competition Flash bychom Vám rádi blíže představili tento výjimečný případ a jeho okolnosti.
Komise ve sdělení výhrad prezentovala své předběžné stanovisko o tom, že ZSSK měla bránit řádnému výkonu místního šetření. Dle Komise měla ZSSK údajně poskytnout nesprávné informace o tom, kde se nachází notebook jednoho ze zaměstnanců. ZSSK měla bránit výkonu inspekce rovněž umožněním reinstalace tohoto notebooku, což mělo vést k nezvratné ztrátě údajů, které na něm byly uloženy. Margrethe Vestagerová (komisařka zodpovědná za oblast hospodářské soutěže) v této souvislosti uvedla: „Když provádíme vyšetřování, společnosti mají povinnost poskytnout nám správné informace. A to i v průběhu inspekcí. S požadovanými údaji by vůbec neměly manipulovat. Takové jednání by mohlo ohrozit integritu a účinnost našeho vyšetřování. Chceme zajistit, aby společnosti dodržovaly naše pravidla.“[1] ZSSK čelila možným pokutám až do výše 1 procenta svého ročního obratu.
ZSSK po uveřejnění předběžného stanoviska Komise uvedla, že ji toto předběžné stanovisko překvapilo. Dle jejího názoru s Komisí během celého průběhu místního šetření plně spolupracovala. ZSSK dle svého vyjádření předmětný notebook v době výkonu místního šetření nevlastnila, protože bývalý člen představenstva ukončil se ZSSK spolupráci a notebook odkoupil před zahájením inspekce.[2]
Uvedené bylo klíčovým argumentem ZSSK v odpovědi na sdělení výhrad. Společnost kromě toho tvrdila, že došlo k porušení jejích procesních práv a ze strany vyšetřovatelů nedostala dostatečné poučení. ZSSK prezentovala svůj pohled na věc v rámci ústního slyšení konaného dne 29. ledna 2019 v Bruselu.
Komise pak 25. července 2019 oznámila změnu svého předběžného stanoviska a řízení zastavila, a to bez uložení jakékoli pokuty.[3] Komise uvedla, že se po důkladném posouzení všech důkazů, včetně odpovědi ZSSK na sdělení výhrad a ústního slyšení, rozhodla v řízení nepokračovat. ZSSK rozhodnutí Komise uvítala a uvedla, že vždy dodržovala a bude dodržovat pravidla vyplývající z práva hospodářské soutěže, včetně procesních povinností.[4]
Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS jako právní zástupce ZSSK rozhodnutí Komise pochopitelně také vítá. Komise svým „krokem zpět“ dokázala, že je připravena akceptovat rozumné vysvětlení chování, které se jí na první pohled jevilo problematické. Řádně připravená odpověď na sdělení výhrad a prezentace na ústním slyšení tedy nejsou pouze formalitou, ale důležitými nástroji pro ochranu práv každého podniku, který čelí vyšetřování v soutěžní věci.
Podle veřejně dostupných informací
se jedná teprve o pátý případ z více než 60 antitrustových věcí od roku
2008, který Komise uzavřela bez uložení jakékoli pokuty nebo závazku po sdělení
výhrad. Toto rozhodnutí tak lze považovat za ojedinělé.
Navzdory konečnému
úspěchu v této věci je však nutné mít na paměti již uvedená slova komisařky
Vestagerové a minimalizovat prostor pro možné chyby v průběhu
místních šetření soutěžních úřadů. Doporučujeme proto v průběhu dawn
raidu zajistit přítomnost externího právního zástupce se zkušenostmi v oblasti
soutěžního práva. Klíčovým faktorem pro předcházení jakýmkoli problémům a
zajištění řádné ochrany všech práv společnosti se také jeví dostatečný trénink zaměstnanců
pro případ místního šetření. Naši odborníci v oblasti soutěžního práva jsou
Vám v případě jakýchkoli otázek plně k dispozici.
[1] Tisková zpráva Komise dostupná z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-18-5905_sk.htm
[2] Vyjádření ZSSK dostupné z: http://195.46.72.16/free/jsp/search/view/ViewerPure.jsp?Document=..%2F..%2FInput_text%2Fonline%2F18%2F09%2Ftbtbds9p1uh.dat_173700.1%40Fondy&QueryText=
[3] Tisková zpráva Komise dostupná z: https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/sk/ip_19_4671
[4] Tisková zpráva ZSSK dostupná z: https://www.slovakrail.sk/sk/aktuality/zssk-vita-rozhodnutie-europskej-komisie-uzavriet-pripad-suvisiaci-s-inspekciou.html
HAVEL & PARTNERS poskytla komplexní právní poradenství kyperské společnosti Helifreak Limited vlastněné zakladatelem a hlavním vizionářem společnosti Seznam.cz Ivo Lukačovičem. Poradenství se týkalo prodeje 100 % akcií společnosti Melown Technologies SE, která je známa především unikátním vývojem 3D objektů a vizualizací z leteckých snímků, včetně trojrozměrných map pro Mapy.cz.
Technologický startup, který Ivo Lukačovič se svým týmem rozvíjel od roku 2011, koupila švýcarská společnost Leica Geosystems AG zabývající se sběrem, analýzou a prezentací geografických dat. Hodnotu transakce se obě strany rozhodly nezveřejňovat.
Na další významné transakci s mezinárodním prvkem pracoval M&A tým HAVEL & PARTNERS pod vedením partnera kanceláře Václava Audese a senior advokátky Veroniky Filipové. Do transakce se rovněž zapojily týmy pod vedením partnerů Ivana Rámeše (poradenská skupina pro technologie a IT) a Davida Neveselého (poradenská skupina pro privátní klienty).
Více informací o transakci je k dispozici např. zde.
K 13. 5. 2019 nastupuje do naší kanceláře na pozici counsel Josef Adam, zkušený manažer a vedoucí in-house právník. Josef v letech 2009–2018 působil jako člen představenstva ve společnostech Český Aeroholding a České aerolinie, kde kromě právního oddělení vedl též oddělení finanční, lidských zdrojů a informačních technologií. Byl jednou z klíčových osob, která vyjednala vstup společnosti Korean Air Line do Českých aerolinií. Mezi jeho velké úspěchy patří restrukturalizace Českých aerolinií a obnovení jejich ziskovosti. V letech 2007–2010 vedl jedenáctičlenné právní oddělení společnosti Letiště Praha, kde se věnoval především korporátnímu, pracovnímu, soutěžnímu, leteckému a nemovitostnímu právu, právu informačních technologií a duševního vlastnictví a problematice financování. Do naší kanceláře tak přináší kromě právního know-how i zkušenosti s řízením velkých společností, nastavováním jejich vnitřních procesů a s řešením strukturálních transformací podniků v obtížích.
„Josef bude mít v rámci našeho transakčního poradenství na starosti zejména oblast corporate governance a compliance. Mezi jeho klíčové specializace bude patřit i oblast komplexních nemovitostních projektů a investiční výstavby. Zapojí se ale také do mandátů se zaměřením na pracovní právo a právo sociálního zabezpečení, a své zkušenosti zúročí i v rámci spolupráce s týmy zaměřenými na restrukturalizace a insolvence a komerční právo,“ říká k budoucí pracovní náplni Josefa Adama řídící partner kanceláře Jaroslav Havel.
Josef vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získal v roce 2016 titul JUDr. Zároveň absolvoval studijní program Master of Laws in Corporate Law na Nottingham Trent University, které završil v roce 2010 získáním titulu LL.M. Hovoří plynně anglicky a německy. Ve volném čase sportuje a zpívá. Je mj. předsedou Pěveckého sboru La Folia.
Autoři: Dušan Sedláček, Petr Sprinz, Denisa Rajdová
Již od března 2019 probíhá připomínkové řízení k návrhu zákona o hromadných žalobách. Zavedení hromadného procesu má podle Ministerstva spravedlnosti výrazně ulehčit soudům, zrychlit soudní řízení a zároveň ušetřit náklady u sporů zahrnujících větší skupinu účastníků. Kritici se naopak obávají zneužití hromadných žalob k jiným než zamýšleným účelům. Účinnost zákona důvodová zpráva původně „optimisticky“ směřovala k 1. 1. 2021, aktuální návrh počítá s roční legisvakanční lhůtou od přijetí. Do té doby má podnikatelská veřejnost možnost připravit se na rizika, která mohou být s hromadnými žalobami spojena. V průběhu připomínkového řízení uplatnila své připomínky celá řada subjektů, velkou část z nich pak zástupci podnikatelských organizací; velmi kritická byla i akademická sféra.
V rámci hromadných žalob lze projednat každý soukromoprávní nárok skupiny účastníků, o kterém lze uzavřít smír. Takovými nároky budou typicky nároky založené vadou výrobku, nároky z nekalosoutěžního jednání, odškodnění za diskriminační jednání, ale i neoprávněně vyměřené poplatky či odmítnutá pojistná plnění. Návrh současně vylučuje ustanovení jiných právních předpisů o tom, že určité spory projednává a rozhoduje o nich v první řadě jiný orgán než soud (tedy např. ČTÚ či ERÚ). Zjednodušeně řečeno, povinnost podat návrh nejprve ke správnímu orgánu neplatí tam, kde je ve věci podána hromadná žaloba.
V řízení naopak nelze uplatnit nárok na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci.
Co je skupina ve smyslu návrhu zákona a kdo je jejím členem?
Skupina je souhrn osob, jejichž práva jsou předmětem hromadného řízení. Minimální počet členů skupiny není dán, musí jich však být dostatek, aby hromadné řízení bylo důvodné a vhodné. Nárok jednotlivých členů skupiny nemusí být zcela shodný, musí se však vyznačovat stejným či obdobným charakterem.
Jaké druhy řízení se předjímají a kdo je může zahájit
Návrh zákona předpokládá dva druhy hromadného řízení
O typu řízení rozhoduje soud na návrh žalobce.
V odhlašovacím řízení může žalobu podat pouze správce skupiny. U přihlašovacího hromadného řízení je řešení více univerzální a žalovat může nejen správce skupiny (se souhlasem alespoň jednoho člena), ale i člen skupiny jakožto osoba, která je aktivně věcně legitimována, a dále zájmový subjekt (nezisková organizace), který částečně hájí veřejný zájem, a proto nepotřebuje k podání žaloby souhlas člena skupiny.
Kdo je správce skupiny?
Správce skupiny je právnická či fyzická osoba zapsaná v seznamu správců disponující příslušnou akreditací od Ministerstva spravedlnosti. Správce skupiny v zásadě vede hromadné řízení na straně žalobce a toto řízení rovněž financuje. V každém zahájeném odhlašovacím řízení, jehož předmětem má být určité plnění, správce podléhá tzv. testu solventnosti, tedy musí prokázat, že je schopen nahradit mimo jiné případné náklady řízení. Tuto podmínku lze splnit rovněž doložením bankovní záruky či odpovídajícího pojištění. Výše jistoty však činí maximálně 5 000 000 Kč. Činnost správce podléhá kontrole soudu, který jej může rovněž odvolat. V případě úspěchu náleží správci odměna ve výši 20–30 % z přisouzeného plnění.
Jak probíhá hromadné řízení?
Hromadné řízení má v zásadě dvě fáze, a to řízení o přípustnosti žaloby a řízení ve věci samé. V řízení o přípustnosti zkoumá soud naplnění podmínek hromadného řízení včetně toho, zda není žaloba pouze šikanózním uplatněním práva, to znamená, zda má žaloba šanci na úspěch. V této fázi řeší soud rovněž, jestli je navržený typ hromadného řízení vhodný a např. také to, jaká procentuální výše odměny bude náležet žalobci v případě úspěchu ve věci. Následně soud buď hromadnou žalobu připustí a rozhodne, že řízení může pokračovat dále, nebo řízení zastaví. Proti tomuto usnesení se může jedna i druhá strana odvolat. Tato fáze by neměla trvat déle než 6 měsíců.
Meritorní řízení o žalobě se pak týká samotných práv skupiny přihlášených (v případě řízení opt-in) nebo neodhlášených (v případě řízení opt-out) osob. Většina úkonů členů skupiny má být realizována prostřednictvím formulářů, jejichž náležitosti ministerstvo stanoví vyhláškou. Řízení probíhá podle plánu, který soud zveřejní v rejstříku hromadných žalob bez zbytečného odkladu po uplynutí lhůty pro přihlášení se do řízení či odhlášení z něj. Plán řízení identifikuje okamžiky, kdy členové skupiny mohou využít své právo být slyšen. Soud může rovněž rozdělit skupinu na podskupiny osob, jejichž nároky jsou si vzájemně podobnější.
Má žalovaný povinnost zpřístupnit sebeusvědčující důkazy?
Pokud soud návrhu na zpřístupnění sebeusvědčujících důkazů vyhoví, pak žalovaný takovou povinnost má. Návrh na zpřístupnění důkazů může podat strana hromadného řízení anebo ten, kdo by byl stranou v hromadném řízení, je-li návrh podáván před jeho zahájením. Účastníci řízení o návrhu jsou navrhovatel na straně budoucího žalobce, budoucí žalovaný a případně osoba, které má být povinnost uložena. Obsahují-li dokumenty obchodní tajemství či jiný tajný obsah, může soud (na návrh i bez něj) určit nestrannou osobu, která se s dokumenty seznámí a vyhotoví podrobný výpis. Tato osoba i navrhovatel mají povinnost mlčenlivosti. K zajištění újmy, která může vzniknout zpřístupněním listin či porušením povinnosti mlčenlivosti, složí navrhovatel jistotu ve výši 50 000 Kč. Jistota může být i bez návrhu zvýšena. Za porušení povinnosti zpřístupnit dokumenty hrozí povinnému pokuta až do výše 10 000 000 Kč či 1 % čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období, a to i v případě, že by dokumenty zničil. Za porušení povinnosti mlčenlivost může soud uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč.
Jak soud rozhoduje v hromadném řízení?
Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že většina hromadných řízení končí smírem. Smír schvaluje soud, a to včetně všech případných vedlejších dohod. Smír i vedlejší dohody se uveřejňují. Soud posuzuje mj. i výhodnost smíru pro členy skupiny. Členové skupiny mohou proti smíru podat námitky a vyloučit tak vůči sobě účinky smíru.
Nedojde-li ke smíru a bude-li žalobě vyhověno, rozhodne soud rozsudkem. Ve výroku rozsudku v odhlašovacím řízení soud zpravidla rozhodne jen o základu nároku. Konkrétní výše nároku pak bude určena v usnesení o návrhu na vypořádání. Proti rozhodnutí mají strany právo podat odvolání. Jestliže soud návrhu žalobce ve věci samé zcela nevyhoví, je žalobce povinen členům skupiny umožnit, aby se k podání odvolání proti rozsudku vyjádřili ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho uveřejnění v rejstříku hromadných žalob. Lhůta pro podání odvolání pro žalobce běží od uplynutí této doby. Žalobce by zpravidla měl vyjádření členů skupiny zvážit a v případě, že jsou jejich názory opodstatněné, se přiklonit k podání odvolání, kterým bude napadat byť i část rozhodnutí soudu (např. jen směrem k určité části skupiny apod.).
Pokud žalobce nehodlá podat odvolání, kupříkladu proto, že považuje částečné vyhovění žalobě za nejlepší možný výsledek, anebo má za to, že procesní a důkazní situace žalující strany není dostatečná a ani odvolací řízení by nevedlo k úspěchu, ale jen ke zvyšování nákladů řízení, není k podání odvolání povinen. Vystavuje se však riziku odpovědnosti za případnou újmu, která by jeho nepodáním členům skupiny vznikla.
Po právní moci rozsudku bude v odhlašovacím řízení následovat vypořádací fáze, kde bude řešena výše jednotlivých nároků konkrétních členů. Jednotliví členové mohou v této fázi napadat pravost nebo výši uplatněných práv jiných osob. Návrh na vypořádání předkládá žalobce. Soud návrh buď schválí, nebo vrátí k přepracování.
Jak se rozhodnutí v hromadném řízení vykonává?
Návrh zákona počítá s hromadným exekučním řízením, do kterého se každý člen skupiny, kterému bylo přiznáno právo, může přihlásit. Oprávněný, který se do hromadné exekuce nepřihlásí, může vést exekuční řízení samostatně. Výše uvedený katalog otázek není bezesporu vyčerpávající. Řada dalších problémů je zákonem řešena (zveřejňování informací, mechanismy přihlašování a odhlašování, stavení promlčení, litispendence) či alespoň částečně řešena (vztah k insolvenčnímu řízení, řízení o námitkách, příslušnost soudu). Celá řada otázek však bude muset být teprve dořešena v rámci legislativního procesu či v krajním případě až po přijetí zákona.
Autoři: Robert Neruda, Ivo Šimeček, Martin Rott
V nedávné době byla přijata Směrnice o nekalých obchodních praktikách mezi podniky při prodeji potravin. Tato oblast byla dlouho v zorném úhlu unijních orgánů, hledaly se dostatečné důvody pro regulaci a její správná forma. Mezitím mnoho zemí přistoupilo k vlastní, vnitrostátní regulaci – mezi nimi všechny státy Visegrádské čtyřky. Česká právní úprava je přitom považována za jednu z nejpřísnějších, resp. Česko se může pochlubit velmi přísnou aplikační praxí ze strany kontrolního orgánu. Co tedy směrnice přináší a co lze čekat od její implementace v tuzemském prostředí? Na to se pokusíme stručně odpovědět v tomto vydání Competition Focus.
Historie
Evropská komise („Komise“) začala analyzovat fungování dodavatelského řetězce v oblasti potravin již na sklonku roku 2008, a to v reakci na nárůst cen zemědělské produkce. Jedním z klíčových poznatků byla existence asymetrie ve vyjednávací síle mezi podniky patřícími do různých článků tohoto řetězce. Ačkoliv jsou rozdíly v tržní síle v obchodních vztazích běžné, v případě dodávek potravin má dle Komise tato nerovnováha častěji své vyústění v nekalých obchodních praktikách. Hospodářsky silnější hráči si zkrátka dokáží do smluv prosadit ujednání ve svůj prospěch.
Pro řešení zvolila Komise nejprve cestu doporučení. Vydala Zelenou knihu o nekalých obchodních praktikách[1] a vyzvala členské státy k řešení tohoto problému vhodným a přiměřeným způsobem. Pouze 8 členských států dosud nepřijalo žádnou legislativu. Ve způsobech, kterými členské státy problematiku řeší, ale existují velké rozdíly – většina států zvolila regulaci, některé jiné naopak samoregulační, dobrovolné iniciativy mezi účastníky trhu.
Na základě výzvy Evropského parlamentu[2] a následného zjištění, že členské státy nesplnily většinu z jejích doporučení,[3] předložila Komise v dubnu 2018 návrh směrnice. Dne 17. 4. 2019 pak byl návrh směrnice přijat a poté publikován pod č. 2019/633 (dále jen „Směrnice“).
Směrnice byla zvolena jako vhodný nástroj k zajištění přijetí požadovaného minimálního standardu v podobě eliminace zjevně nekalých obchodních praktik. Zároveň umožňuje členským státům zvolit způsob, kterým budou příslušná pravidla integrována do jejich právních řádů. Členské státy mají nyní čas do 1. 5. 2021 na přijetí odpovídajících transpozičních zákonů. Příslušná národní úprava pak musí nabýt účinnosti nejpozději 1. 11. 2021.
V případě mnoha států nebude zřejmě docházet k zásadním změnám již existující legislativy, která je často přísnější než požadavky Směrnice. To bude zřejmě i případ České republiky, kde je problematika zakázaných smluvních ujednání a nekalých obchodních praktik při prodeji potravin regulována zákonem o významné tržní síle[4] („ZVTS“) a kde je dozor nad dodržováním tohoto zákona svěřen Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („ÚOHS“).
Pojďme se krátce podívat na srovnání obou norem.
Kdo má být chráněn a před kým?
Směrnice pro ochranu dodavatele zvolila tzv. relativní koncept, podle kterého jsou dodavatelé chránění pouze proti odběratelům větším, než jsou oni samotní. Základní kritérium představuje obrat dosažený dodavatelem a odběratelem. Směrnice zavádí pět prahových hodnot obratu dosaženého dodavatelem, které kopírují obratové hodnoty pro definici mikropodniku (maximálně 2 mil. EUR), malého (do 10 mil. EUR) a středního podniku (do 50 mil. EUR).[5] K nim přidává další dvě hodnoty (do 150 mil. a do 350 mil. EUR). Na vztahy s dodavateli dosahujícími obratu přes 350 mil. EUR se Směrnice neuplatní. Dodavatel je navíc chráněn jen v případě, že obrat odběratele je vyšší než maximální hodnota obratu v kategorii, kam spadá příslušný dodavatel. Např. dodavatele s obratem 23 mil. EUR Směrnice chrání jen proti obchodním praktikám odběratelů, kteří dosáhli obratu přesahujícího 50 mil. EUR.
Naproti tomu zákaz zneužití významné síly podle ZVTS se aplikuje vůči odběratelům – obchodním řetězcům a jejich aliancím, kteří mají významnou tržní sílu, přičemž zavádí domněnku, že jde o odběratele, jejichž obrat převyšuje 5 mld. Kč (cca 200 mil. EUR). Aktuální znění zákona je přitom ze strany ÚOHS de facto vykládáno jako absolutní koncept – v aplikační praxi se ochrana obecně vztahuje na všechny dodavatele, bez ohledu na jejich tržní sílu, resp. výši obratu. Oproti ZVTS tak Směrnice předvídá uplatnění pravidel proti nekalým praktikám u širší skupiny odběratelů (nemusí mít ani zdaleka 5 mld. Kč), avšak současně jen ve vztahu k dodavatelům, kteří dosahují určitého (nižšího) obratu než příslušný odběratel. Současně se nemusí jednat jen o praktiky obchodních řetězců, ale i odběratelů na vyšších úrovních distribučního řetězce (zpracovatelé a prostředníci).
Jaké jednání je nekalé?
Směrnice za nekalé obchodní praktiky obecně považuje „postupy, které se výrazně odchylují od zásad poctivého obchodního styku, jsou v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním a jsou jednostranně zavedeny jedním obchodním partnerem vůči druhému.“ Na rozdíl od ZVTS Směrnice ale neobsahuje generální klauzuli, uvádí pouze výčet celkově patnácti zakázaných obchodních praktik (skutkových podstat) vyskytujících se v souvislosti s prodejem potravin.
Tyto praktiky rozděluje do dvou skupin. Do první skupiny patří devět skutkových podstat, které jsou vždy zakázány bez dalšího. Druhá skupina zahrnuje dalších šest praktik, zakázaných jen v případě, pokud nejsou srozumitelně a jednoznačně sjednány při uzavření smlouvy o dodávkách mezi odběratelem a dodavatelem.
Vždy zakázané obchodní praktiky
U několika skutkových podstat, které Směrnice řadí do první skupiny, již ZVTS obsahuje konkrétní přísnější úpravu. V prvé řadě jde o zákaz sjednávání splatnosti kupní ceny delší než 30 dní v případě potravin podléhajících rychlé zkáze a 60 dní v případě ostatních potravin. Podle ZVTS splatnost kupní ceny nesmí přesáhnout 30 dní ode dne dodání zboží u všech potravin. Obdobně Směrnice zakazuje vyžadování plateb od dodavatele, které se nevztahují k prodeji potravin. Přísnější úprava ZVTS zakazuje sjednávání nebo získávání plateb či jiných plnění, za které nebyla poskytnuta služba nebo jiné protiplnění, ale také takových, které jsou nepřiměřené hodnotě poskytnutého protiplnění. Dalším případem je Směrnicí stanovená povinnost na žádost dodavatele písemně potvrdit podmínky smlouvy o dodávkách zboží – ZVTS stanovuje bez dalšího povinnou písemnou formu pro jakékoli smlouvy mezi odběratelem v pozici významné tržní síly a jeho dodavateli, kdy do této smluvní úpravy je navíc nutné zahrnout i povinné obsahové náležitosti dle §3a ZVTS (např. 3% limit pro poskytování služeb odběratelem dodavateli).
Další skutkové podstaty upravené ve Směrnici nejsou v ZVTS upraveny takto konkrétně. Jsou však součástí některých z širších zvláštních skutkových podstat zneužití významné tržní síly podle § 4 odst. 2 ZVTS. Mezi tyto praktiky patří jednak jednostranné změny podmínek smlouvy o dodávkách týkající se četnosti, načasování nebo objemu zásobování či dodávek, norem jakosti nebo cen potravin, ale také požadování náhrady škody po dodavateli v případě, že škoda nebyla způsobena zaviněným jednáním dodavatele. Obě tyto praktiky by mohly být podle ZVTS kvalifikovány jako uplatňování smluvních podmínek, které vytvářejí výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, tedy dle § 4 odst. 2 písm. a) ZVTS.
Některé další praktiky zakázané Směrnicí by mohly být posouzeny jako zneužití významné tržní síly podle generální skutkové podstaty, případně § 4 písm. a) mířícího na nerovnováhu stran, nebo písm. b) zacíleného na požadování plnění bez přiměřeného protiplnění. Směrnice zakazuje odběratelům vyžadovat kompenzaci nákladů vynaložených na řešení stížností zákazníků týkajících se dodavatelova zboží, pokud není důvod stížností zaviněn dodavatelem. Obdobná praktika ve vztahu k pokutám uloženým kontrolním orgánem je zakázaná dle § 4 odst. 2 písm. h) ZVTS. Je tedy pravděpodobné, že i praktika týkající se náhrady škody bude považována za zneužití významné tržní síly podřaditelné pod současný text ZVTS. Další dvě zakázané praktiky jsou nezákonné získání a zneužití obchodního tajemství a odvetná obchodní opatření odběratele v případě, že dodavatel uplatňuje svá práva vyplývající ze smlouvy nebo zákona; k porušení Směrnice přitom má postačovat i jen vyhrožování odvetnými kroky. Na všechny tyto tři praktiky by zřejmě bylo možné aplikovat generální skutkovou podstatu podle § 4 odst. 1 ZVTS.
Konečně, mezi vždy zakázané nekalé obchodní praktiky upravené ve Směrnici patří zákaz rušit objednávky potravin podléhajících rychlé zkáze v tak krátké lhůtě, že dodavatel objektivně nemůže nalézt alternativu pro prodej těchto potravin nebo jejich jiné zpracování. Podle Směrnice je takto krátkou lhůta kratší než 30 dní. ZVTS přitom explicitně nereguluje rušení objednávek – za zneužití významné tržní síly považuje pouze sjednávání práva na vrácení nakoupených potravin (mimo případy podstatného porušení smlouvy). V úvahu tak připadá aplikace generální klauzule v případech, kdy by rušení objednávek bylo možné kvalifikovat jako zneužití významné tržní síly. V praxi je přitom běžné, že odběratelé objednávají (právě) čerstvé zboží méně než 30 dnů před dodáním – v takovém případě by podle striktního výkladu Směrnice neměli mít možnost objednávku následně zrušit vůbec. Jedná se tedy zjevně o citlivé téma a bude ještě otázkou, jak bude toto ustanovení v kontextu ZVTS interpretováno.
Praktiky povolené za předpokladu srozumitelného sjednání
Do druhé skupiny Směrnice řadí dalších šest obchodních praktik, které jsou zakázané pouze v případě, že nejsou srozumitelně a jednoznačně sjednány při uzavření smlouvy o dodávkách mezi odběratelem a dodavatelem.
Prvními dvěma praktikami jsou vratky neprodaných potravin dodavatelům a přijímání plateb za zalistování, vystavování nebo skladování potravin. I zde je úprava ZVTS přísnější. Zatímco podle Směrnice jsou tyto praktiky za splnění výše uvedených předpokladů dovolené, ZVTS výslovně označuje sjednávání nebo uplatňování vratek zboží i zalistovací poplatky za zvláštní skutkové podstaty zneužití významné tržní síly.
Dle Směrnice musí být ve smlouvě také jednoznačně sjednány podmínky, za nichž má dodavatel nést náklady na slevové akce pro prodej potravin pořádané odběratelem. Stejně tak musí být sjednány platby za reklamu, marketing a za pracovníky zajišťující úpravu prostor využívaných pro prodej zemědělských produktů a potravinářských výrobků dodavatele.
Tato pravidla nepředstavují pro ZVTS nic nového, neboť – jak již bylo uvedeno – podle ZVTS musí být veškeré smlouvy mezi odběratelem a dodavatelem sjednány písemně. Smlouva musí obsahovat výši ceny, výši slev (i promočních slev) a výši veškerých peněžních plnění dodavatele. Výše plnění (dle stávající interpretace ÚOHS i plateb za marketing) je přitom navíc omezena na 3 % z ročních tržeb dodavatele u daného odběratele (§ 3a písm. a) ZVTS). Marketingové služby poskytované odběratelem je navíc třeba posuzovat z hlediska přiměřenosti. Hodnotit bude ÚOHS to, zda je odběratelem za platbu dodavatele poskytnuto přiměřené protiplnění (§ 4 odst. 2 písm. b) ZVTS). Úpravu v ZVTS tak lze i zde považovat za přísnější, jelikož dle Směrnice jsou tato ujednání za podmínek jednoznačnosti a srozumitelnosti bez dalšího přípustná.
Požadavky na výkonný orgán
Směrnice též stanovuje minimální povinnosti států za účelem efektivního vymáhání Směrnicí stanovených pravidel. V prvé řadě je po členských státech vyžadováno, aby určily vhodný orgán, který bude dohlížet na dodržování zákazů. Za účelem zvýšení efektivity mají také členské státy umožnit podávání podnětů, a to jak ze strany dodavatelů, tak i ze strany organizací sdružujících producenty potravin. Na vyžádání má pak orgán zajistit zachování anonymity osoby podávající podnět, ale také jakýchkoliv dalších informací, jejichž zveřejnění by bylo v rozporu se zájmy této osoby. Tyto požadavky již česká úprava splňuje, včetně možnosti utajení identity dodavatele v případě, že o to požádá a tuto svou žádost řádně odůvodní.
Směrnice stanovuje též minimální sadu pravomocí dohlížejícího orgánu. Ten musí mít zejména pravomoc šetřit na základě své iniciativy nebo podnětu, právo vyžadovat od odběratelů i dodavatelů potřebné informace, pravomoc provádět neohlášená místní šetření a vydávat sankční rozhodnutí.
ZVTS již dnes všechny požadavky splňuje, když příslušné pravomoci svěřil ÚOHS.
Komentář Roberta Nerudy
Jakkoli jsem byl k zvláštní veřejnoprávní úpravě dodavatelských vztahů v oblasti potravin vždy spíše skeptický, přijetí Směrnice vítám. Její text ukazuje, že k řešení této složité problematiky lze přistupovat citlivě a cíleně, přičemž tento úspěch připisuji předcházející široké debatě, jíž se zúčastnily všechny relevantní subjekty. Mám pocit, že základní principy přijaté regulace jsou intuitivně pochopitelné, a proto mohou být všeobecně, tedy oběma stranami, akceptované.
Bohužel, to stejné nelze říci o stávajícím, přísném a velmi obecném znění ZVTS. Jeho ustanovením rozumí málo i právní experti, rozsáhlá smluvní omezení nevyhovují nejen odběratelům, ale ani mnohým dodavatelům.
Stávající ZVTS je zjevně přísnější, Směrnice to připouští. Obávám se, že toto bude hlavní argument obhájců stávajícího znění ZVTS, proč jeho přísnost zachovat. Skutečně, úprav ZVTS vynucených transpozicí Směrnice bude třeba minimum (za nejvýznamnější lze považovat rozšíření okruhu dotčených odběratelů). Z úst zástupců Ministerstva zemědělství a Parlamentu již opravdu opakovaně zaznělo, že úprava zneužití významné tržní síly se v důsledku Směrnice nebude zmírňovat.
My bychom si přáli pravý opak,
totiž aby se transpozice Směrnice stala příležitostí pro racionální revizi
prospěšnosti některých konceptů a zákazů obsažených v ZVTS. Jeho aplikace
ukázala, že některá omezení prostě nedávají smysl nikomu (3% pravidlo). I
v České republice bychom měli přejít k relativnímu konceptu významné
tržní síly, protože jen ten dává ekonomický smysl a odpovídá selskému rozumu.
Jestliže obhajoba absolutního konceptu ze strany ÚOHS byla motivována aplikační
jednoduchostí, návod ve Směrnici názorně ukazuje, že relativní koncept lze
zavést i s pomocí relativně jednoduchého kritéria vzájemných obratů, aniž
by se aplikace příslušné právní úpravy stala nemožnou či příliš složitou.
Věřím, že odstranění
generální klauzule, redukce okruhu zakázaných praktik pouze na ty předvídané
Směrnicí a zakotvení relativního konceptu založeného na obratových poměrech by
velmi pomohlo spontánní akceptaci ZVTS mezi jeho adresáty i odbornou
veřejností. A to aniž by se to negativně dotklo spotřebitelů či ekonomiky jako
celku.
[1] Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v Evropě v dodavatelském řetězci v oblasti potravinového a nepotravinového zboží, COM/2013/037 final – 2012.
[2] Usnesení Evropského parlamentu ze dne 7. června 2016 o nekalých obchodních praktikách v potravinářském dodavatelském řetězci, 2015/2065(INI).
[3] Komise vydala řadu doporučení v rámci Zprávy Komise Evropskému parlamentu a Radě o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v rámci potravinového řetězce ze dne 29. 1. 2016, COM(2016) 32 final.
[4] Zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, ve znění pozdějších předpisů.
[5] Doporučení Komise ze dne 6. května 2003 týkající se definice mikropodniků, malých a středních podniků, 2003/361/EC.
Autoři: Petr Sprinz, Jiří Rahm
Potenciál až revolučních změn čeká oblast restrukturalizací a procesu oddlužení podnikatelů v rámci celé Evropské unie. Dlouho připravovaná směrnice má ambici zavést zcela nové procesy a postupy. Členské státy tak čeká nutnost významného zásahu do stávající vnitrostátní úpravy nejen insolvenčních řízení podnikatelů.
Cíle Směrnice
Rada Evropské unie schválila dne 6. června 2019 směrnici o rámcích pro preventivní restrukturalizaci, druhé šanci a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice 2012/30/EU (dále jen „Směrnice“). Směrnice si klade za cíl odstranit dosavadní rozdílnost v právních předpisech členských států týkající se postupů v případě tzv. preventivní restrukturalizace a zároveň s tím zavadí celou řadu nových institutů.
Směrnice je postavena na následujících třech základních pilířích:
Klíčové prvky Směrnice
Jak již název napovídá, jedním ze základních prvků Směrnice je úprava postupu v případě tzv. preventivní restrukturalizace, která by zjednodušeně měla spočívat v možnosti dlužníků předejít úpadku a ochránit životaschopný podnik přijetím restrukturalizačního plánu v době před stavem úpadku.
Podmínky preventivní restrukturalizace nejsou doposud v českém insolvenčním právu komplexně upraveny a budou vzdáleně připomínat pojetí reorganizace s tím rozdílem, že veškeré kroky by mohly být činěny do značné míry relativně neformálně s omezenou ingerencí soudů. Restrukturalizační plány budou schvalovány ze strany věřitelů a budou obsahovat zpravidla ekonomický výhled dalšího fungování společnosti a základní parametry zamýšlené restrukturalizace.
Směrnice dále obsahuje úpravu systému předběžných varování a přístupu k informacím, který by měl ve svém důsledku napomoci dlužníkům včas identifikovat stav úpadku. Směrnice dále zavádí zjednodušený přístup k oddlužení fyzickým osobám podnikatelům, přičemž doba, po jejímž uplynutí mohou být podnikatelé v úpadku zcela oddluženi, nesmí být delší než 3 roky. Směrnice přitom umožňuje rozšíření pravidel i na nepodnikatele.
Pro soulad s vnitrostátní úpravou tak bude nezbytné implementovat celou řad nových pravidel a postupů, které zásadním způsobem změní pravidla řešení potenciálně úpadkového stavu pro podnikatele.
Časový rámec implementace Směrnice
Očekává se, že Směrnice bude v průběhu léta publikována v Úředním věstníku Evropské unie, přičemž od té doby začne plynout lhůta pro implementaci jejích pravidel. K zavedení prvních změn by mělo dojít do dvou až tří let. Ambice Směrnice jsou skutečně veliké. Ačkoli Směrnice cílí na přiblížení právních řádů, vágní pravidla umožňují značný prostor pro uvážení. Zákonodárce tak čeká nelehký úkol, který si vyžádá zřejmě celou řadu úprav nejen do insolvenčních předpisů.
Zdroj: Forbes (5/2019)
Již v roce 2008 začali formovat první poradenský tým v České republice zaměřený čistě na nejvýznamnější a nejmovitější klienty. Ten je dnes s počtem více než 20 seniorních právníků a daňových odborníků zdaleka největší na trhu. „V uplynulých deseti letech jsme realizovali již několik stovek rodinných holdingů a struktur držby, desítky trustů, stovku svěřenských fondů, řešili velké množství komplikovaných předmanželských smluv i rozvodů, asistovali v dědických záležitostech, pomáhali při řízeném či neočekávaném předání řady společností a dalšího majetku v ČR, ale i v zahraničí,“ říkají v rozhovoru pro Forbes řídící partner největší tuzemské právnické firmy HAVEL & PARTNERS Jaroslav Havel (JH) a partner kanceláře a specialista na poradenství rodinným firmám David Neveselý (DN).
Vaše advokátní kancelář se dlouhodobě specializuje na poradenství úspěšným podnikatelům a majitelům firem. Podle nejrůznějších průzkumů až 70 % vlastníků rodinných podniků v ČR zvažuje jejich předání rodinnému následovníkovi. Jaké služby těmto klientům nabízíte?
JH: Nástupnictví v rodinných firmách je momentálně velmi aktuálním tématem a je to něco, co nás i z hlediska ekonomické struktury odlišuje od vyspělé západní Evropy, kde nebyla pouta rodinného byznysu přetrhána totalitním režimem. Pro nás je generační výměna uvnitř firem velkou poradenskou výzvou, na které intenzivně pracujeme posledních jedenáct let, kdy pro tyto účely neustále rozvíjíme specializovaný právní a daňový tým. Postupně se nám podařilo vytvořit nejsilnější poradenskou skupinu na specializované korporátní poradenství pro rodinné firmy se zaměřením na jejich efektivní řízení, předávání mezi generacemi a komplexní ochranu majetku. Klientům nabízíme zejména svoji zkušenost, know-how, absolutní důvěrnost, špičkový klientský servis, k němuž patří i kapacita a prakticky stálá dostupnost našich kolegů, kteří přinášejí i do tohoto velmi konzervativního odvětví mnoho inovativních řešení, které se dlouhodobě osvědčují. Tým a poradenství klientům vždy vedou jen přímo spoluvlastníci kanceláře, zkušení čtyřicátníci, rozumějící zpravidla první i druhé generaci podnikatelů a vytvářející tak přirozené prostředí pro řešení mezigeneračního transferu kapitálu. Tím také v zásadě přímo garantujeme, že klientům nehrozí změna v týmu, což je mezigeneračních transakcí trvajících často léta zcela zásadní. Všemi těmito atributy se odlišujeme od většiny potenciální konkurence.
DN: Proto jsou součástí našeho týmu i daňoví experti, špičkoví rodinní právníci nebo odborníci na různé typy privátních investic. Po praktické stránce nabízíme vlastníkům firem strukturování budoucí držby rodinného majetku s ohledem na optimální distribuci a využívání výnosů z něj v rámci rodiny i to, že rodinu celým procesem po všech stránkách provedeme a budeme provázet i nadále jako jakýsi garant správného nastavení modelu předávání.
Co je z vašeho pohledu pro úspěšnou mezigenerační výměnu klíčové?
JH: Klíčovou roli hraje vždy rodina, a to zejména ten, kdo stojí v jejím čele a kdo je zároveň zakladatelem rodinného podniku. Je to on (či ona), kdo nese odpovědnost za definování toho, co a jak hodlá předávat. Ostatně rodina to od něj ve většině případů jednoznačně očekává. Rozhodnutí otce zakladatele však rodina neočekává jen ve vztahu k akciím rodinného holdingu či jiného majetku, ale zejména ve vztahu k principům a idejím správy a budoucí distribuce rodinného majetku nebo jeho výnosů. V takovou chvíli přichází role advokáta jakožto poradce a právního specialisty, protože předkládá rodině a otci zakladateli možné právně či daňově vhodné a proveditelné varianty řešení jejich přání a společně tvoří návrh struktury budoucí správy majetku.
DN: Výsledný návrh je však nezbytné dále důsledně představit rodině a zpopularizovat tak, aby byl pro ni všeobecně přijatelný. Protože jen akceptovaný model má šanci dlouhodobě přežít svého zakladatele. V těchto případech je role advokáta mediační, kdy se snaží najít rovnováhu mezi diktátem zakladatele a rozumnými návrhy, obavami či ambicemi mladší generace.
Otázka mezigeneračního přesunu kapitálu bývá v rodinách velmi citlivé téma. V jakém věku by měl majitel firmy tuto otázku již vážně řešit?
JH: Klientům samozřejmě doporučujeme, aby nástupnictví neodkládali a zabývali se jím pokud možno co nejdříve. V praxi se věk, kdy majitelé firem začínají reálně řešit otázku nástupnictví, velmi různí. Máme řadu klientů z velice perspektivních technologických firem a start-upů, kteří s námi konzultují zachování kontinuity svého podnikání již ve svém produktivním věku. Stejně tak spravujeme rozsáhlé portfolio klientů, kteří začínali s podnikáním v devadesátých letech a někteří z nich se až v důchodovém věku rozhodli, že firmu předají svým nástupcům.
Jak nástupnictví s vaší poradenskou účastí nejčastěji probíhá a o jak dlouhý proces se jedná?
DN: Mezigenerační předávání firem v zásadě probíhá ve třech fázích. V první klient začíná uvažovat o nástupnictví, přemýšlí o vhodných nástupcích na pozici správce rodinného majetku (nikoli manažerů společnosti), případně seznamuje rodinu se svou vizí dalšího směřování firmy. Toto období prvotního oťukávání a mnohdy také tápání může trvat i poměrně dlouho, záleží na naléhavosti situace. Druhá fáze začíná ve chvíli, kdy nás klient osloví s žádostí o pomoc, a trvá zhruba šest až dvanáct měsíců, kdy se připravuje konkrétní podoba a struktura často postupného předání a vše se detailně probírá se všemi zainteresovanými subjekty. Poté následuje poslední fáze – samotná realizace, která však nemusí končit úplným předáním, ale třeba jen nastavením vhodných mechanismů předání správy. Taková implementace může trvat kolem šesti až dvanácti měsíců. Obecně lze říci, že mezigenerační předávání firem je postupný proces s výjimkou urgentních případů vyvolaných např. zdravotní situací. I nadále totiž existuje celá řada majitelů rodinných firem, kterým je sice téma nástupnictví velmi blízké (a to i fakticky), ale i nadále věří ve své absolutní zdraví, řidičské schopnosti jezdce formule 1, pevný manželský svazek nebo neotřesitelnost vztahu se společníkem, a možným dopadům těchto právních situací se prakticky nevěnují. Dokonce si ani nepřipouští, že by mohli na delší dobu zůstat v bezvědomí. Tedy v takovém stavu, kdy ještě nelze nic předat, ale už nelze nic řídit.
Co tedy doporučit, aby byla rodina i na takovéto krajní situace připravena?
DN: Ze zkušenosti doporučuji jako první krok zrealizovat pár drobných, ale velmi efektivních opatření, které firmu a rodinný majetek uchrání v případě, kdy otec zakladatel onemocní (i vážně), stane se neschopným jednat či dokonce zemře. Jsou to kroky, které nejsou nijak časově či finančně náročné, avšak při jejich řešení je nutno si odpovědět na některé otázky, které pomohou při řešení případného „velkého“ předání. Například, kdo by měl být správcem ve vztahu k akciím rodinného holdingu, pokud nebude majitel například v důsledku mozkové mrtvice dlouhodobě schopen právně jednat. Kdo rozhodne o schválení účetní závěrky a výplatě rozumné části zisku k rodině? A podobně. V obecné rovině by pak otcové zakladatelé neměli zapomínat stále edukovat své děti, rodinu, nástupce, předávat jim informace, zkušenosti, moudrost včetně té podnikatelské a také dobře naslouchat. Rozhodně by také neměli zapomenout, že prodat firmu nebo umožnit majetkový vstup partnera či managementu může být tím nejlepším řešením a někdy pro rodinu dokonce vysvobozením.
JH: Z různých zahraničních studií, ale i například z našeho vlastního průzkumu, který jsme prováděli mezi rodinnými firmami společně s kolegy z jedné významné privátní banky a špičkové české auditorské společnosti, totiž vyplývá, že se nepodaří kvalitně a dlouhodobě předat více než 20 % společností. A i firmy, kterým se to podaří, mnohdy následně čelí celé řadě dalších problémů, které nakonec přivedou majitele k rozhodnutí nabídnout firmu k prodeji.
Pokud firmu pomůžete předat, vaše „mise“ končí, nebo má vaše poradenství širší a dlouhodobější záběr?
DN: Obvykle je spolupráce na takovém projektu buď jen přirozeným pokračováním našeho dlouhodobého vztahu, nebo naopak začátkem dlouhodobého obchodního partnerství s klientem i jeho rodinou. Pokud však klient dlouhodobě pracuje se svým „rodinným právníkem“, není neobvyklé, že s ním při vytvoření struktury předání úzce spolupracujeme a následně mu její správu předáme s tím, že se nadále věnujeme jen technické údržbě struktury či zásadnějším změnám včetně nákupů aktiv, kde jsme díky naší výrazné specializaci a kapacitě logickým partnerem i pro rodinného právníka, často v pozici správce.
Zdroj: Reportér (4/2019, s. 88)
Nová krev v podnikání
Třicet let po pádu socialismu se pomalu uzavírají podnikatelské dráhy žen a mužů, kteří začínali s byznysem zkraje devadesátých let. Někteří ovšem zjišťují, že potomci o jejich firmy příliš nestojí. Jiní naopak své dcery či syny na převzetí rodinného podniku a odpovědnosti léta chystají. Situaci mohou komplikovat i soukromé vztahy: například větší počet dětí s větším počtem partnerek.
Udělali všechno tak, jak měli. Vybudovali úspěšné firmy, nashromáždili slušný majetek a svého bohatství využili mimo jiné i k tomu, aby svým potomkům dopřáli možnost poznávat svět a také pro ně zajistili a zaplatili mnohem lepší školy, než měli oni sami v socialistickém Československu. Tak by to asi mělo být. Vždyť co lze dětem dát do života lepšího než rozhled a dobré vzdělání?
Jenže ty děti si často během cest a na studiích vytvořily vlastní představu o budoucnosti. Ne vždy se jim chce vracet a převzít po rodičích jejich byznys a dál ho rozvíjet, aby ho zase jednou ony mohly předat svým dětem. Před částí podnikatelů první polistopadové generace se tak vynořila otázka, s níž možná ani nepočítali. Tedy nikoli kdy je nejlepší čas, aby svou firmu předali následníkům, ale zda o to ti potenciální následníci vůbec stojí.
Sedmapadesát procent byznysmenů, kteří se zúčastnili loňského průzkumu organizovaného J&T Family Office, se přihlásilo k výroku, že jejich děti „mají své vlastní ambice a sny a nedá se říci, že by měly zájem jít v mých stopách“. O něco menší část, 43 procent, pak má dokonce pocit, že dětem, které získaly rozhled a vzdělání, „jako by nyní nebyl obor mého podnikání dost dobrý“.
„Setkáváme se s řadou majitelů firem, kteří zjistili, že nemají pro své podnikání skutečné nástupce, a tak začali řešit, jak své firmy prodat,“ říká Igor Mesenský, partner poradenské firmy KPMG odpovědný za oblast fúzí a akvizic. Připouští přitom, že do jeho pole působnosti, tedy prodeje firem, se pochopitelně dostávají hlavně ti, kdo firmu předávat nemohou nebo nechtějí. A to jak z důvodu, že o to nástupci nestojí, nebo proto, že rodiče nepovažují své potomky za ideální pokračovatele. „Extrémním příkladem byl v tomto směru úspěšný podnikatel, který ve svých více než osmdesáti letech nepovažoval šedesátiletého syna za dostatečně zralého a připraveného k převzetí rodinného byznysu. A když jsme se pak syna zeptali, zda chce firmu převzít, tak řekl, že v žádném případě,“ vypráví Igor Mesenský.
Gabriela Lachoutová, předsedkyně představenstva společnosti J&T Family Office, jež se specializuje na správu rodinného majetku movitých Češek a Čechů, ovšem podotýká, že řada potomků, kteří původně míří do jiných oborů, nakonec přece jen podnikání po rodičích ráda přebírá. Zda je v takových případech silnější motivací touha po udržení rodinné tradice, nebo kouzlo velkých majetků a peněz, nelze přesně říci. Magnetismus velkých peněz ovšem není nikdy radno podceňovat. Mesenský i Lachoutová se během své praxe už setkali i s případy dětí, které se nemohly dočkat, až převezmou rodinný byznys, aby jej následně prodaly a užily si tak, že se „dobře narodily“. Pro uklidnění podnikajících rodičů lze však rovnou říci, že takové případy jsou velice vzácné – a právě proto se lidem z oboru dobře pamatují. Pokud děti s převzetím rodinné firmy souhlasí, přistupují k tomu téměř vždy velmi zodpovědně. „Ideální samozřejmě je, když nástupce ve firmě už delší dobu působí, prošel jí od nižších příček a získá si respekt a postavení, které se neodvíjí jen od toho, že je potomek,“ říká Igor Mesenský.
Každý věk je správný
Otázky nástupnictví a mezigeneračního předávání jsou v poslední době častým tématem odborných konferencí, publikací i běžných hovorů mezi podnikateli. Důvod je jasný. Vzhledem k tomu, že soukromé podnikání se v Česku začalo znovu rozvíjet v první polovině devadesátých let minulého století, je dnes, po více než pětadvaceti letech, tehdejší nejdravější skupina třicátníků až čtyřicátníků přesně ve věku, kdy je to pro ni důležité a aktuální.
Poradci, právníci a správci rodinných majetků se shodují, že podnikatelé a podnikatelky se poprvé začínají otázkou „předání štafety“ zabývat někdy po padesátce. A blížící se šedesáté narozeniny pak naléhavost tohoto tématu podle Igora Mesenského řádově zvyšují. „Máme klienty z perspektivních technologických firem, kteří tuto otázku řeší již ve svém produktivním věku. Na straně druhé jsou lidé, kteří začínali s podnikáním v devadesátých letech, ale někteří z nich se až v důchodovém věku rozhodli, že firmu předají. Klientům doporučujeme, aby otázku nástupnictví neodkládali,“ říká David Neveselý, partner právní kanceláře Havel & Partners, který se specializuje na poradenství rodinným firmám a privátním klientům.
Starost o předávání byznysu přitom podle zkušeností profesionálních správců nesouvisí s velikostí firem a jejich hodnotou. „Ve chvíli, kdy se projeví vůle k udržení rodinného majetku – a máme i část klientů, kterým je opravdu jedno, co přijde po nich -, už pak nezáleží na tom, zda se ten majetek počítá v miliardách, či milionech,“ říká Gabriela Lachoutová.
Mimořádnou péči a starost o předání firem mívají podnikatelé, kteří navazují na rodinnou tradici v určitém oboru. „Pokud třeba po revoluci rozjížděli podnikání v oboru, ve kterém se kdysi pohybovali i jejich předkové, je mimořádně vysoká pravděpodobnost, že jim půjde o udržení jména, podniku a oboru. Takové lidi často ani nezajímá, jakou má jejich firma hodnotu a za kolik by ji mohli eventuálně prodat,“ popisuje Gabriela Lachoutová. Podle ní se takoví podnikatelé často cítí spíše jako správci rodinného dědictví pro další generace, než aby o firmě uvažovali jako o svém majetku, který má nějakou hodnotu. A právě ti samozřejmě nejčastěji řeší, jak do tradice rodinného podnikání správně vtáhnout své děti, aby se generační linie nepřerušila.
Rodů, které navazují na tradice předků, je přitom řada. Předloni jsme například v magazínu Reportér popisovali příběh řeznického klanu Váhalových z Hustopečí nad Bečvou, jehož historie začala v roce 1927, kdy Robert Váhala získal svůj výuční list řeznický. Ještě delší je historie tkalcovského jména Kubák v jihočeském Strmilově, jak se můžete dočíst v jednom z příběhů rodinných firem na následujících stránkách.
Více žen, více dětí, více nástupců
Při řešení budoucnosti firem a majetků ovšem hrají významnou roli i otázky mnohem aktuálnější a osobnější, než je případná tradice rodu. „Úspěšní podnikatelé často mívají dvě nebo i více rodin, někdy také nemanželské děti, což samozřejmě situaci při předávání majetku na další generace může dále poněkud komplikovat,“ podotýká Gabriela Lachoutová.
Druhá a další manželství jsou mezi byznysmeny (záměrně teď vynechme ženy byznysmenky) skutečně velmi častá. Pokud bychom se například podívali do čela žebříčku nejbohatších Čechů podle časopisu Forbes, tak z první desítky jsou se svými původními manželkami pouze zakladatelé Avastu Pavel Baudiš a Eduard Kučera. Všichni ostatní (Kellner, Babiš, Komárek, Vítek, Tykač, Dospiva, Bakala) si prošli alespoň jedním rozvodem (anebo v případě Daniela Křetínského rozchodem s matkou jejich syna).
Partnerský život podnikatelů je pochopitelně jejich soukromou záležitostí. Pokud však mají větší počet dětí – zajímavostí je, že i podnikatelé odpovídající v průzkumu J&T Family Office potvrzují trend nadprůměrného počtu potomků, plná polovina má více než tři -, a navíc často v dosti rozdílném věku, je to pro rodiče, který přemýšlí o předání majetku na další generace, opět o něco složitější.
Starší děti z prvních manželství mají k převzetí věkově nejblíže, podnikatelé s více rodinami však zpravidla žijí s matkami těch nejmladších potomků, jež samozřejmě nechtějí, aby zrovna jejich vlastní děti přišly zkrátka. Pro pořádek dodejme, že jde o obecné konstatování a nijak se konkrétně nevztahuje k žádnému z výše uvedených jmen nejbohatších českých podnikatelů.
Bude to trvat
Co je pro podnikatele, s nimiž se setkávají profesionální poradci, na předávání nejtěžší? „Nedokážou mít nadhled. Což je pochopitelné. Je to rodina, jsou v ní důležité vztahy a vzájemné vazby. Poměrně často se stává, že i lidé, kteří jsou v byznysu velcí ranaři, v těchto otázkách už zdaleka takovými střelci nejsou,“ popisuje svou zkušenost Gabriela Lachoutová z JTFO. Společným jmenovatelem všech případů předávání podnikání a majetku podle ní je, že to trvá dlouho. „Začneme se klientů ptát, kdy chtějí předávat a co by se mělo stát, pokud nastanou různé scénáře vývoje. Ptáme se, jak si do budoucna představují svou vlastní roli. Zjišťujeme, zda své představy probírali s případnými nástupci, manželkami či manželi, jaká je míra shody, kde jsou problematická místa. A to všechno si žádá dostatek času a energie,“ říká Lachoutová. Tak jako se museli podnikatelé začínající před čtvrtstoletím naučit překonávat nejrůznější komplikace a překážky, ani v poslední etapě svých profesních příběhů nebudou mít nejspíš nic rychle, bezbolestně a zadarmo.
„Mezigenerační předávání firem v zásadě probíhá ve třech fázích. V první klient začíná uvažovat o nástupnictví, přemýšlí o nástupcích, seznamuje rodinu se svou vizí dalšího směřování firmy. Toto období může trvat i poměrně dlouho, záleží na naléhavosti situace. Druhá fáze začíná ve chvíli, kdy nás klient osloví s žádostí o pomoc, a trvá zhruba šest až dvanáct měsíců, kdy se připravuje konkrétní podoba a struktura často postupného předání a vše se detailně probírá se všemi zainteresovanými subjekty. Poté následuje poslední fáze – samotná realizace, která však nemusí končit úplným předáním, ale třeba jen nastavením dohodnutých mechanismů. Taková implementace může trvat kolem tří až šesti měsíců,“ popisuje časový průběh David Neveselý z Havel & Partners.
„Mezigenerační předávání bývá delší proces, než pokud se vlastník rozhodne firmu prodat. V případě nástupnictví je potřeba najít kompromis mezi vícero subjekty, kteří jsou navíc ve vzájemném příbuzenském vztahu,“ dodává právník Neveselý.
Jednomu, nebo všem?
Spravedlivě podělit všechny nebo vybrat jednoho pokračovatele – to je klíčová otázka pro majitele firem, kteří mají dvě či více dětí. S jistou nadsázkou bychom ji mohli shrnout jako rozpor mezi rozumem a citem, kde cit velí nikoho nepoškodit, a rozum opakuje, že pro firmu je vždy dobrý jeden jasný lídr.
Odborní poradci se shodují v tom, že klienti často nejprve přicházejí s myšlenkou na co nejspravedlivější rozdělení majetku mezi potomky. „My jim ovšem doporučujeme spíše to, aby vybrali jednoho pokračovatele s nejlepšími předpoklady a zároveň vytvořili schéma, jak se budou i budoucí benefity dělit mezi sourozence,“ říká Igor Mesenský.
„Dělení na části nezaručuje budoucí spravedlnost,“ doplňuje šéfk a JTFO a popisuje případ hoteliéra, který každému ze synů dal jeden ze svých dvou hotelů. Kvůli rozvoji okolního prostředí pak atraktivita jednoho z nich výrazně vzrostla a druhý bratr se cítil velmi znevýhodněn.
Nefetuj, studuj a dobře si vyber
Pro vyřešení majetkových a dalších vztahů často vznikají poměrně rozsáhlé „rodinné ústavy“, které stanoví práva a někdy také povinnosti potomků, případně i další generace následníků. „Zajímavé je, že jako první podmínky klienti svým dětem, či dokonce vnukům v drtivé většině chtějí stanovit, že musejí dokončit vysokou a nesmějí brát drogy. Snažíme se s nimi mluvit o situacích, kdy některý z potomků nebude studijní typ a zda opravdu tlačit k univerzitnímu diplomu někoho, kdo by byl třeba skvělým kuchařem nebo úspěšnou sportovkyní,“ popisuje Gabriela Lachoutová.
Podobně komplikované by to mohlo být i s onou drogovou podmínkou. Kdy by měl následník ztratit právo na své benefity? Pokud projde léčebným zařízením? Když se „to o něm bude vědět“? O splnitelnosti takové podmínky by se rozhodovalo velmi obtížně, nemluvě o tom, že by mohla být snadno zneužitelná a vést ke komplikovaným soudním sporům. Protože majetek spory přitahuje a vyvolává snad ještě častěji než láska.
Mimochodem, do lásky a partnerských vztahů se držitelé rodinných majetků snaží svým následovníkům také zasahovat.
Podle zkušených poradců to není nic neobvyklého, a dokonce ani nepochopitelného. Opět samozřejmě nelze generalizovat, ale relativně časté jsou prý případy, kdy přivdaná partnerka povzbuzuje muže k tomu, aby získal více na úkor ostatních dědiců. Přiženivší se muži pak prý zase mívají často touhu podílet se na řízení rodinného impéria. Rodiče, kteří chtějí dětem předat svůj byznys, samozřejmě nemohou zařídit, aby si jejich dítě „nevzalo chamtivou fifl enu nebo ambiciózního pitomce“. Často však pro své potomky podmiňují získání podílu na rodinném byznysu a majetku například uzavřením předmanželské smlouvy, aby se tak po případném krachu potomkova manželství neocitala část jmění mimo původní rodinu.
Velké příběhy
Ze světa jsou známé případy úspěšných generačních přechodů, stejně jako komplikovaných sporů o obrovské majetky. Příběh mediálního magnáta a náruživého milovníka žen Sumnera Redstona už roky plní stránky zejména amerických médií. O podíly na majetku muže, kterému bylo loni v květnu pětadevadesát let, se už roky štěkají a soudí jeho příbuzní, bývalé milenky i spolupracovníci. Redstone, který spolu s jen o pár let mladším Rupertem Murdochem po dekády platil za krále světových médií, tak zůstane v paměti spíše díky sporům o svou mentální způsobilost v posledních letech života. Podobný osud potkal také Liliane Bettencourtovou, dědičku kosmetického impéria L’Oreál, která zemřela v roce 2017.
Novodobý český byznys za sebou zatím žádné generační předávání skutečně obřího podnikatelského impéria nemá. A zřejmě se ani v dohledné době žádného nedočká. V první desítce nejbohatších Čechů podle žebříčku Forbesu převažují padesátníci a čtyřicátníci, jen dvěma mužům je přes šedesát let. Ovšem jak šestašedesátiletý spolumajitel Avastu Eduard Kučera, tak čtyřiašedesátiletý „beneficient Agrofertu“ Andrej Babiš jsou vzhledem k věku i osobní kondici velmi vzdáleni tomu, aby se museli otázkami předávání na další generace nějak intenzivně zabývat.
Mohla by řešení, která pro svá impéria jednou v budoucnu zvolí nejbohatší Češi, nějak inspirovat ostatní české podnikatele? „Snad v tom, že se vůbec mají otázkou nástupnictví zabývat. Konkrétní postupy lidí, jako jsou Petr Kellner, Andrej Babiš nebo třeba Pavel Tykač, by však nejspíš byly i s ohledem na rozsah a strukturu jejich majetků nepřenosné na podnikatele o řád menší,“ myslí si Igor Mesenský z poradenské firmy KPMG.
Předat a nechat být
Na samotném předání firmy by teoreticky nemělo být nic komplikovaného. Podmínky uvnitř rodiny jsou už stanovené, nástupce či nástupkyně určeni, zbývá jen zvolit datum a předat šéfovskou židli. Jenže ono je to komplikovanější…
V již citovaném průzkumu mezi majiteli firem uvádí třiačtyřicet procent, že cítí velkou odpovědnost za firmu a lidi v ní, třicet procent, že jejich podnikání je pro ně náplní a smyslem života, a pro čtrnáct procent je firma „dalším dítětem“.
Silná emocionální vazba, která může mít skvělé účinky v dobách, kdy majitelé firmy budují a rozvíjejí, bude nejspíš zároveň komplikací v době, kdy má „jejich dítě“ převzít jiný pečovatel.
Majitel továrny navíc bývá zejména v menším či středně velkém městě často váženou a vlivnou figurou. Pro spoustu lidí je důležitější než starosta, protože jim dává práci a zajišťuje živobytí jejich rodinám. S několika desítkami, či dokonce stovkami milionů korun na účtu po prodeji firmy se z něj sice stane bohatý rentiér, jenže přijde o status onoho Velkého šéfa.
K tomu je ještě třeba přičíst, že valná většina českých polistopadových podnikatelů je zvyklá intenzivně pracovat. A také rozhodovat, velet a dělat si věci po svém. Opustit tuto polohu je extrémně těžké.
Dalibor Dědek, zakladatel skupiny Jablotron, otevřeně popisoval, jak těžké pro něj bylo, aby „do toho dokázal nekecat“.
Dnes stále drží většinový podíl, ale rozhodovací pravomoc jasně přešla na nového šéfa. V mnohem menší firmě, výrobci bazénů a vířivek USSPA se sídlem ve východočeské Dolní Dobrouči, se otec Petr Kolář po předání žezla dceři Kateřině Kadlecové raději nějaký čas ve firmě vůbec neukazoval, aby s ním zaměstnanci nechodili řešit věci tak, jak byli dříve zvyklí.
Pro úspěšné předání firmy je důležité, aby byly jasně vymezené role a všichni zúčastnění se jich drželi.
Pokud podnikatelé nemají potomky připravené k převzetí firmy, neznamená to pro ně žádnou tragédii. V současné době je na trhu obrovská poptávka po koupi fungujících firem, prakticky ze všech oborů. „Trh jednoznačně přeje prodávajícím,“ říká Igor Mesenský z KPMG, který se právě prodejem firem zabývá.
Olivy, med a zase firmy
Ti, kteří firmy prodají či předají, většinou stejně moc dlouho nevydrží jen odpočívat a nic dalšího nedělat. Řada podnikatelů na odpočinku se pouští do farmaření nebo podobných činností. V současné době mezi českými rentiéry nejvíce letí pěstování oliv a výroba medu. Méně romantické duše nakonec většinu utržených peněz investují do nějaké další firmy, často v oboru příbuzném tomu, ve kterém se samy pohybovaly.
Vracejí se tak obloukem zpátky do byznysu, opět získávají status, který k vlastnictví patří, jen už se při každodenním vedení firmy tak nedřou.
CO JE NA PŘEDÁVÁNÍ NEJTĚŽŠÍ? MNOZÍ NEMAJÍ NADHLED. TI, KDO FIRMU PŘEDAJÍ, ČASTO NEVYDRŽÍ NIC NEDĚLAT. A TAK KOUPÍ JINOU.
Radka Rainová
